CHVĚNÍ

„Téma dialogu kultur nějakým způsobem visí ve vzduchu," komentoval Jiří Pavlica svou původní inspiraci, „a bohužel často vidíme, jak se lidé mezi sebou nedokážou domluvit." Vlastní hudební kořeny i setkávání s umělci jiných kultur ho nakonec dovedly až k celovečerní sérii hudebních dialogů, která dostala název Chvění. Jiří Pavlica, Hradišťan, Brenda Jackson, Altaj Kai, Jumping Drumms a místy také Symfonický orchestr FOK se představili v repertoáru, ve kterém jsou doma, a zároveň pokaždé jiným způsobem komunikovali s ostatními.
„Téma dialogu kultur nějakým způsobem visí ve vzduchu," komentoval Jiří Pavlica svou původní inspiraci, „a bohužel často vidíme, jak se lidé mezi sebou nedokážou domluvit." Vlastní hudební kořeny i setkávání s umělci jiných kultur ho nakonec dovedly až k celovečerní sérii hudebních dialogů, která dostala název Chvění. Jiří Pavlica, Hradišťan, Brenda Jackson, Altaj Kai, Jumping Drumms a místy také Symfonický orchestr FOK se představili v repertoáru, ve kterém jsou doma, a zároveň pokaždé jiným způsobem komunikovali s ostatními.

Název je inspirován básní Vladimíra Holana, jejíž zhudebnění zaznělo dvakrát, po předehře a úplně na závěr. Celý verš zní „Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění to není pevné..." Je zajímavé a symbolické, že ke stejné básni sáhl Tomáš Halík, když hledal název pro svou první knihu - ta se jmenuje přímo „Co je bez chvění není pevné," a je jakýmsi duchovním cestopisem, popisujícím setkání s duchovními tradicemi různých zemí a kontinentů. A takovou hudební poutí byl i sobotní koncert.
Vezměme to ale od počátku. Tím bylo orchestrální „Preludium aiolské" jakožto mystický a tajuplný úvod. Na něj bezprostředně navázal Hradišťan, zpíval Jiří Pavlica a Alice Holubová, Vladimíra Holana střídal Jan Skácel. Po prvním potlesku se Pavlica zhostil i své role průvodce celým večerem: všechny přivítal, zmínil se o dialogu, který během svého života vedli oba básníci a uvedl pasáž věnovanou minulosti. V následujícím pastorálně laděném Interludiu in D, vycházejícím ze starých rukopisů, se setkali muzikanti z orchestru a z Hradišťanu.
Hned poté uvedl Pavlica Dialog s minulostí, přečetl v originále i překladu staroslověnský text Obrany Konstatinovy z r. 868 - a přezpíval jej opět s doprovodem Hradišťanu i orchestru, kterému vévodila harfa a hoboj. Podobně uvedl a zazpíval o něco světštější píseň na o něco mladší text předmluvy k Dalimilově kronice ze 14. století. Jinou podobu pak měl Dialog z pomezí. Orchestr pod taktovkou Rastislava Štúra zahrál úryvek Slovácké suity Vítězslava Nováka - a stejné folklórní motivy, které svého času nadchly Nováka, předvedl Pavlica z Hradišťanem v původní verzi.
Asi největší úspěch měli v závěru první poloviny hosté z Altaje, tedy z jihozápadní Sibiře. Technika alikvotního zpěvu jim dovoluje rozeznít i neslýchaně hluboké tóny, naprosto originální barvy a zvláštní temperament. Po několika sólových číslech se zdařilo i společné propojení s Hradišťanem a orchestrem, i když tam altajci zůstali jen u své spodní basové linky.
Podobný ohlas měl i druhý host po přestávce. Brenda Jackson zazářila v gospelech, ale ještě předtím se utkala i se zcela jiným hudebním světem Bohuslava Martinů. Jeho moravské lidové písně zpívala česky, německy, anglicky - a Hradišťan stejné písně předzpíval i v originální Sušilově podobě.
Po Interludiu in G, kde Pavlicovo houslové sólo střídal orchestr, přišla opět na řadu zhudebněná poezie - Dialog s nadějí. Verše Jana Skácela „Naděje, malý kamínek na dlani" a pár dalších doprovodil nejen Hradišťan, ale jako předtím také orchestr. Jumping Drums neměl přímo samostatné číslo, jejich originální rytmické kreace koncert na mnoha místech oživovali. „Naději na dialog máme všichni," řekl Jiří Pavlica při úvodu předposlední části.
V efektním Postludiu se na pódiu setkali všichni účinkující, začal Hradišťan Písní o čase a ostatní se přidali až na slovo mnohem univerzálnější - Aleluja. A na úplný závěr znovu ztišené připomenutí Holanových veršů. Zaznělo poděkování všem a potlesk nebral konce.
text: Jindřich Bálek





„V dialogu je nutné naslouchat", míní Jiří Pavlica

Čtvrtou premirou letošního ročníku bude v sobotu večer první provedení celovečerního autorského projektu hlavní postavy Hradišťanu Jiřího Pavlici s názvem Chvění - suita dialogů. Stejně jako v loňském roce oratorium Smíření dalo podtitul celému festivalu, i letos se Pavlica přesně „trefil" do dramaturgie festivalu. Již v minulém roce věděli pořadatelé o přípravách projektu Chvění, který je zaujal natolik, že s autorem dohodli premiérové vystoupení v Litomyšli. Právě dialogy jsou tématem, které na smíření jako by samovolně a logicky navazuje. „V dialogu, aby byl vzájemně obohacující, je nutné naslouchat," říká Pavlica.

Čím to, že se tak shodnete s plány dramaturga festivalu?
Sám netuším. Zřejmě jsou témata, která tak trochu „visí ve vzduchu" a jsou lidé, které tato témata osloví ve stejnou dobu. To se zřejmě odehrálo mezi mnou a Smetanovou Litomyšlí. Příprava celého projektu byla náročná, ale nádherná. Dělal jsem to moc rád.

V čem je podle vás tento festival ojedinělý?
Dává prostor interpretům a dílům různých žánrů, různého zaměření. V tom je jeho výjimečnost. S podobně koncipovaným festivalem jsem se zatím setkal jen v zahraničí.

Budete vystupovat pod širým nebem, vyžádá si to speciální přípravu?
Hraní venku má samozřejmě jiné zákonitosti, oproti koncertování v uzavřeném sále. Nádvoří litomyšlského zámku nabízí optimální kompromis. Čtyři stěny vytvářejí úžasnou akustiku. Jsem rád a moc se těším na to, že zazní na jednom pódiu velký orchestr FOK s unikátní kapelou Jumping Drums a také s interprety tradiční altajské hudby a alikvotního zpěvu Altai Kai.

Jak se vám pracuje s žánrově velmi odlišnými kapelami?
Před časem jsem uváděl pořad Sešli se, kde se setkávali muzikanti různých žánrů a snažili se najít společnou řeč. Podstatné je hledat to, v čem se shodujeme a ostatní pominout. S Altai Kai jsme hráli a ověřili si, že to funguje. S Jumping Drums se známe již delší dobu.

text: Ivan Hudeček