Mozart ve čtyřech různých podobách zněl na slavnostním zahajovacím koncertě letošního ročníku Smetanovy Litomyšle. Velký úspěch měly obě dámy, skladatelka Sylvie Bodorová a klavíristka Jasminka Stancul. A Pražskému komornímu orchestru, který dirigoval Leoše Svárovský, je Mozart velmi blízký. Bouřka a liják přišla deset minut před koncem poslední skladby, ale celkově se dá říci, že Mozartova hudba vítězí i nad rozmary počasí.

Jak ukázala první polovina chrámového koncertu, duchovní hudba skutečně překračuje hranice. Dokonce možná snadněji, než jiné umělecké žánry. Tři tradiční latinské křesťanské texty bylo možné slyšet ve zhudebnění amerického, španělského a ruského skladatele a pokaždé šlo o hudbu stejně sdílnou. Jako intermezzo provedl varhaník Pavel Černý Fantazii d-moll Jana Křtitele Kuchaře, pražského přítele Wolfganga Amadea Mozarta, jehož varhanní Fantazie f-moll zazněla vzápětí. Vrcholem odpoledního koncertu ovšem bylo provedení Symfonie č. 8 „Antifony" Miloslava Kabeláče.

Slavné dílo Francise Poulence premiérované roku 1957 v Milánské Scale bylo v Litomyšli provedeno v nastudování Moravského divadla Olomouc. První dějství opery Dialogy karmelitek může připomínat spíše duchovní kantátu. S tím ostře kontrastuje druhé dějství, kde události dostanou dramatický spád a ústí do tragicky výstražného závěru. Hudba za použití velmi uměřených prostředků přesně vykresluje dění na scéně - a závěrečný chorál přerušovaný ranami gilotiny patří k nejmrazivějším scénám světové opery.

Zdeněk Pololáník psal skladbu přímo pro tento koncert a zvolil záměrně staroslověnský text, aby jeho skladba nějakým způsobem korespondovala s Glagolskou mší Leoše Janáčka. A dá se říci, že jeho Chvalozpěv s ní svým způsobem koresponduje také hudebně. Biblické písně Antonína Dvořáka jsou pro basistu Richarda Nováka skladbou, která ho provází po celý život. A na jeho působivém, technicky jistém a hluboce prožitém podání to je znát. Janáčkova Glagolská mše pak doslova přeplnila chrámový prostor mohurným zvukem orchestru a opět skvěle připraveného Slovenského filharmonického sboru.

Elena Kubičková vystudovala klasické housle u profesorky Pražské konzervatoře Gity Morenové. Severoindická klasická hudba ji zajímala vždy, na housle je ale těžké ji hrát, protože evropská technika se od indické hodně liší.

Za jeden z největších vynálezů v dějinách hudby bývá někdy označováno objevení vícehlasu. Dnes jsme na vícehlasé skladby zvyklí do té míry, že si těžko představujeme úžas, který v posluchačích vyvolávaly první harmonické souzvuky několika hlasů, a jak emotivně působilo první použití disonancí. Ale právě k těmto počátkům jsme se mohli přiblížit v programu Scholy Gregoriany Pragensis a Jiřího Bárty. Program otevřel sólový hlas violoncella, navázal jednohlas gregoriánského chorálu a v Graduale zněly oba hlasy poprvé spolu. V druhém oddíle přišly na řadu pozoruhodné několikahlasé skladby pozdního středověku. Soudobá skladba Sofie Gubajduliny pro violoncello a elektronicky modulovaný ženský hlas se pak ozvala překvapivě z jiné části chrámové lodi.

Divadelní přestavení má název Těšínské nebe, a píseň Jaromíra Nohavici Těšínská tam zní přímo v úvodu. A pak ještě mnoho jiných, včetně těch nejslavnějších, jako je Kometa, Petěrburg, Dokud se zpívá, Sarajevo, Jdou po mě jsou, Pane prezidente... Nezní tam v autorském přednesu, ale v podání herců českého a polského souboru Těšínského divadla. A na jevišti skutečně zní jak čeština, tak polština, ale občas němčina a hebrejština. Dnes už slavná píseň Těšínská se v úvodu zpívá postupně v těchto čtyřech jazycích. Příběh hry je vlastně příběhem právě českého a polského Těšína, tedy místa, kde se po staletí setkávali jednak Češi a Poláci, ale také Němci a Židé. A svým způsobem nostalgickou vzpomínkou na doby, kdy městem nevedla žádná státní ani jiná hranice. Nemá přímo jednu jedinou dějovou linku, je to spíš série skvěle udělaných divadelních obrazů složených do mozaiky o dějinách města od jeho vzniku do současnosti. Prolínají se zde velké dějiny a konkrétní lidské osudy.

Poprvé v historii se premiéra nové inscenace opery Národního divadla připravovala jinde než na domovské scéně - a poprvé v Litomyšli. V samotném Národním divadle se tato opera dvanáct let nehrála a dosud poslední inscenace měla premiéru roku 1980. Pro nové nastudování je charakteristická jednak oproštěná scéna s neónovou siluetou Bezdězu, a také to, že až na dvě výjimky všichni pěvci vystoupili ve svých rolích poprvé.

Na druhé premiéře se tleskalo i po některých ansámblech, zejména po nádherné scéně z 2. dějství „Ó klamné domnění," která patří k nepůsobivějším místům opery. Na jednoduché scéně se znovu rozehrál spor obou konšelů, který komentuje sbor venkovanů. Právě scény, kde se střídá několik hlasů, krátké árie, duety i celé ansámbly se sborem nejlépe svědčí o skladatelově důvtipu a invenci. A to, jak se „tajemství" pod přísahou šíří rychlostí blesku až je nakonec vyhlášeno rozhlasem - to je vtipný a výstižný portrét českého maloměsta.

Tradiční mše, kterou sloužil Tomáš Halík, se tentokrát konala pod širým nebem a v plném dopoledním slunci. Hlavním tématem čtení i kázání byl „strach" - strach jako protiklad víry i jako síla, která dovede rozložit lidský charakter a lidskou důstojnost. A kázání bylo hlavně výzvou k tomu, aby se člověk dokázal zbavit svého malého strachu o sebe. Byla řeč o mezních situacích, kdy člověk na jedné straně musí napnout všechny své síly, a zároveň poznává, že svůj osud nemůže mít zcela v rukou. Člověk odkládá strach a zároveň získává důvěru v řád, který je vyšší než on sám. A tato důvěra dodává sílu.

Koncert Dagmar Peckové byl podle očekávání jedním z vrcholů festivalu. Program, který uvedla vloni na podzim a letos v lednu úspěšně v Praze, měl v Litomyšli ohlas snad ještě spontánnější. Těžištěm koncertu byly árie komponované pro Mozartovu životní přítelkyni Josefinu Duškovou, která byla vyhlášenou dramatickou sopranistkou. Ty se právě k hlasu Dagmar Peckové zvlášť dobře hodí.

Letní vedro vystřídala odpolední bouřka a liják, až se nakonec udělal velmi hezký letní večer. Nokturno začalo v kapli sv. Moniky v prvním patře zámku krátce po setmění a otevřel jej Jaroslav Tůma provedením Preludia a fugy C dur Josefa Segera. Od začátku mohla necelá stovka posluchačů obdivovat nádherně křišťálový zvuk zrekonstruovaných historických varhan z počátku 18. století.

Jedenáct autorů a výběr z dvanácti většinou velmi slavných duchovních děl pro sbor a orchestr - to byl letošní koncert na přání. Jako přídalek provedl Český filharmonický sbor Brno za doprovodu Filharmonie Brno Mozartovo mystické Ave verum corpus. Byla to také cesta hudbou tří stylových období. Začínalo se dvěma mistry baroka, Bachem a Händelem, a hudbou, která často zní o Vánocích. Ať už to jsou rozjásané trubky ze začátku Vánočního oratoria nebo pastorálně laděné úvodní pasáže z Mesiáše. Oba mistry klasicismu reprezentovalo Credo z rané Mozartovy Mše C-dur, kde se několik členů sboru ujalo i sólových partů, a dvě části oratoria Stvoření Josepha Haydna, jehož námět vychází ze starozákonní knihy Genesis. První část uzavřelo velebné Kyrie, úvodní část ze Mše Es-dur, které kromě nádherné melodie upoutalo také sólovými hlasy pozounů.

Režisér Zdeněk Troška zabodoval u mnoha diváků, kteří jsou unaveni rádoby moderními inscenacemi. Také s Dvoříkovou operou se často experimentuje a tak můžeme na světových scénách zažít Rusalku v panelákovém bytě, v gangsterském podsvětí, na měsíci a bůhví kde ještě. Inspirací k této scénografii naopak bylo šumavské jezírko, na scéně jsou kořeny a vykotlané kmeny a při troše představivosti se ocitáme v pohádkovém světě.

text: Jindřich Bálek

Deštivé počasí jako by ještě více nahrávalo atmosféře prvního a třetího dějství. Dirigent zvolil velmi pomalá tempa aby lyrické pasáže vyzněly pokud možno co nejlépe. A velkým bonbónkem tentokrát bylo obsazení. Na jedné straně znovu ukázalo kvality slovenské pěvecké školy v osobnostech Adriany Kohútkové a Miroslava Dvorského v úlohách Rusalky a Prince. Na straně druhé legendu nebo jak se říká nestora českého pěveckého umění Richarda Nováka v úloze Vodníka, jedné ze svých parádních rolí. Málokdy má tato postava takovou přesvědčivost a málokdy pěvec vystihne takovou škálu emocí - od pohádkového strašidla až po milujícího otce.

„Téma dialogu kultur nějakým způsobem visí ve vzduchu," komentoval Jiří Pavlica svou původní inspiraci, „a bohužel často vidíme, jak se lidé mezi sebou nedokážou domluvit." Vlastní hudební kořeny i setkávání s umělci jiných kultur ho nakonec dovedly až k celovečerní sérii hudebních dialogů, která dostala název Chvění. Jiří Pavlica, Hradišťan, Brenda Jackson, Altaj Kai, Jumping Drumms a místy také Symfonický orchestr FOK se představili v repertoáru, ve kterém jsou doma, a zároveň pokaždé jiným způsobem komunikovali s ostatními.

Písňový recitál Fumiko Nishimatsu začal japonskými písněmi s lehce melancholickým nádechem. A víc než japonský kolorit připomínaly salónní romantické písně 19. století - takže do sálu překrásného rokokového zámku v Nových Hradech přesně zapadly. Koncert, kde dále zněl Dvořák, Schumann a Richard Strauss měl spontánní ohlas a pěvkyně třikrát přidávala.

Všechny stars české verze muzikálu Jesus Christ Superstar se nakonec sešly v Litomyšli. A každý si tu mohl najít ten svůj hit. Dan Bárta předvedl v partu Jidáše bezkonkurenční pěvecké i improvizační schopnosti. Bára Basiková byla opět přesvědčivou Máří Magdalenou a Kamil Střihavka Ježíšem. Nepřehlédnutelná byla i skupina Ježíšových protihráčů: Piláta, Kaifáše, Annáše a Heroda. Nadšen byl i přítomný autor českého textu Michael Prostějovský a samozřejmě dirigent František Preisler, pro kterého je tento muzikál velkou životní kapitolou.

 

Neil Shicoff je velký mág světových operních scén. Vedle úžasného zpěvu je vynikajícím hercem s dokonalým smyslem pro vystižení charakteru postavy. I když jsou při koncertním provádění árií posluchači ochuzeni o hereckou kreaci, Shicoffovo charisma je takové, že zkušenost operního jeviště do velké míry nahradilo. Prvním parádním číslem sedmapadesátiletého amerického tenoristy byla úvodní árie Cavaradossiho z Pucciniho Toscy - a úplnou tečkou jeho závěrečná árie z téže opery.