VIVAT MOZART!

Mozart ve čtyřech různých podobách zněl na slavnostním zahajovacím koncertě letošního ročníku Smetanovy Litomyšle. Velký úspěch měly obě dámy, skladatelka Sylvie Bodorová a klavíristka Jasminka Stancul. A Pražskému komornímu orchestru, který dirigoval Leoše Svárovský, je Mozart velmi blízký. Bouřka a liják přišla deset minut před koncem poslední skladby, ale celkově se dá říci, že Mozartova hudba vítězí i nad rozmary počasí.
Mozart ve čtyřech různých podobách zněl na slavnostním zahajovacím koncertě letošního ročníku Smetanovy Litomyšle. Velký úspěch měly obě dámy, skladatelka Sylvie Bodorová a klavíristka Jasminka Stancul. A Pražskému komornímu orchestru, který dirigoval Leoše Svárovský, je Mozart velmi blízký. Bouřka a liják přišla deset minut před koncem poslední skladby, ale celkově se dá říci, že Mozartova hudba vítězí i nad rozmary počasí.
Slavnostní „mozartovská fanfára", i tak by se dala nazvat úvodní skladba Sylvie Bodorové „Vivat Mozart!" Má trojdílnou formu - v úvodní a závěrečné rychlé pasáži doplňovaly orchestr na pódiu trubky zprava a zleva. Ve střední pomalé části se ozvaly lesní rohy a tuba z protilehlé části zámeckých arkád. Obsazení pro žestě a tympány mohlo někomu připomínat Janáčkovu Symfonietu, ale každý měl hlavně napjaté uši, neuslyší-li nějaký citát z Mozartovy hudby. Postupně se ozvaly tři: Motiv z předehry k Figarově svatbě, z Tureckého pochodu, který je původně třetí větou Klavírní sonáty A-dur, a ve střední části úryvek z volné věty houslového koncertu A-dur. Jak prozradila skladatelka, pracovala také s úplným začátkem známého tématu z Malé noční hudby. Překlad názvu, který by zněl „Ať žije Mozart!" si může někdo vykládat jako slavnostní přípitek, někdo jako přání, aby se s jeho hudbou mohl setkávat často a v co nejlepší kvalitě. A taková přání se v průběhu večera vyplnila.

Lze říci, že klavírní koncerty jsou pro Mozarta nejosobnějším skladatelskou formou a komponoval je v průběhu celého života. Většinou je i sám premiéroval a od klavíru dirigoval. Patří k jeho nejintimnějším a často také nejoriginálnějším dílům. Občas se cituje výrok legendárního pianisty Arthura Schnabela (1882 - 1951) „Pro děti je Mozart příliš lehký, pro dospělé klavíristy příliš těžký." Vystihuje paradox mezi zdánlivou jednoduchostí a velkými nároky na kulturu úhozu, jemnost a zpěvnost ve frázování a nutnost nepřekročit hranice klasicistního stylu. Je to velmi křehká průzračná hudba, kde je všechno slyšet a každý tón je důležitý. Sólistka se ovšem přes všechny tyto nástrahy přenesla s lehkostí, technickou jistotou a vzácnou muzikálností. Byl to skutečně Mozart na světové úrovni a vrchol večera. Původem srbská klavíristka Jasminka Stancul zahrála jako přídavek skladbu svého vzdálenějšího krajana. Byl to brilantní kousek u nás zcela neznámého chorvatského skladatele Borise Papandopula (1906 - 1991) s názvem Studia Nr. 1.

Smetanovy kadence, zejména ta v první větě, připomínají dobu klavírních virtuózů 19. století. Když dnes ti nejlepší mozartovští interpreti, jakými jsou např. Daniel Barenboim nebo Murray Perahia, tvoří vlastní kadence, činí tak z daleko věší pietou a smyslem pro mozartovský styl. Ve Smetanově době ovšem bylo zvykem uvádět kadence oslnivé a virtuózní, jak bylo v závěru první věty patrné. Ve třetí větě zněl Smetana už jen ve velmi krátkých minikadencích v úvodní pasáži, závěrečná kadence byla původní Mozartova.

Mozartovy tance byly po přestávce vtipným intermezzem. Navíc hned první z Pěti kontratanců, C-dur K 609, stojí na slavném motivu árie Figara, který si údajně prozpěvovali Pražané po premiéře Figarovy svatby a Mozart jej pak znovu ocitoval v Donu Giovannim.

Vzdálené hřmění zprvu přidávalo k Mozartově Korunovační mši zajímavý efekt - i když spíše beethovenovský či wagnerovský. V polovině Creda ovšem začalo pršet a největší liják přesně podle zákona schválnosti padl na krásnou sopránovou árii v Agnus Dei, která má znít v pianissimu. Celkově se ale dá říci, že Mozartova hudba vítězí i nad rozmary počasí.

text: Jindřich Bálek

 

 

„Moji Litomyšlští mi rozumějí...moc jim za to děkuji!", říká Sylvie Bodorová

Zahajovací koncert letošního ročníku Vivat Mozart! je koncipován tak, aby Mozart, od jehož narození uplynulo 250 let, promluvil k dnešku.
Zajímalo nás, jak jeho hudba dosud promlouvala k autorce skladby Poklona Mozartovi Sylvii Bodorové a s jakými pocity přijala žádost organizátorů Smetanovy Litomyšle napsat skladbu tak říkajíc na míru tohoto pořadu?
„Mozart, jeho hudba i jeho život mne vždy dojímaly. Mozart platil velikou daň za to, že o tolik převyšoval své současníky. Dnes jejich jména zcela vybledla, ale on září jako meteor. Pořád.
Použila jsem citace jeho skladeb ve zcela autentické podobě, ale začlenila jsem je do jiných okolností. Svět se za 250 let hodně změnil. Je fascinující, jak Mozartem dokonale vyslovená hudební myšlenka nic neztratila na svém sdělení..."

Světová premiéra zazní ze všech světových stran. Jak hodnotíte prostředí II. nádvoří litomyšlského zámku?
„Miluji město Litomyšl a miluji zámek v Litomyšli i jeho nádvoří. Atmosféra je neopakovatelná, už jen tím, že se tam narodil Bedřich Smetana. Arkády svádějí k akustickým hrátkám. Je v tom vždy kus zvědavosti, očekávání, napětí i překvapení..."

V čem byla Mozartova hudba, podle Vás, jedinečná?
„Mozart je dokonalý. To, k čemu my ostatní skladatelé musíme dospět za cenu mnohých omylů, on dostal do vínku jaksi samozřejmě. Ve zdánlivé jednoduchosti je naprostá dokonalost, dotaženost každého detailu. Není to hudba jenom optimistická, pod tou bravurně plynoucí hudbou slyším hluboký smutek člověka, který ve své podstatě zůstal sám. A to mne dojímá. Nepláče, nedává svůj smutek najevo, ale pod těmi perlivými pasážemi slyším hlas statečného, ale osamělého člověka."

Vaše spolupráce s festivalem není ničím novým. Můžete našim čtenářům přiblížit předchozí projekty?
„V roce 2002 na nádvoří zámku zaznělo moje oratorium Juda Makabejský. Vedle tohoto celovečerního oratoria zazněly v dalších ročnících festivalu i jiné skladby - Terezín Ghetto Requiem, Concierto de Estío pro kytaru a smyčce a Mysterium druidum pro harfu a smyčcové kvarteto spolu se skladbou Umění fugy pro dvě kvarteta vycházející z geniální hudby Johanna Sebastiana Bacha. Určitě nejzávažnější bylo rozsáhlé oratorium Juda Makabejský - je to výzva ke statečnosti a z hlediska hudební řeči jakási syntéza mého dosavadního vývoje."

Jak se Vám s Litomyšlskými spolupracuje? Je to pouze tato profesní rovina, která Vás poutá k tomuto městu?
„Když doznělo oratorium Juda Makabejský, dostala jsem od festivalu ten nejkrásnější dárek, jaký si lze představit. Mohla jsem přespat v místech, kde se narodil tvůrce, kterého si stále více vážím - Bedřich Smetana. Nikdy na to nezapomenu. Ráno jsem otevřela oči a první, co mne napadlo, bylo: Teď vidím to, co uviděl poprvé Bedřich Smetana na tomto světě. Je krásné být součástí tak nádherné hudební a kulturní tradice.
V Litomyšli mi to připadá jako když se laskáte s historií. Něžně, láskyplně a ještě i ty knedlíky můžete mít podle Magdaleny Dobromily Rettigové. Mám ráda festival Smetanova Litomyšl, ale hlavně lidi, kteří takovou skvělou akci mezinárodního významu dokonale organizují. Vždy se tam cítím jako na pohádkově krásné návštěvě, tak trochu jako v letním snu, ale zároveň jakoby v bezpečí důvěrně známého domova.
Spolupráce s Litomyšlskými? Odpovím parafrází Mozartova okřídleného výroku. Moji Litomyšlští mi rozumějí...moc jim za to děkuji!"

Připravil Ivan Hudeček
text: Ivan Hudeček