HVĚZDY OPERNÍHO NEBE - NEIL SHICOFF

Neil Shicoff je velký mág světových operních scén. Vedle úžasného zpěvu je vynikajícím hercem s dokonalým smyslem pro vystižení charakteru postavy. I když jsou při koncertním provádění árií posluchači ochuzeni o hereckou kreaci, Shicoffovo charisma je takové, že zkušenost operního jeviště do velké míry nahradilo. Prvním parádním číslem sedmapadesátiletého amerického tenoristy byla úvodní árie Cavaradossiho z Pucciniho Toscy - a úplnou tečkou jeho závěrečná árie z téže opery.

Neil Shicoff je velký mág světových operních scén. Vedle úžasného zpěvu je vynikajícím hercem s dokonalým smyslem pro vystižení charakteru postavy. I když jsou při koncertním provádění árií posluchači ochuzeni o hereckou kreaci, Shicoffovo charisma je takové, že zkušenost operního jeviště do velké míry nahradilo. Prvním parádním číslem sedmapadesátiletého amerického tenoristy byla úvodní árie Cavaradossiho z Pucciniho Toscy - a úplnou tečkou jeho závěrečná árie z téže opery.

Na úplném začátku ovšem zazněla dramatická předehra z Verdiho opery Sicilské nešpory. A Pražská komorní filharmonie pod taktovkou Francouze Frédérica Chaslina doslova zářila ve všech orchestrálních číslech, i jako doprovod obou pěvců. Velmi barevná instrumentální sóla při první Pucciniho árii byla jen začátkem. Romana Zieglerová, koncertní mistr PKF, měkce, jemně romanticky a přitom ne přehnaně sladce zahrála slavné houslové sólo s Massenetovy Meditace z opery Thais. Skvěle vyšlo velké trubkové sólo ve suitě z opery Carmen, i krásná menší sóla hornová, flétnová, klarinetová...
Ukázalo se, že Shicoff je právem pověstný svou schopností vystihnout postavy „rozervanců" jako je Werther i živoucí psychologické ztvárnění těžkých životních zkoušek, kterou zažívá Rodolfo ve Verdiho Luise Millerové. Pro árii Eleazara z Halévyho Židovky Neil Shicoff, který je synem židovského kantora, už opravdu žádný kostým nepotřeboval. A jeho kreace zdrceného muže, postaveného před kruté dilema patřila k těm nezapomenutelným... Stále znělé výšky, dokonalé legato, kultivované i originální frázování, to je jen pár charakteristik tohoto výjimečného umělce.
Celý večer měl také pozoruhodně soustředěnou atmosféru, která na galakoncertech hvězd rozhodně nebývá samozřejmostí. Shicoff přicházel na pódium s aristokratickou noblesou i jemným humorem, a vzápětí strhoval mrazivými momenty plnými velkých i zraněných citů... Marianna Kulikova světoznámého tenoristu opravdu nepřezářila, ale byla mu velmi důstojnou partnerkou. Každý ze sólistů měl jeden přídavek, mezzosopranistka znovu z Carmen a tenorista zmíněnou závěrečnou árii Cavaradossiho odsouzeného na smrt z 3. dějství opery Tosca.

Bilancování s Vojtěchem Stříteským

Umělecký ředitel Smetanovy Litomyšle Vojtěch Stříteský je ve své funkci letos právě patnáctým rokem. Požádali jsme jej o rozhovor o festivalu letošním, i o těch minulých, příštích a lecčems jiném...

Pane řediteli, patnáct let, patnáct ročníků - to je jistě důvod k ohlédnutí. Díváte se při tomto malém jubileu zpátky a s jakými pocity?
Abych se přiznal, nyní, když festival vrcholí, nemám na vzpomínání prakticky žádný prostor. Ale asi před třemi týdny, když jsem přidával do knihovničky patnáctý katalog, trochu jsem rekapituloval. Člověk má v takových okamžicích tendenci být sentimentální (já tedy určitě), ale kupodivu nic takového nenastalo. Jen jsem si s ohromením uvědomil, jak strašně rychle to uteklo, že jednu třetinu mého života jsem s festivalem prožil ne v rychlíku, ale v expresu. Ale také samozřejmě to, že cestou byly skutečně nádherné zastávky a že jsme, i když se někteří spolucestující trochu vyměnili, v úzkém kolektivu ujeli pěknou dálku.
Víte, mé první vzpomínky jdou ještě dál - já si pamatuju festival poprvé při jeho znovuobnovení v roce 1974. Stál jsem jako dvanáctiletý kluk - člen zdejší dětské dechovky - s trumpetou na vlakovém nádraží a vítali jsme Národní divadlo; to jsem poprvé živě viděl Prodanou nevěstu. V osmdesátých letech, když jsem byl na konzervatoři, začal jsem pomáhat při organizaci, poznal jsem kompletní festivalové zákulisí, prošel několika posty od vedoucího květinářek, uvaděčů až po předsedu dramaturgické rady, která se podařila ustavit. Ale prakticky jsme neměli rozhodovací pravomoc, navržený program často schvalovali (i zamítali) jiní, ti „výš" - rozumějte např. na OV KSČ atp. Spíše jsme snili o tom, jakým festivalem by měla Smetanova Litomyšl jednou být. Jsem šťastný, že jsem pak byl v lednu 1992 na schůzce u Mirka Brýdla (ze současného týmu ještě Eva Piknová a Ing. Rektořík) kde se rozhodlo o tom, že se ony vize pokusíme naplnit. A od té doby se o to snažíme. Když si uvědomím, kde jsme byli technicky, produkčně, organizačně, dramaturgicky před patnácti lety a kde se nacházíme nyní, mám pocit, že jsme objeli zeměkouli. A kdo by nestál o výlet kolem světa?

Ale co bude dál? Vydáte se na podobnou cestu s celým týmem znovu?
Myslím, že to není třeba. Posunuli jsme festival do místa, kde jsme jej chtěli mít, mezi nejprestižnější domácí přehlídky a do evropského kontextu. Teď je třeba udržet laťku, která je nastavena pěkně vysoko. Naštěstí jsou tu pevné konstanty: nádherné město, zámek, atmosféra - prostředí, do kterého jsme skutečně zamilovaní, pak lidé, kteří se zase zamilovali do naší přehlídky, kteří sem pravidelně jezdí (nejen posluchači, ale také skladatelé, umělci). A je tu ještě obrovská spousta krásné muziky, kterou jsme dosud nehráli, na níž se můžeme těšit.

Vraťme se k ročníku, který právě vrcholí (rozhovor se uskutečnil před Chvěním 1.7., pozn. red.). Nejprve otázka na to zásadní, opery. Jak jste byl spokojen s jednotlivými inscenacemi?
Nepamatuji si ročník, kdy jsme hráli v pěti večerech tři různé opery, které sklidily takový úspěch, jako ty letošní. Jednoznačně počinem je koprodukce s Národním divadlem - Tajemství dokumentovalo, že i s moderními výrazovými prostředky se Smetana dobře snáší. Jen se to musí dělat pořádně a s nápadem. A to tato inscenace splňovala, navíc byla ozdobena kvalitními pěveckými výkony. Troškova Rusalka byla klasickou pohádkou a více než příznivé reakce máme ještě všichni v sobě. Úmyslně na závěr připomínám Dialogy karmelitek: kdo na nich byl, potvrdí vám, že si odnesl hluboký zážitek. Jednoduchá, ale obrovsky expresivní scéna, zajímavá muzika a obrovský, nadčasový příběh. Možná to bude znít nepochopitelně - vždyť zdaleka nebylo vyprodáno, ale já si toho, že jsme zde úspěšně uvedli tuto Poulencovu operu, považuji skoro nejvíce na celé letošní dramaturgii.

A které interpretační výkony hodnotíte v dosavadním průběhu nejvýše?
Předně bych chtěl říci, že letošní festival má - co se kvality týče - velmi vyrovnaný průběh, všechny uskutečněné pořady lidově řečeno „stály za to". Interpretační úroveň se nedá měřit na kila či metry, ale např. na základě porovnání s loňskými ročníky bych tu letošní označil za vysoký nadstandard. Možná by zapůsobilo více, kdyby se třeba jeden pořad příliš nevydařil a z jiného byli naopak všichni úplně konsternováni nadšením, ale já nechci být nepokorný. Věřím, že tu velmi vysokou laťku udržíme, pořad onoho druhého typu máme teprve před sebou a slabší chvíle se nám vyhnou úplně. A pokud jde o jednotlivé výkony, pak nečekejte, že budu jmenovat Miroslava Dvorského nebo Dagmar Peckovou. Tam bych si dovolil tvrdit, že v jejich nejlepších letech jsou špičkové výkony prostě samozřejmostí. Co mě osobně skutečně „dostalo", byly vrcholné kreace Richarda Nováka: provedení Biblických písní v České Třebové mělo být zaznamenáno rovnou na CD jako interpretační vzor a stejně tak jeho Vodník. Tady budu klidně patetický a řeknu vám, že si lepší ztvárnění jak po stránce pěvecké tak herecké ani neumím představit. Když uvážím, že Mistru Novákovi bude letos pětasedmdesát, nezbývá mi, než stát v tichém úžasu.

A kdybyste měl podobně, ne jako dramaturg, ale jako řadový posluchač vyhodnotit konkrétní pořady nebo skladby, jaký by byl váš žebříček?
Tady předpokládám, že se budu s návštěvníky festivalu poněkud rozcházet. Mám totiž před ostatními posluchači jistý předstih a vnímám všechnu tu muziku přeci jen trochu jinak. Ale tím vůbec nechci říct, že je to výhoda, ona je to taky pořádná profesní deformace. Vím jaksi vůbec první, co se na festivalu bude hrát a již v okamžiku, kdy nejprve kolegům v práci a následně správní radě naší společnosti předkládám programovou vizi, mám už většinu děl opakovaně přeposlouchánu. A pak o tom píšu, mluvím na tiskovkách a znovu a znovu to vše poslouchám v různých nahrávkách. Stejně tak jezdím na inscenace, které u nás budou. Třeba na této Rusalce jsem byl v SOP dvakrát. Nu a pak vám již nezbývá moc prostoru nechat se úplně překvapit. Ale stejně si festival posluchačsky užívám a chcete-li znát mé dosavadní „top", tak z konkrétních skladeb to byla Kabeláčova Osmá symfonie (Chrámový koncert), Pärtova kompozice Fratres (Dialogy lidského hlasu a strun), Bachova árie z Matoušových pašijí (Nokturno v zámecké kapli) a oba Dvořákovy sbory v Koncertu na přání. Jenže to jsem vynechal Glagolskou v České Třebové, Mozartův klavírní koncert v podání paní Stancul..., raději nebudu pokračovat. Vlastně nemůžu říci, že by mě něco vysloveně zklamalo a to je dobře.

O vás se ví, že jste - myslím hudebně - spíše konzervativně založený. Nemáte vnitřní problém s tzv. přesahovými projekty?
Tak to máte asi trochu pravdu, že jsem muzikantským cítěním spíše tradicionalista, ale nespojoval bych to, prosím pěkně, s výslednou dramaturgií. Ostatně v tomto ohledu zdaleka nejen já tvrdím, že současná Smetanova Litomyšl je ze všech českých přehlídek klasické hudby tou nejotevřenější. Stačí se podívat třeba na letošní program a srovnat jej s dramaturgií jiných, podobně velkých festivalů. A podívejte se na programy těch festivalů za rok nebo za dva, mohu se vsadit, že tam budou projekty podobné (ba i stejné) či odvozené z našich letošních - to už jsme s kolegy za ta léta vypozorovali, kdo a v jaké míře si od nás „vypůjčuje". Já z toho obyčejně bývám takový žlučovitý, ale Honza Pikna mi vždycky smířlivě říká: „vždyť z toho můžeš mít radost, že jsme o krok napřed a udáváme směr." A abych se vrátil k těm přesahovým projektům konkrétně. Třeba jsem neskákal metr dvacet radostí, když kolegové přišli s tím, že bude bezvadné hrát na festivalu Váchalův Krvavý román, ale nechal jsem se přesvědčit - a skutečnost dala kolegům za pravdu: Smetanův dům praskal ve švech a lidi se (až na pár výjimek) náramně bavili. To bylo snad jedinkrát, kdy jsem měl s něčím skutečně „problém". A navíc - člověk se stále učí a učit musí: před lety jsem si ani neuměl moc představit festivalový Hradišťan, ale poté, co mi Eva Piknová prozíravě podstrčila CD se Slunovratem, představit jsem si to dokázal raz dva - a k realizaci pak již nebylo daleko...

Preferujete jistě tzv. vážnou hudbu, ale posloucháte i moderní? A pokud ano, jaký žánr se vám líbí, co naopak nemusíte?
Tak to byste byl překvapený, kolik „nevážné" muziky se mi líbí! Ale ve výběru je to zase spíš taková resp. úplná klasika - v rocku Dire Straits, samozřejmě Pink Floyd, ze zpěváků Leonard Cohen, Mike Oldfield, Loreena McKennith. Pak obecně muzika filmová, ale s bratry jsem vyrůstal na trampské písničce, brnkám na kytaru, takže také Plíhal, Nohavica, Redl... Úplně zvláštní osobní dramaturgii tvoří „muzika do auta". Tam je to obrovský pallmall, od Čechomoru přes tvrdšího Landu až po Skoumalovy písničky. Skoro nikdy si v něm nepouštím klasiku, ale na jeden zážitek nikdy nezapomenu: vraceli jsme se z festivalu v Lago di Garda a při průjezdu jedním horským průsmykem dal Honza Pikna do přehrávače Janáčkovu Sinfoniettu (a on je zvyklý poslouchat muziku hodně nahlas!). Obklopeni alpskými skalami, někde ve dvou tisících metrech... - naskakovala nám husí kůže. To byl vjem z jiného světa. A co doopravdy nemůžu? Techno, rap, house, to prakticky ihned vypínám a potíže mi dělá i střední proud, co nás všechny zahlcuje z rádií. Jako kdyby se psal rok 1980. Někdy se člověk zasměje nad tou trivialitou, banalitou hudební, textovou, ale obecně je to známka jisté pokleslosti a průměrnosti. Myslím, že není pravda, když se říká: tak to neposlouchejte, stačí otočit knoflíkem a je to! Ten knoflík často schází, tahle vlezlá muzika zní prakticky všude, ve veřejných prostorách, dopravních prostředcích, obklopuje vás, kam se hnete... Je mi líto, že si neumíme vážit ticha. Je tak vzácné, tak hluboké a my ho stále něčím, často zbytečným, přehlušujeme.

Prozradíte na závěr něco z dalších plánů festivalové dramaturgie? Na koho a na co se můžeme těšit v příštích ročnících?
49. Smetanova Litomyšl se bude konat v příštím roce od 15. června do 1. července. Připravujeme Smetanovu Hubičku, dvacetiletí umělecké kariéry u nás galakoncertem oslaví Eva Urbanová, celý program je prakticky hotov, ale více bych z něj zatím prozrazovat nechtěl, vše má svůj čas. A prakticky v dokončovací fázi jsou i přípravy na jubilejní 50. ročník v roce 2008, který budeme pořádat mezi 20. červnem a 6. červencem. S Magdalenou Koženou, Českou filharmonií, Národním divadlem... Teď už jen takové „drobnosti" - v první řadě být zdraví a také udržet a doplnit partnery a mecenáše festivalu.
A na samý závěr bych rád poděkoval všem návštěvníkům festivalu za přízeň a za to, jak inspirativní a kultivované prostředí vytvářejí sami sobě i umělcům. V neposlední řadě pak též všem kolegyním a kolegům z festivalového štábu. Za to, kolik práce udělali za ta uplynulá léta, jak se jim daří zvládat ročník letošní a v předstihu jim popřát, aby se stejným entusiasmem přistoupili i k ročníkům příštím, které budou možná zase o stupínek náročnější.