TĚŠÍNSKÉ NEBE / CIESZYŃSKIE NIEBO

Divadelní přestavení má název Těšínské nebe, a píseň Jaromíra Nohavici Těšínská tam zní přímo v úvodu. A pak ještě mnoho jiných, včetně těch nejslavnějších, jako je Kometa, Petěrburg, Dokud se zpívá, Sarajevo, Jdou po mě jsou, Pane prezidente... Nezní tam v autorském přednesu, ale v podání herců českého a polského souboru Těšínského divadla. A na jevišti skutečně zní jak čeština, tak polština, ale občas němčina a hebrejština. Dnes už slavná píseň Těšínská se v úvodu zpívá postupně v těchto čtyřech jazycích. Příběh hry je vlastně příběhem právě českého a polského Těšína, tedy místa, kde se po staletí setkávali jednak Češi a Poláci, ale také Němci a Židé. A svým způsobem nostalgickou vzpomínkou na doby, kdy městem nevedla žádná státní ani jiná hranice. Nemá přímo jednu jedinou dějovou linku, je to spíš série skvěle udělaných divadelních obrazů složených do mozaiky o dějinách města od jeho vzniku do současnosti. Prolínají se zde velké dějiny a konkrétní lidské osudy.

Divadelní přestavení má název Těšínské nebe, a píseň Jaromíra Nohavici Těšínská tam zní přímo v úvodu. A pak ještě mnoho jiných, včetně těch nejslavnějších, jako je Kometa, Petěrburg, Dokud se zpívá, Sarajevo, Jdou po mě jsou, Pane prezidente... Nezní tam v autorském přednesu, ale v podání herců českého a polského souboru Těšínského divadla. A na jevišti skutečně zní jak čeština, tak polština, ale občas němčina a hebrejština. Dnes už slavná píseň Těšínská se v úvodu zpívá postupně v těchto čtyřech jazycích. Příběh hry je vlastně příběhem právě českého a polského Těšína, tedy místa, kde se po staletí setkávali jednak Češi a Poláci, ale také Němci a Židé. A svým způsobem nostalgickou vzpomínkou na doby, kdy městem nevedla žádná státní ani jiná hranice. Nemá přímo jednu jedinou dějovou linku, je to spíš série skvěle udělaných divadelních obrazů složených do mozaiky o dějinách města od jeho vzniku do současnosti. Prolínají se zde velké dějiny a konkrétní lidské osudy.

Je tam samozřejmě také mnoho narážek na současnost, a přesto, že hra má často vtipný charakter a nese se jakoby v lehkém revuálním duchu, dotýká se mnoha vážných témat politických, společenských, historických. Je to dialog několika kultur v proměnách času, ale hlavně mnoha lidských povah a osudů. Hra měla od své premiéry 15. května 2004 obrovský úspěch a jak v rozhovoru řekl její režisér Radovan Lipus, toto byla 91. repríza a do konce roku se určitě dočkají stovky. V samotném těšínském regionu je to přímo kultovní představení, ale nejen tam. Autorům se podařilo v pozoruhodné a výstižné zkratce zachytit mnoho pravdivých a výstižných momentů, které promlouvají i v jinde, než v česko-polském pohraničí. Témata několika staletí, včetně "divného století", řečeno s Nohavicou, tedy století dvacátého, i naší nejednoduché současnosti. Představení má nejen nápaditou divadelní formu, ale také úžasnou atmosféru. Je tam mnoho krásného laskavého humoru, i když v podtextu často mrazí. Čeští i polští herci sklidili velké ovace také v Litomyšli, na závěr ovace vstoje. Těšínské nebe opravdu stojí za vidění.

„Každý okamžik je naše zkušenost", říká režisér Těšínského nebe

Nic k proclení tu není, jen vzpomínky a snění. Veršík režiséra a spoluautora Šumných měst Radovana Lipuse provází úspěšnou inscenaci, která vzbudila již před dvěma lety obrovský ohlas. Paradoxně nejen v regionu, pro který měla být určená. Letos doputovala i do Litomyšle, kde diváci Smetanovy Litomyšle shlédli její už jedenadevadesátou reprízu.
Režiséra představení jsme požádali o rozhovor:

Jak vlastně vznikl nápad vytvořit tuto divadelní hru?
U zrodu stála básnířka Renata Putzlacher, která žila v Českém Těšíně. Ta se domluvila s Jarkem Nohavicou, že by bylo dobré vytvořit společný projekt s polskou scénou Těšínského divadla. Rozhodla se využít fenoménu divadla, kde v jedné budově sídlí herci polského a českého divadelního souboru. S nápadem nastudovat představení z písní Jarka Nohavici se obrátila na mě. Velmi ochotně jsem kývl. Jednak proto, že pozvání od těchto dvou lidí bylo pro mě velmi lákavé. Těšínsko je navíc region, kde jsem se narodil a mám k němu silný vztah. Navrhl jsem, abychom záměr trochu rozšířili a využili tak dvojjazyčnosti až tříjazyčnosti divadla, když počítám nářečí. Takhle vznikla prvotní idea... Potom jsem ještě přizval Tomáše Kočka, který velmi zdařile udělal aranže Nohavicových písní podle našich představ. Poprvé se šest herců polské a šest herců české scény potkalo na jednom jevišti. Nikdy před tím takto společně nevystupovali.

Vnímal jste rozdíl v přístupu herců k divadelní práci?
Musím říci, že to bylo velmi zajímavé. Ti lidé jsou totiž z celé republiky. Těch, kteří pocházejí z Těšínska, je jen velmi málo. Nebyla to práce s lidmi, kterým je tento jazyk blízký a kteří tu vyrůstali. Někteří herci z polské strany pocházejí z vnitrozemí nebo až od východních polských hranic. Češi jsou zase například z Prahy. Pracovalo se s nimi velmi krásně. Zkoušení bylo pro mě jedním z nejkrásnějších zážitků, které jsem u divadla prožil. V dubnu a v květnu roku 2004 jsem jezdil každý den do Těšína. Stala se mi velmi zvláštní věc. Když už bylo po poslední zkoušce, šel jsem na vlak a zjistil jsem, že v peněžence mám jen přesně tolik peněz, abych dojel domů do Ostravy. Ani o korunu víc. Přišlo mi to velmi symbolické, jako by věc byla tím dnem bezezbytku naplněna a zároveň mi nic nezbylo.

Do jaké míry se do práce na divadle promítly Vaše osobní zkušenosti, zážitky z dětství?
Ta věc je koncentrovaný, nasycený roztok osobních zážitků. Každý, kdo v té oblasti žil, vyrůstal, má zkušenost, která je naprosto odlišná například od obyvatel Litomyšle. Litomyšl vždycky ležela v Čechách a nikdo to nezpochybňoval. Kdežto Těšín ležel chvíli v Československu, chvilku v Polsku, pak patřil k Říši a obyvatelé museli narukovat do Wehrmachtu. Rodiny jsou často napůl české a napůl polské. Každá má svůj příběh, svoji ságu, nebo taky svoji křivdu, ublížení. Nechtěli jsme ale ukazovat tyto věci, spíše jsme hledali to společné. Co nás spojuje a čím je region tolik výjimečný, v čem je jeho síla. Představení začíná lidovou písní, oblíbenou písní mého dědy. Renata Putzlacher promítá v dialozích zase svoje zážitky. Já jsem zase využil fragment ze scénáře Šumného Těšína, veršík - nic k proclení tu není, jen vzpomínky a snění. Každý okamžik je naše zkušenost.

Hrou se prolíná symbol staré tramvaje, která po rozdělení města zanikla. Existuje stále něco, co město propojuje?
Město spojuje řeka Olza. Je také jednou z ústředních postav hry. Řeka protéká oběma částmi. Češi mají tendenci říkat jí Olše, obyvatelé druhé strany si název zase popolšťují. Její správný praslovanský název je Olza. Region je to navíc velmi kontrastní, nejde jenom o národnosti. Nikde jinde v republice není tak silná luterská víra. Na jedné straně intenzivní průmysl v podobě třineckých železáren oproti oblasti, kde trouchnivějí staleté stromy. Určitě je spousta dalších věcí, které tyto lidi spojují. Jinak by se za ta léta museli vyvraždit... Paradoxní také je, že obecně polské povědomí o Těšínsku je mnohem silnější, než povědomí české. Pro Poláky bylo Těšínsko vždycky významné. Kousek od města je rezidence polských prezidentů, přitom z Varšavy je to ještě mnohem dále v porovnání s Prahou. Český prezident by se asi musel trochu zamyslet, aby si vzpomněl, kde je Těšín, Jablunkov nebo Nýdek. Teď samozřejmě trochu nadsazuji a přeháním. Ale skutečně málokdo ví, jaká je tu krásná příroda a že se tu také psaly dějiny českého království. V tom ještě máme co dohánět.

Čekali jste, že bude mít inscenace takový úspěch i mimo Těšínsko?
To je věc, která nás velmi překvapuje a velmi těší. Stále jsme nad tím ale tak trochu užaslí. Je to pro nás určitý bonus, obdarování. Rozhodně jsme nepřipravovali tuto hru s tím, že budeme mít jedenadevadesátou reprízu a že s ní budeme jezdit po vlastech českých a polských. Chtěli jsme si projít tu cestu, která byla mnohokrát hrbolatou rallye. Chtěli jsme, aby Těšínskému nebi porozuměli naši rodiče, aby to respektovaly naše babičky, aby se s tím ztotožnili naši spolužáci. To, že se s tím ztotožňují lidé v Praze, Hradci Králové, Varšavě a možná i v Litomyšli, to už je navíc.
Snad je v té hře cosi, co oslovuje lidi na různých místech. A nejedná se jen o písně Jaromíra Nohavici, protože s těmi se tam zachází velmi volně. Řadu lidí to mohlo naopak popudit a urazit. Když jsem psal Šumnou Ostravu, netušil jsem, že píšu první díl seriálu. Psal jsem jediný dokument. Nejcennější bývá to, co netušíme, co dopředu neplánujeme.

Může se podobný projekt ještě někdy opakovat?
Od té doby se o ničem podobném neuvažovalo. Inscenace je výjimečná a také časově náročná pro divadlo. Oba soubory mají svoje zájezdy, předplatné, povinnosti. Divadlu to spíše komplikuje provoz. Možná něco podobného vznikne, ale i kdyby ne, já se cítím naprosto spokojený, obdarovaný. Když se zamilujete a najdete ženu svého srdce, ptá se vás někdo, jestli najdete ještě jednu takovou? Já už nemám přece potřebu. Porazili jsme ve fotbale Spojené státy americké, pak jsme prohráli s Ghanou a Itálií. No a co? Porazili jsme přece Američany. Takový ten tlak jít pořád dopředu a být stále úspěšnější je často úmorný. A kazí radost z povedené práce.

Na Těšínsku nebyly asi česko-polské vztahy nikdy tak plné předsudků, jako tomu je často v jiných částech republiky...
Rozdělení oblasti bylo velkou chybou. Bylo to celistvé území, kde velmi svorně žili Češi, Poláci, Židé a další národy. Měli svoje mince, svoji hospodářskou komoru, vyráběly se tu těšínské šperky a tak dále. Nejvíc se mně osobně líbila varianta, o které se také hovořilo, že by oblast byla samostatným, celistvým územím. Byl by to ministáteček, malá zemička a kontinuita by nebyla přerušená, i když by nakonec někomu celá oblast připadnout musela. Rozdělení roztrhlo rodiny a způsobilo celou řadu paradoxních situací. Česká část neměla hřbitov a ještě řadu let museli nebožtíky vozit na druhou stranu, polská strana neměla zase plynárny. Rozdělení se naplánovalo od „zeleného stolu" na diplomatických jednáních a nikdo to dále neřešil. Polovina rodiny zůstala lidem za kopcem, který nikdy žádnou hranicí nebyl, a lidé se museli naučit s tím žít.

Jak hodnotíte česko-polské vztahy obecně?
Docela dost věcí se již změnila. Odehrává se celá řada festivalů, přehlídek. To neznamená, že by toho nemohlo být víc. Vidím to docela nadějně, protože hranice se po vstupu obou zemí do Evropské unie stává čím dál prostupnější a kontakty jsou intenzivnější. Lidé tam spolu žili, žijí a musí žít. Soused si nemůže vzít svoje jabloně a přesadit je někam jinam, vzít dům a přestěhovat se.

Máte představu, jak dlouho bude inscenace na repertoáru Těšínského divadla?
Divadlo se hraje, dokud na něj chodí diváci. Dokud to umožní provozní zázemí a představení má nějakou vnitřní radost, není z něho chcíplá mrtvola. Do té doby budeme Těšínské nebe, doufám, hrát. Zatím minimálně do konce příští sezóny, protože zájem je pořád neuvěřitelně velký. Pro všechny zájemce o představení a dění kolem Těšínského divadla bych doporučil naše webové stránky, kde najdou celou řadu dalších informací.

Blíženci, které spojuje Těšínské nebe

Spoluautorkou scénáře divadelní hry Těšínské niebo je polská básnířka Renata Putzlacher. V roce 1993 se stala dramaturgyní polské scény těšínského divadla a ve stejné době začala též poslouchat písničky Jaromíra Nohavici. Právě on přišel s nápadem, že by jeho písně mohly dobře znít v interpretaci polských herců. V tomto názoru jej utvrdila návštěva festivalu v polské Wroclavi, kde herci zpívají autorské písně polských bardů. Projekt Těšínského nebe se však začal rodit teprve v okamžiku společného setkání s režisérem Radovanem Lipusem. „V jeho případě jsem si byla jistá, že on je tím člověkem, který bude schopen takové představení udělat. Také on přišel s návrhem polsko - české spolupráce dvou scén. Je to prostě celé společný projekt a nedá se říci, že pouze někoho z nás. Tuto volbu Jarek rád schválil, protože je milovníkem televizního cyklu Šumná města. Připadá nám to všechno o to vtipnější, že jsme všichni červnoví Blíženci, takže horoskopy ladí také," říká Renata Putzlacher.
K Českému Těšínu má vztah velice osobní, až sentimentální. „Když mám s tím městem problém, tak odjíždím. Odešla jsem studovat do polského Krakowa. Když jsem tam byla pět let, pocítila jsem, jak hodně jsem s Těšínem svázaná a jak hodně mi je toto město blízké. Už v Krakowě jsem začala psát básně o Těšínu, o naší zemi," vzpomíná Renata Putzlacher. Již deset let žije v Brně, kde také napsala Těšínské nebe. „Odstup je nutný, ale Těšín je město, které mě inspiruje. Vždycky v něm najdu energii na dobití baterek, jako snad každý ve svém rodném městě, „ říká.
Osudovým městem je pro ni svým způsobem také Litomyšl. „Oslavujeme tady výročí našeho stěhování do Brna. Zároveň to bylo první město, které jsme si s manželem jeli v té době prohlédnout. S Radkem a jeho rodinou už jsme domluveni, že tu letos budeme trávit část prázdnin," říká scénáristka, která se nedávno zcela náhodou s Radovanem Lipusem setkala ve Váchalově uličce. „To byl prostě osud. Radek dorazil z Prahy a my z Brna - přesto jsme se nezávisle a bez předchozí domluvy sešli nad kávou - v Litomyšli, která je prostě úžasná, krásná a nezapomenutelná," uzavírá Renata Putzlacher.