Festivalové zpravodajství

Na těchto stánkách budete moci sledovat reportáže z průběhu všech pořadů 54. ročníku Smetanovy Litomyšle a na odkazu FOTOGRAFIE se podívat se i na snímky. Zpravodajství pro Vás připravuje fotograf František Renza a redaktor Šimon Voseček díky dotaci z Regionálního operačního programu NUTSII Severovýchod.

ROP

Dělová salva ukončila festival

Mohutný koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod vedením Libora Peška s pompou a výstřely z kanónu uzavřel 54. ročník Smetanovy Litomyšle. Koncert byl příhodně nazván „Největší symfonické maličkosti“. Přinesl opravdu všecko, co si srdce může přát, řekne-li se populární hudba pro orchestr.

Perličkou byla Čajkovského „Slavnostní předehra 1812“, v níž kromě SOČRu vystoupilo také pětadvacet členů Ústřední hudby Armády České republiky v uniformách, kteří doplnili dechovou sekci. A ohlušujícím způsobem ji doprovodila kanonáda, provedená v zahradě za zámkem Společností přátel dělostřelby z Jihlavy. Čajkovského předehra se hraje ve verzi s dělovou salvou zřídka. Hodí se skvěle i jako monumentální epilog a byla opravdu důstojným závěrem nejrozsáhlejšího festivalového ročníku všech dob. Že posledních několik výstřelů vlivem zvlhlé roznětky nezaznělo, bylo vlastně poznat jenom proto, že asistentka dirigenta nadále dávala červeným praporkem znamení dělmistrovi v napoleonské uniformě. Ostatně, kanón je analogový přístroj a žije vlastním životem. Nechce-li střílet, nevystřelí, a bylo by bláhové se na něj zlobit.

Celý koncert přenášel Český rozhlas, a tak se jednalo trošku o směs rozhlasového pořadu a koncertu. Večerem provázela Jitka Novotná, jejíž vstupy naštěstí byly slyšet i v hledišti. Moderované koncerty mají své kouzlo, jak jsme letos ostatně zažili i u Pavla Šporcla nebo Jarka Nohavici. Je rozdíl, jestli jsou informace jen v tištěném programu, či zda je sdělí lidský hlas.

Čajkovský nebyl jediným vrcholem koncertu. Za zmínku stojí mimo jiné „Píseň lásky“ Josefa Suka, kde houslové sólo překrásně zahrál koncertní mistr Vlastimil Koberle. V Ketélbeyho „Na perském trhu“ celý orchestr také zpíval, což výborně navodilo dojem živého bazaru.

Posuvná střecha dnes poskytla dobré služby. Jako již po několik dní posledního festivalového týdne tropické počasí přes den vystřídal večerní déšť. tentokrát však bouřka nebyla extrémně silná a koncert se mohl odehrát pod zataženou střechou, byť díky poškození z předchozích bouří do některých míst přeci jen zatékalo. 

Publikum na závěr koncertu šílelo nadšením, které bylo zcela oprávněné. SOČR posluchače rychle odměnil přídáním Straussova „Radeckého pochodu“, po něm se ale celé těleso bez varování rychle zvedlo ze židlí a odspěchalo z pódia. Nepočkalo ani na květinové dary. Snad se už orchestr, stejně jako my, nemohl dočkat příštího ročníku festivalu. Publikum se nenechalo odradit a aplaudovalo dále, a tak se klaněl Libor Pešek sám z liduprázdného jeviště plného květin.

Vzhůru k 55. ročníku Smetanovy Litomyšle!

Šimon Voseček

Sešedší z pravé cesty v Litomyšli

Počasí zase otočilo, a tak mohlo být dnešní představení Traviaty na beznadějně vyprodaném druhém nádvoří litomyšlského zámku bez problémů dohráno až do hořkého konce. Ano, Violettě Valéry ve vynikajícím podání Marie Fajtové bylo dnes večer vyššími silami umožněno umřít na souchotiny. Včerejší činna teplotně opět nezanechala stop, celý den panovalo horko, které nepolevilo ani večer. S o to větším napětím bylo představení očekáváno.

A počasí nezklamalo, a soubor Národního divadla jakbysmet. Nijak nevadilo, že v Litomyšli byla scénická dekorace oproti Praze radikálně redukovaná (chyběla celá zadní patrová stěna). Dění na pódiu to neubralo na živosti. Divadelní představení v Litomyšli přece svou působivost čerpají také z jedinečné atmosféry na zámku.

Hudebně byl večer vynikající, jak se sluší na první scénu země. Nebyla to jen zásluha jednoznačné hvězdy večera, Marie Fajtové, jejíž krásný, ohebný hlas večeru dominoval, stejně jako její herecké kvality. Národní divadlo přivezlo do Litomyšle vynikající ansámbl sólistů, a tak se litomyšlskému publiku dostalo kulturního zážitku, na které jsme jinak zvyklí jenom z velkých měst. Orchestr pod taktovkou Ondreje Lenárda splnil svou úlohu na jedničku, dokázal pěvce decentně doprovodit a prásknout do stolu, kde bylo potřeba. Diváci to uměli ocenit, o to spíš, pokud vzpomeneme zážitků z včerejšího večera. Potlesk po konci představení byl mohutný a nadšený.

A tak se festival pomalu chýlí ke konci. Po zítřejším symfonickém koncertě s dělostřelbou se do Litomyšle zase vrátí maloměstský klid. Kulturní příboj Smetanovy Litomyšle na měsíce opadne. A pokud zítra nedojde k nepředvídatelným událostem, budeme moci důstojně uzavřít nadmíru úspěšný 54. ročník festivalu, horký, prosluněný, ale také parný a bouřlivý. Byla to opravdová letní slavnost, jejíž více než třítýdenní průběh pouze během dvou večerů poznamenala nepřízeň počasí.

Šimon Voseček

Teror jakobínského počasí, přerušené představení

Dopadlo to dnes neslavně. Opravdu hoden politování, ale i obdivu byl soubor Národního divadla. Celá práce v Litomyšli, adaptace scény, noční osvětlovací zkoušky, všechno přišlo vniveč, obětováno rozmaru počasí. Zato výdrž a houževnatost účinkujících vzbuzovala respekt. Přes všechnu smůlu to bylo teprve čtvrté představení, které muselo být od realizace posuvné střechy v roce 1998 přerušeno. „Na bouřky jsme krátký..." parafrázuje známou písničku ředitel festivalu Jan Pikna. Zastřešení zámeckého nádvoří je schopné zachránit představení, pokud mírně prší a je lepší celodenní déšť než krátká večerní bouřka. „Achillovou patou jinak fantastické konstrukce jsou otevřené arkády ve druhém patře zámku. Každý, kdo má doma foliový skleník ví, že vítr se nesmí dostat dovnitř. Pokud přijde silný vítr od východu, dostane se arkádami pod zastřešení a mohl by střechu zvednout a zničit. Proto je plachta upevněna jen volně, aby se v kritickém případě nadzvedla a nebyla poškozena nosná konstrukce", vysvětluje Pikna. To se právě stalo při představení Dvořákova Jakobína. Silné bouřky páchaly škody po celé republice a nevynechaly ani Litomyšl. Nejprve vypadl elektrický proud, ale okamžitě nastartovaný záložní zdroj umožnil pokračování produkce. Potom však silný poryv větru uvolnil plachtu a do hlediště začaly padat proudy vody. Představení bylo po prvním dějství přerušeno, a protože se blížila další, ještě silnější bouřka, nakonec i předčasně ukončeno. Diváci to přijali s pochopením a i tomuto nouzovému opatření zatleskali. Pořadatelé okamžitě začali vyjednávat o nasazení výtečné inscenace Jakobína do programu dalšího ročníku.

Domácí koncert v nejlepším smyslu slova

V představení „Královna víl“ Henryho Purcella na zámku v Nových Hradech od samého začátku nešlo jen o operu. Účinkující i diváci byli hosty zámeckých pánů, rodiny Kučerových. A to doslova. Mezi devátou a desátou hodinou byl návštěvníkům večera otevřen celý zámecký areál, kde probíhaly drobné hudební a taneční produkce. Celý zámek zněl. Součástí preludia k vlastnímu představení byla i prohlídka několika soukromých místností a také skvělé občerstvení (obrovská pochvala kuchařům!).

Pohostinství ale nebylo cítit jen v den produkce. Kučerovi byli podle sdělení hudebníků vždycky připraveni pomoci, pokud bylo třeba. Dokonce do Špýcharu vestavěli druhé schodiště. Ochota a otevřenost hostitelů se projevila nepřehlédnutelně na náladě účinkujících, jejichž radost a entuziasmus bohatě vynahradily všecky problémy spojené s doposud nezahraným divadelním prostorem.

Představení totiž postihla zásadní nepřízeň počasí. Dusivé vedro těsně před začátkem akce vystřídala vichřice, následovaná hromobitím a průtrží mračen. Déšť sice přesně v devět skončil, ale procházka okapávající zahradou nelákala stejnou měrou jako předtím. A na hraní v plenéru nemohlo být ani pomyšlení. Ani to však nebylo ponecháno náhodě; opera se místo v zahradě odehrála v půdním prostoru velkého Špýcharu.

Bylo zjevné, že ten poskytuje výrazně míň prostoru než venkovní divadélko s amfiteátrem, co do šířky i co do výšky. Soubor Le Chamarré Château Ensemble seděl namačkán v rohu vedle pódia, první houslistka vzala zavděk hranou jeviště, trubky stály vzadu. Po počátečních potížích s koordinací a snad i nervozitou, vyvolanou stísněnými podmínkami, se orchestr krásně rozehrál. Pod vedením Davida Švece zazněla krásná intermezza, tance i ciaconny, celý orchestr jednal pohotově a pružně. Když v čísle nazvaném „Echo“ kiksla trubka, hoboj vzápětí pohotově imitoval chybu. Tak se z kiksu stal hudební vtip, který rozesmál úplně všecky.

Režii vedla Magdalena Švecová a nutno říct, že dokázala z minima vytěžit úplné maximum. Postavy byly dobře vedené a měly jasný charakter. Milostné dobrodružství Titanie (Lenka Máčiková) a Klubka (Jan Šťáva) vyznělo stejně absurdně jako přirozeně. Rekvizity i kostýmy (Radka Mizerová) byly záměrně jednoduché, v okaté omyvatelnosti materiálů spočívala jejich působivost. Taneční čísla jsou v anglické semiopeře stejně důležitá jako zpěvní party. Z tanečníků vynikl hlavně Jonáš Janků v roli Puka, který celým představením provázel. Ne jevišti kombinoval akrobacii s šarmem a hrál celým tělem včetně mimiky, která obvykle u tanečníků zůstává spíš v pozadí. Ansámbl zpěváků si zjevně dobře rozuměl a působil sezpívaně. Místy dosti nejistě zněl chlapecký sbor Boni Pueri, jehož tenor a bas byly nepříliš početně obsazené.

Celkově mělo provedení jasně charakter lidové zábavy, což je jistě jeden z momentů semiopeře vlastních. Publikum to dokázalo ocenit. Řvalo smíchy a tleskalo nedšením, když v „krinolínách“ tanečnice najednou vyrostly, protože pod sukněmi se skrývali tanečníci, anebo když Jaroslav Březina vystoupil jako mohutná dáma před komickou vsuvkou.

Když se publikum vylilo z dusné půdy Špýcharu, ukázalo se, že venku svítí měsíc a ozařuje zapařenou krajinu. Byla krásná vlahá noc.

Šimon Voseček

Pro premiéru počasí vyšlo

Smetanova Litomyšl si pro svůj 54. ročník připravila několik mimořádných kulturních počinů a jedním z nich bylo zahájení provozu satelitní letní stagiony v nedalekém zámečku Nové Hrady. Jakýsi nultý ročník, který by měl každoročně přinést novou inscenaci, se s velkými očekáváními připravoval v režii Magdaleny Švecové. Ta vybrala semioperu Královna víl pro její variabilnost, možnost nejrůznějších úprav a volného jevištního ztvárnění. Představení ale pojala jako celý večer v Nových Hradech, kdy navození barokní atmosféry obstaraly scénky a hudební výstupy již před představením v zámeckých plenérech. Samozřejmě se tím velmi zvýšila závislost na počasí a tak před premiérou byly hlavním tématem hovorů meteorologické předpovědi. Naštěstí se hrozba silných bouřek nevyplnila a první představení se mohlo odehrát v plném rozsahu venku. Diváci se před začátkem shromažďovali v zámeckém parku, kde jim čas zpříjemnil výstup tanečnice za doprovodu hudebního tria. Přesně ve 21.00 hodin však fanfáry z balkónu pozvaly diváky do zámku a zámecké zahrady. V zámku se setkali s tanečníky, kteří je po chvíli vyzvali i k výuce tance, v zahradě si mohli poslechnout další muzikanty a zhlédnout akrobatický výstup tanečníka na provaze. K tomu je na nejrůznějších místech očekávalo občerstvení a tak hodina do začátku vlastního představení uběhla velmi rychle. Do hlediště unikátního přírodního divadla z rostlých keřů je opět pozvali trubači a dál se již návštěvníci mohli ponořit do kouzelného světa elfů a víl. Výstupy mnohdy velmi komediální doplňovala opravdu dobře zahraná barokní hudba, jejíž předností a zároveň nedostatkem bylo využití skutečně dobových nástrojů. Ve večerní vlhkosti se střívkové struny rychle rozlaďovaly a i když hudebníci občas představení přerušili pro ladění, intonace nástrojů nebyla přesná. To však diváci snadno odpustili, kouzlo večera bylo náramné a autobus odvážející spokojené návštěvníky zpět do Litomyšle zněl jenom sdělováním nadšených zážitků.

Jan Pikna

Andělé sídlí v nebi nad Litomyšlí

Vedení festivalu zjevně ovládá lingua angelorum, jazyk andělů, jímž se v 16. století snažili alchymisté komunikovat s vyššími bytostmi. Tropické léto nedokázaly přerušit bouřky ani deště. Dnešní koncert započal v nezměněně prádelnové atmosféře, s výhledem na jasnou letní oblohu. I když na druhou půlku koncertu kvůli riziku deště střecha byla zatažena, ukázalo se toto opatření být jenom preventivním. Zkrátka, letošnímu festivalu počasí přeje.

Dvořákovou 8. symfonií, prvním dílem večera, obvykle koncerty vrcholí. Dnes byla tak trošku zahřívacím kolem. Symfonický orchestr hl. města pod taktovkou Christophera Zimmermana hrál trošku opatrně, dechy zněly místy dokonce nejistě. Zimmerman zjevně má rád pomalá tempa, která sice neprospěla rychlým větám, zato z druhé části vytvořila vrchol celé symfonie. Nešetřil v ní intenzivními kontrasty v tempu i dynamice, čímž se mu podařilo zejména ve zdánlivě statických místech vytvořit obrovské napětí.

Po přestávce už jeviště patřilo hvězdě večera, Thomasi Hampsonovi, který zazpíval za doprovodu FOKu ve světové premiéře novou skladbu Sylvie Bodorové, „Lingua angelorum“. Objednávka skladby vyšla přímo od sólisty, takže jeho part byl ušitý přímo na tělo. Po celou dobu se zpěvní linka pohybovala výhradně v Hampsonově nejznělejším rejstříku, čímž skladatelka dala ideálně vyniknout jeho krásnému hlasu s přirozeným témbrem. Hampson skladbu zpíval s očividnou radostí, s orchestrem přímo dýchal. Jeho soustředěnost se přenesla i na orchestr, který Bodorovou zahrál s větším elánem a celkově jistěji než o dost jednoduššího Dvořáka.

Sama skladba je svého druhu mozaikou, což je jistě úmysl, který koresponduje s multikulturností textů. (Skladatelka užila devíti jazyků, které byly důležité v rudolfínské Praze.) Dílo nesporně prokazuje vysokou skladatelčinu profesionalitu a schopnost vyjádření nejrůznějších nálad. Zvláště první písně byly hodně kontrastní, hned první dvě čísla zapůsobila mimořádně silně. Směrem k závěru skladby kontrasty poněkud mizí a přecházejí v konstantní, melancholickou náladu. U konce díla také byla patrná určitá stereotypnost výstavby jednotlivých vět, kterým trochu chyběl přesahující dramaturgický oblouk. Vzhledem k zásadní roli textu v „Lingua angelorum“ nelze nezmínit, že text v jinak náročně připravené programové brožuře nebyl otištěn. Hampsonova výslovnost je sice velmi dobrá, ale kdo ovládá kombinace jazyků jako jidiš, latina, hebrejština a turečtina.

Nepochopitelná byla na litomyšlské poměry relativně nízká návštěvnost koncertu vynikajícího barytonisty, který přece jen v České republice nevystupuje každý den. Hlediště bylo dobře zaplněno, ale nebylo lze přehlédnout, že počet lidí v publiku zdaleka nedosahoval počtu návštěvníků českých hvězd. Je opravdu škoda, že publikum raději chodí na hudbu, kterou už zná. Přitom Sylvie Bodorová je v Litomyšli známou veličinou a její umění rozhodně patří ke „stravitelnému“ proudu nové hudby! A Thomase Hampsona není třeba nikomu představovat.

O to nadšeněji zněl potlesk po závěru koncertu, který patřil stejně Thomasi Hampsonovi jako Sylvii Bodorové, Christopheru Zimmermanovi a FOKu.

Šimon Voseček

Barokní emoce v kapitulním chrámu

Večerní koncert Simony Houda Šaturové a Collegia Mariana v kapitulním chrámu Povýšení sv. Kříže uzavřel víkend, který byl doslova napchaný kulturními akcemi. Považme: jen koncerty se odehrály čtyři, pomineme-li dnešní dopolední mši, jež byla vlastně také doprovázena koncertem.

Program poměrně krátkého vystoupení až na jedinou výjimku sestával ze skladeb superhvězd barokní hudby (Tarquinio Merula je skvělý skladatel, ale to není u hvězd to nejdůležitější). Tím večer navázal na předešlý koncert České Sinfonietty s neméně hvězdným programem i obsazením, byť jiného období.

Pernštejnské motto festivalu letos změnilo festival v přehlídku těch nejlepších barokních ansámblů, které naše republika má. Soubor Collegium Marianum k nim bezpochyby patří. Zahrál několik skladeb sólově, bez zpěvu, a byla to díla natolik rozdílná jako Vivaldiho krásný koncert pro dvě flétny s orchestrem či čtyřhlasý kánon z Bachovy „Hudební obětiny“. Předvedl širokou stylovou paletu od hudby v nejlepším smyslu populární až po skladby, kde na prvním místě stojí slyšitelná krása matematiky. Kromě toho si ansámbl nenechal ujít příležitost skoro každý nástroj nechat zaznít sólově, a tím jen tak mimochodem ukázat, jaký potenciál v sobě jednotliví hráči nesou.

Simona Houda Šaturová disponuje ideálním hlasem pro interpretaci staré hudby. Není příliš velký, je ohebný, svižný, má krásné legato. Ve všech áriích komunikovala s obligátními nástroji a ponechávala jim prostor. Lidský hlas a nástroj si tu byli opravdu rovnocennými partnery. Šaturová má také vynikající výslovnost, což hraje důležitou roli především v německé protestantské hudbě, a vždy text v hudebním výrazu interpretuje.

Vrcholem večera se paradoxně stala skladba v nejmenším obsazení. V ukolébavce Tarquinia Meruly zazněl jen hlas a loutna. Skladba je časově totálně nezařaditelná (ve skutečnosti vznikla v 17. století), chvíli z ní dýchá melancholie, chvíli smutek, chvíli zoufalství. Opisuje několik nádherných melodických oblouků, v nichž Šaturová bravurně přecházela z jednoho afektu do druhého. Navíc píseň celou dobu visí na dominantě, což se ale ukáže až v samém závěru, kdy si tonálně „sedne“, a doslova usne.

A tak se koncertu snad dalo vytknout jen to, že na konci árie z Bachova „Magnificat“ chyběl explozívní nástup sborového čísla. Co dělat – težko předpokládat, že by ho publikum dokázalo zazpívat!

Jako přídavek zazněla árie „Rejoice“ z Händelova „Mesiáše“ a hned potom se přímo nad Litomyšlí rozpoutala bouře a hromobití s vichrem a průtrží mračen.

Šimon Voseček

Vídeňští klasikové na zámku

Tropické vedro lámalo středoevropské teplotní rekordy a voskové Srdce pro Václava Havla, vystavené ve dvoře zámeckého pivovaru, muselo být zabaleno do plachty a chlazeno klimatizací.

Na druhém zámeckém nádvoří bylo naštěstí poměrně snesitelně, protože posuvná střecha po celý den bránila přímému slunečnímu záření.

Radek Baborák a Česká Sinfonietta dokázali zaplnit hlediště do posledního místečka, koncert byl prakticky vyprodaný. Právem. Interpretace děl třech superhvězd klasické hudby měla vysokou úroveň, nechyběly jí ostré hrany, byť místy poněkud zabroušené, a dávala poznat tvrdou práci ve zkušebně.

Haydnovou symfonií „Poledne“ večer začal. Skladbě dominuje senzační komplex pomalých vět (Recitativ-Aria-Kadence) s rozsáhlými sóly houslí a violoncella. Tito i další sólisté symfonie (kontrabas v triu třetí věty, flétny v árii a v poslední větě, fagot průběžně) se nepředváděli a jednali v zájmu celku, a cítili se očividně trochu nesvůj, když se měli klanět. Baborák dirigoval zpaměti (po celý koncert se obešel bez not) a partitury skutečně uměl do posledního detailu. Haydn se svého času svěřil v dopise, že by se v Eisenstadtu musel zbláznit, a proto se snažil skládat originálně. Tato symfonie je toho důkazem, a Česká Sinfonietta Haydnově invenci dala vyniknout.

V dalším bodu programu, koncertě pro lesní roh W. A Mozarta, se Radek Baborák předvedl jako hornista, a publikum opravdu strhl. Obzvlášť dobře vyzněla kadence v první větě, o niž se Baborák dělil s křičícími ptáky, které snad lesní roh inspiroval k dialogu. Baborák v kadenci použil i poměrně novou techniku multiphonics, kdy hráč hraje a zároveň zpívá do nástroje. Protože publikum nadšeně křičelo, Baborák přidal ještě vlastní sólovou improvizaci „Alpská fantazie“. Skladba je koncipována pro lovecký roh bez ventilů a krásně si hraje s tóny, které v alikvótní řadě vybočují z temperovaného systému (snížena septima a zvýšená kvarta). V závěru skladby je zabudován malý vtípek pro znalce, kdy snížená septima je nahrazena „obyčejnou“.

Během přestávky se náhle ochladilo a obloha se zatáhla, snad v očekávaní „Osudové symfonie“ Beethovenovy. Baborákova interpretace je dosti svérázná, zato dává vyniknout detailům, které lze obvykle snadno přehlédnout. To je u notoricky známě skladby opravdové umění. Například hned v první větě se neopakovala expozice, což úplně posunulo formální těžiště. Značně pomalá tempa dominovala třetí a čtvrté větě. U Beethovena bylo nejlíp slyšet, jak dobře Baborák umí pracovat s žesti. Jejich zvuk zahrnuje celou paletu od jemných barev po průraznou ostrost. Největšího potlesku se po konci symfonie dostalo tympanistovi, který si ho upřímně zasloužil.

Jako přídavek zahrál orchestr virtuozní Mendelssohnovu „Tarantellu“ a Dvořákovu koncertní předehru „Můj domov“, která užívá písně Kde domov můj jako vedlejšího tématu. Potom už publikum vůbec nebylo k utišení a vydrželo tleskat, zatímco dirigent podal ruku všem členům orchestru. A ještě jednou zabouřilo, když byl na řadě tympanista.

Šimon Voseček

Lužanská mše v Litomyšli

Už od devíti hodin se cestou k zámku vinul nepřetržitý průvod lidí, který postupně plnil festivalové hlediště, aby je přesně v 10:15 zcela obsadil a mohla začít tradiční festivalová mše svatá s hudebním doprovodem. „Tento festival se vepsal po mnohá desetiletí do hudební a kulturní mapy této země a obsahuje ještě něco, co nemají jiné festivaly. Právě tuto radostnou slavnost setkání světa víry, světa liturgie a světa umění. A i ti, které sem dnes přivedl spíše kulturní zájem, musí jistě cítit, jak ta díla, která byla původně skládána pro liturgii, ožijí, když nejsou pouze koncertem, ale jsou součásti mše svaté. Jakoby se všechny ty nástroje, hlasy a tóny radostně rozjásaly, že se vracejí domů, do toho prostředí, pro které byly určeny a kdy mohou plně vyznít", zahájil obřad celebrující Mons. Tomáš Halík. Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Petrem Fialou uvedl Dvořákovu „Lužanskou" mši v původní podobě pouze s varhanami. Na rozdíl od běžně uváděné orchestrální verze tato zněla bez pompéznosti mnohem vroucněji, dala vyniknout dokonale připravenému a čistě intonujícímu sboru. Zpěváky i návštěvníky jako slunečník před pálícím sluncem chránilo vysunuté zastřešení, vedro bylo přesto úmorné a mnozí museli využít připravených nádob s vodou, aby se osvěžili. Přesto se po skončení mše lidé rozcházeli jen velmi pomalu, sdělovali si zážitky a využili chvilky k osobnímu setkání s Tomášem Halíkem.

Jan Pikna

Větší vedro, více vášně

Kameny na druhém nádvoří litomyšlského zámku ještě žhnuly, když repríza „Carmen" s Národním divadlem moravskoslezským začala. Nehnuté vedro evokovalo toreadorskou arénu ještě víc než včera. Možná i díky tomu mělo dnešní představení větší říz. Přitom působilo uvolněněji a vášnivěji.

Tři hlavní role byly dnes obsazeny jinými pěvci než včera: Carmen zpívala Zuzana Šveda, v roli Dona José vystoupil Tomás Černý a v roli Micaëly Eva Dřízgová-Jirušová. Šveda se jako Carmen cítila zjevně dobře a nejen zpívala, ale také se dobře pohybovala a celkově působila věrohodně. Tomáš Černý má obrovský hlas, krásné legato a intonuje bezchybně. Jeho árie v druhém jednání byla nádherná. Oproti Lucianu Mastrovi mu možná v samém závěru opery chyběla živočišná divokost.

Kupodivu repríza přinesla změny ve scénických detailech. Hned v předehře, během motivu Carmen, světlo nejen zčervenalo, ale na pódium také přišla hlavní hrdinka s růží, rozpoutávající dění celé opery. Obě hlavní ženské role také oblékly jiné kostýmy. Carmen měla jasnou identitu, vystupovala v relativně dlouhých sukních, byla cikánkou i dámou najednou, což je jeden z obtížných rysů role. Micaëla sice i dnes evokovala dámu z velkoměsta, zato červenou maxikabelku nahradila o něco menší hnědá. Zvláštní bylo, že v obou přídavných letáčcích s obsazením byla Carmen uvedena jako opera o třech jednáních.

Orchestr hrál do detailu stejně dobře jako včera. Bylo ale znát, že se v Litomyšli už cítí více doma. Zněl hlasitěji a uvolněněji. To se týkalo i kompaktního a barevně vyrovnaného sboru, jehož tenor si zaslouží zvláštní uznání.

Večer ukázal, jak prospěšné může být hrát více než jedno představení, zvlášť u scénických kusů. Publikum křičelo a poděkovalo dlouhým potleskem za krásný a silný večer.

Šimon Voseček

Čtvero ročních dob, hlavně léto

Za horoucího vedra se uskutečnil dnešní odpolední koncert ansámblu Barocco sempre giovane a Ivana Ženatého v Lanškrouně. Děkanský kostel Sv. Václava disponuje nejen vynikající akustikou, ale potěšil početné publikum také příjemným chládkem. Koncert byl vyprodaný, jistě díky šťastné kombinaci vynikajích hudebníků a jednoho z megahitů hudebních dějin, „Čtvera ročních dob“ Antonia Vivaldiho.

Koncert zahájil soubor „věčně mladé baroko“, jak v překladu zní jeho název, krásným concertem grossem v c-moll Arcangela Corelliho. A skutečně zní více než tři sta roků stará hudba v jeho podání vitálně, srozumitelně, bez patosu, má ostré hrany. Chrámová akustika dodala zvuku prostorovost, aniž by se jakkoliv ztrácely detaily. Interpretace hýřila emocemi.

Po Corelliho chrámovém koncertě se v presbytáři ansámbl přeskupil, Ivan Ženatý zaujal místo uprostřed a na kazatelnu vystoupil Otakar Brousek, který přednesl programový sonet k „Jaru“. Jeho rozvážná, dobře frázovaná recitace provázela celý koncert. Sonety se zabývají venkovskou idylou a přírodou a vyhýbají se mezilidským sporům. Konfliktní potenciál v sobě nesou rozmary počasí, anebo, v případě „Podzimu“, lov a s ním spojené zabíjení. Díky tomu také mohly být vlastní koncerty zkomponovány v železně pevné formě, a přesto se držet svého mimohudebního programu. To je jistě jejich hlavní přednost, kromě dokonalých melodií, které stačí slyšet jedenkrát a už se nikdy nedají zapomenout.

Hudebníci přednesli čtveřici koncertů s neuvěřitelnou niterností a dokázali přenést svou soustředěnost na posluchače, kteří ani nedutali. Nebylo jediného místečka, které by působilo rozpačitě či náhodně, a přitom hudba neztratila nic ze své přirozenosti a spontánnosti. „Jaro“ bylo slavnostní a okázalé. „Léto“ nejdřív znělo stísněně a nehybně, jako dusné napětí před bouřkou. Ta byla potom divoká a živelná. „Podzim“ měl energii a divokost lovecké družiny. Při střední pomalé větě, nádherně klenutém, zoufalém lamentu, publikum snad ani nedýchalo. „Zima“ byla plná doslova třeskutého mrazu. V sonetu Vivaldi jen tak mimodem poukazuje na své zkušenosti s klimatem střední Evropy (zemřel ve Vídni, na jeho pohřbu ve Svatoštěpánském chrámu zpíval mladý Haydn).

Jako první přídavek ansámbl zopakoval rychlou větu z „Léta“, což sedělo k nemilosrdnému žáru venku, které posluchače při východu z chrámu omračovalo. I druhý přídavek, střední věta ze „Zimy“ (letos ji zahrál už Pavel Šporcl, a také jako přídavek), se zabývá sálajícím žárem – byť v tomto případě se jedná o hřejivé posezení u krbu.

Šimon Voseček

Horké vášně za horkého večera

Představení Bizetovy „Carmen“ v podání Národního divadla Moravskoslezského se uskutečnilo za počasí, které samo o sobě vyvolávalo iluzi Grenady či Sevily. Ostatně litomyšlský zámek přece byl postaven pro dámu ze Španělska, takže si lepší místo pro provádění této opery v Čechách lze těžko představit.

Tím ale španělská iluze v podstatě končila. Režijní pojetí Mariána Chudovského neumístilo Carmen na Pyrenejský poloostrov, ale na blíže neurčené místo v blíže neurčené době. Režisér zřejmě naznačil, že příběhy, kdy kvůli žárlivosti teče krev, nejsou omezeny časově ani místně. Tomu odpovídaly i kostýmy (Simona Váchalková), které vyvolávaly dojem jakési synchronicity asynchronního. Opulentní klasické „róby“ cikánek a barevné obleky toreadorů zde stály vedle potištěných triček dětského sboru, maskáčových uniforem strážníků se samopaly anebo společenských oděvů à la Obchod na korze. Zvlášť obtížné bylo přiřadit Carmen samotnou, která oscilovala někde mezi diskotékou a dámou v malých černých. Micaëla ve vysloveně městském kostýmu s obrovskou červenou kabelkou nevyznívala jako prostá a naivní holka z venkova a bylo těžko uvěřit její motivaci.

Hudebně bylo představení velmi dobře nastudované, v orchestru pod vedením Roberta Jindry byla cítit detailní práce, zejména dechová sekce vynikala. JIndrova pomalejší tempa dala vyniknout spoustě detailů, které je jinak lehko přehlédnout, zato rychlá tempa doslova pádila. Díky tomu představení hudebně nepůsobilo nikterak zdlouhavě nebo nataženě.

Ansámbl sólistů byl vyrovnaný. Hlasově vynikala Jana Sýkorová v titulní roli. Luciano Mastro v úloze „Dona José“ má krásný hlas, bohužel ale občas nepřesně intonoval ve vypjatých místech. Zato jeho á capellový výstup ve druhém jednání byl perfektní a v závěru opery šel z jeho žárlivého šílenství přímo strach.

Druhé zámecké nádvoří bylo zaplněné do posledního místečka, ostravské vystoupení bylo napjatě očekáváno. Dlouhý potlesk na závěr potvrdil nevšední umělecký zážitek večera.

Šimon Voseček

Nová hudba a Mozart

Koncert Pražské komorní filharmonie ve Smetanově domě přinesl dvě nová díla, jednu skladbu 20. století a jednu Mozartovu symfonii.

Melodram „Bouře a klid“ Otomara Kvěcha, uvedený ve světové premiéře, koncert zahájil. Kvěchův hudební jazyk je barevný a jeho vkus je neomylný. Nikdy nesklouzne ani do banality ani do šedi. Zvláště působivý byl pesimistický konec skladby, kde kráčející ostináto basových nástrojů umocňovala virtuozní instrumentace. Soňa Červená vystoupila v rudé operní róbě, která odpovídala roli Emy Destinnové, jejíž texty v melodramu zazněly. Recitovala zpaměti. Její hluboký hlas a dokonalá výslovnost na sebe strhával veškerou pozornost. Její přednes v sobě nemá ani náznak prázdného patosu, jímž česká recitační kultura často trpí. Jako by z každého slova zněla celá životní zkušenost. Její prožitek působí opravdově a hluboce. Sólové housle (Jan Fišer) snad i kvůli její jevištní přítomnosti poněkud zapadly do pozadí.

Druhá skladba první části koncertu, „Labutí píseň“ Jiřího Pauera, působila, jako by byla napsána Ivanu Kusnjerovi přímo na tělo. Jedině snad okolnost, že Kusnjer zpíval z not, poukazovala na už delší existenci díla. Přesto sólista dokázal skladbu provést jako pravé monodrama. Na scénu přišel v pruhovaném županu teprve po začátku skladby, jako by se opozdil. Kolem krku mu visel ručník jako boxerovi a pod županem se jasně rýsoval bílý nátělník. Hlavně se ale předvedl jako úplný hlasový mág. Během skladby vytáhl z kapsy županu poloprázdnou lahev od vodky a upíjel z ní, chrchlal, nechával hlas ujet, když to odpovídalo výrazu. Deklamoval natolik srozumitelně a suverénně, že se ztratilo i Pauerovo místy neobratné zacházení s rytmem češtiny.

Po pauze pódium opět patřilo Soně Červené. „Kafkovy sny“ Sylvie Bodorové nejsou dílem divadelním, a sólistka tedy vystoupila v civilní, elegantní černé. Recitovala česky a německy a bylo vidět, že se v obou jazycích cítí doma. V efektním začátku skladby sólový akordeon komunikoval s textem (strach – Angst) a vytvořil opravdu stísněnou atmosféru. Pro publikum dílo představovalo jednoznačně vrchol večera, o čemž svědčil dlouhý a intenzívní potlesk.

Mozart může na koncertech s novou hudbou působit jako pěst na oko. Dnes plnil roli jakéhosi epilogu. Symfonie byla parádním číslem pro orchestr, který se sám změnil v sólistu. Pražská komorní filharmonie se zde předvedla v nejlepší formě. Skladby, jež každý zná, jsou dobrým měřítkem pro srovnávání, a lze tedy bez přehánění říct, že orchestr nejen patří mezi nejlepší v České republice, ale má opravdu evropskou úroveň.

Zdálo se, že jinak program bohužel mnoho lidí odradil, protože sál nebyl beze zbytku naplněn. Tahákem večera beztak byli spíš sólisté než skladatelé... Možná bylo na vině spíš počasí. Krásný den a neustále stoupající teploty vybízely spíš k návštěvě bazénu než koncertu.

Šimon Voseček

Mladý soubor zatančil idealizované mezilidské rozepře

Představení souboru Bohemia Balet na druhém zámeckém nádvoří bylo plné klasického baletu, což jednoznačně padlo do noty publiku v plném hledišti. Taneční styl občas vybočoval směrem k výrazovému tanci, ale nikdy neopouštěl mantinely krásného pohybu. Ostré hrany představení v podstatě chyběly, což diváci očividně oceňovali. Úroveň souboru je vysoká, technicky i výrazově, a dostalo se mu právem vysokého uznání.

První choreografie, „Les Sylphides“ na hudbu Chopinovu, čišela ostentativní nevinností. Na scéně bylo přítomno přes dvacet dívek s věnečky ve vlasech a květinami na prsou. Až na malé, ale důležité výjimky plnily pouze statickou, dekorační funkci (to se samozřejmě netýkalo sólistek). Krásné rozkvétání poupat během čtvrtého sóla bylo jedním z takových vybočení. Bezelstnost „sylfid“ podtrhovala přítomnost jediného muže na scéně (Kryštof Šimek), který se však zajímal pouze o sólistky a nepředstavoval pro bezúhonnost celku žádné ohrožení.

Druhé číslo, „Vějíř“, pracovalo hudebně se Smetanovými polkami. Nevinnost zde ustoupila flirtování. Na pódiu neustále byl jeden muž či jedna žena přespočet, z čehož choreografie čerpala konfliktní zápletky. S trochou nadsázky by se dalo říct, že „Les Sylphides“ předvedly idealizovaný svět umění bez sexu, zatímco „Vějíř“ vyjádřil názor, že sex nečiní život jednodušším, zato o to napínavějším. Role, uvedené v  programu, (Jan Neruda či Bedřich Smetana) bohužel nebylo lze od sebe rozlišit, pouze kostýmy a biedermeierovské židle poukazovaly na dobovou spojitost s historickými postavami.

Nejlepší část večera rozhodně byla choreografie Bérangère Andreo s názvem „Lunedda“. Z virtuozních, akrobatických čísel mužů (Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar, Alexandr Sadirov) čišela tělesnost. Není pochyb, že i dívky by byly s to tančit s podobně strhující vášní. Byla jim však přisouzena role výhradně lyrická, a to ve všech částech, což také bylo slabé místo představení.

Neměnný genderový stereotyp vynikl nejsilněji v „České suitě“ Antonína Dvořáka. Koncepce rolí tanečníků a tanečnic v této choreografii opisuje rozvržení v „Luneddě“, čímž značně trpělo závěrečné číslo. I zde čísla mužů a jejich vzájemná komunikace poukazovala na přebytky testosteronu, zatímco dívky i mezi sebou jednaly graciózně a bez agresivity. Ze začátku suita dosti postrádala konfliktní potenciál. Zato v druhé části nechyběla ani rvačka pánů o slečny. Škoda, že při té příležitosti nezkusily také ony vyškrábat si oči. Závěrečný aplaus jasně ukázal, že sympatie publika byly na straně virtuozního rabiátství mužů.

Šimon Voseček

Nadšení hudebníci, nadšené publikum

Koncert kanagawského univerzitního orchestru dechových nástrojů dokázal, stejně jako loňský koncert bostonského orchestru, že se nevyplatí podceňovat mládežnické orchestry. Kanagawa University Symphonic Band hrají jako jeden muž, precizně a s nasazením, jednotlivé nástrojové skupiny jsou vzájemně barevně i dynamicky propojené. Před dobře zaplněným hledištěm na litomyšlském zámku zahráli směs japonských skladeb 20. století pro dechový orchestr a výběr z toho nejlepšího, co bylo koncem 19. století napsáno v Rakousku-Uhersku.

Hned na začátku zazněly dvě skladby z pera Masaru Kawasakiho, jehož celý život je poznamenán svržením první atomové bomby na Hirošimu. Modlitba č.1 „Dirge“ je hirošimské katastrofě přímo věnována a hrála se v České republice vůbec poprvé. Charakterizuje ji těžký, tragický puls stále se opakujících akordů. Orchestr skladbu provedl s ohromnou silou. Vážnost hráčů dávala poznat, jak hluboko se atomové výbuchy nad japonskými městy vepsaly do povědomí národa. Kawasakiho druhá skladba, „Romance pro trubku a orchestr“, zdaleka neměla takový účinek. To bylo dáno jednak nejasným charakterem díla, který se pohyboval někde mezi tragédií a lehkou múzou, jednak jeho přehnanou délkou a častým opakováním motivů; a snad i těžkopádnou, blokovitou instrumentací. Miroslavu Kejmarovi, který vystoupil jako sólista na trubku, navíc jeho part očividně neseděl. Hrál opatrně a místy nejistě.

Po těchto dvou kusech se zcela změnila nálada koncertu. Fučíkův „Vjezd gladiátorů“ je hit, který už každý slyšel, ale nikdy přesně nevěděl, čí skladba to je. Smetanova „Vltava“, adaptovaná pro dechový orchestr, byla odměněna nadšeným potleskem, a to i přes značné intonační nedostatky. Kanedův „Pochod“ vylehčil ještě jednou atmosféru koncertu.

„Píseň o velkém stromě“, provedená za přítomnosti autora Toshio Mashimy, je více než cokoliv jiného především parádní číslo pro sólovou marimbu, na kterou bravurně zahrál Makoto Nakura. Hudebně je skladba někde mezi vážnou hudbou a muzikálem a publiku se očividně líbila. Tleskalo se i mezi větami, tak jako za starých časů, kdy bylo normální projevit nadšení spontánně a třeba si i vytleskat opakování věty. Pro velký úspěch Nakura ještě na marimbu zabzučel „Let čmeláka“.

Po přestávce orchestr naprosto bezchybně zahrál s hostujícím dirigentem Hiroshi Hoshinou Straussovu předehru k „Netopýrovi“. Bylo znát, že Strauss není srdci místního publika tak blízký jako Smetana, ale jinak to v Litomyšli ani nemůže být. Další skladba, „Znovuzrození“, byla dílem samotného dirigenta. I ona má mimohudební program, který nemá nijak zvlášť slyšitelnou souvislost vyzněním díla. Orientuje se na jazz a na big-band a zní místy přímo jako muzikál.

Pod vedením Toshira Ozawy byl koncert uzavřen „Arménskými tanci“ Alfreda Reeda. I zde orchestr podal profesionální výkon. Jako přídavek zazněly Respighiho „Římské pinie“. Trubky a pozouny hrály z arkád a i díky tomu to byla nejefektnější skladba celého večera. Ostatně bezkonkurenčně nejhlasitější. Celý zámek vibroval, publikum křičelo nadšením. Následovala Straussova Polka „Unter Donner und Blitz“, přestože bouřka nebyla široko daleko.

Šimon Voseček

Nestárnoucí Ježek, nehynoucí hity

Pergolesi, Mozart, Schubert nebo Alban Berg jsou skladatelé, jejichž tvorbu násilně přervala předčasná smrt. Přesto dokázali vtisknout svou pečeť době, v níž žili, a ovlivnit své následovníky. V tomto smyslu je Jaroslav Ježek v nejlepší společnosti. V meziválečném Československu sice působilo více skladatelů šlágrů na Ježkově úrovni. Ti ale kvůli své orientaci na německý hudební trh zmizeli u nás z povědomí. Krom toho Ježkovo spojení s V+W dodalo jeho hudbě hlubších rozměrů, jak ve smyslu politickém, tak poetickém.

Proto zaujímá v dějinách české hudby zcela zvláštní postavení. Jeho písně jsou zapsány v kolektivní paměti národa a staly se doslova rodinným stříbrem, zlidověly.

Dnešní koncert byl toho nevyvratitelným důkazem. Zaplněné druhé nádvoří litomyšlského zámku. Jednotlivci v publiku tiše si notující melodie písní, hraných na pódiu. Jsou přece neodolatelné a všichni je znají. Nadšené a vděčné potlesky mezi čísly i závěrečné ovace. Takové mají koncerty na přání být. Jejich smyslem je vyjít publiku co nejvíc vstříc a potěšit tím, co už známe a co si vždy rádi poslechneme znovu.

Oproti jiným koncertům na přání měl tento poetičtější ráz, což bylo dáno jistě především charakterem Ježkovy hudby a textů písní. Není to bujné, veselé umění, často voní melancholií či smutkem, někdy z něj čiší hořkost či zoufalství.

Přesto mohl mít koncert větší říz. Komorní filharmonie Pardubice je opravdu dobrý orchestr a pod vedením Marka Ivanoviće podala skvělý výkon. Symfonickým tělesům však obvykle chybí jiskra šlágrúm vlastní. Swingový orchestr Zatrestband Třešť s filharmoniky v podstatě splynul. Ježkovi by to jistě nevadilo. Psal kromě písní náročná symfonická i komorní díla a ve vážné hudbě byl stejně doma jako v „popu“. A publikum ocenilo poetický nádech, který večer provázel.

Ansámbl sólistů byl vyrovnaný, všichni zpívali písně s nasazením a s chutí. Zvláště vynikl Petr Macháček, který se na pódiu cítí očividně jako doma. Zvláštní pochvalu si zaslouží vokální soubor ReBelcanto Pardubice, který opět dokázal, že stylové hranice jsou mu naprosto cizím pojmem. A to je také jedno z velkých poselství, které Ježkova hudba světu dala.

Šimon Voseček

Písničkář na druhém nádvoří

Byl to doposud nejkomorněji obsazený koncert: na obrovském pódiu byli dva lidé. Zato hlediště litomyšlského zámku praskalo ve švech. Který jiný písničkář dokáže něco takového nežli Jarek Nohavica.

Jeho písně jsou vzácnou syntézou poetických textů plných krásných obrazů a kvalitní hudby. Písničkáři se tím v podstatě vrací na samé počátky umění. Poezie má větší sílu, pokud je deklamována. Ale ještě větší sílu má, je-li spojena s hudbou. O Homérových eposech se ví, že na samém počátku se předávaly ústně, zpěvem, z generace na generaci.

Na svém koncertě v Litomyšli Nohavica zpíval písně z posledních více než třiceti let, od nejstarších po úplně nové. Jeho partnerem na jevišti byl Robert Kuśmierski, který se představil i v sólových číslech. Díky němu získaly i staré písně novou svěžest, již publikum umělo náležitě ocenit. Nohavica večer sám moderoval, čímž vznikl jakýsi most ke koncertům Pavla Šporcla. Najednou bylo poznat, že mezi vážnou hudbou a písničkou nevězí hluboká propast.

Ostatně Nohavica zazpíval i árii z Così fan tutte. Je to opera, kterou bezpochyby zná jak své boty – jeho úspěšného přebásnění libreta se užívá při provedeních opery v češtině.

Publikum bylo nadšené. S Nohavicou i zpívalo, když to dovoloval text (Becherovka). Krásnou intimní atmosféru dotvářel decentní světelný design.

Šimon Voseček

Bach na tisíc způsobů

Že zrovna Bachovo jméno se skládá ze čtyř názvů not, patří k jedněm z velkých zázraků dějin hudby.

Jednak je Bach fenomén, s jehož hudbou se vyrovnávali snad všichni pozdější skladatelé. V současnosti sahá spetrum obdivovatelů jeho umění od jazzových hudebníků přes skladatele komponované hudby po rockery. A jednak v době, kdy Bach žil, hudba vyrůstala z melodických linií. Díky tomu bylo možné tónovou řadu b-a-c-h implantovat do samé podstaty hudebních struktur. Takto přirozeně a do hloubky mohli s liniemi pracovat zase až ve dvacátém století ti skladatelé, kteří ke zděšení publika opustili harmonicko-melodický sloh a začali pracovat nezávisle na tonalitě.

V tom také spočívá přitažlivost Bachova jména jako hudebního tématu. Lze jej interpretovat harmonicky, ale není to nutné. Samo o sobě je b-a-c-h atonální a představuje proto nadále pro skladatele výzvu.

Bachovský koncert Jaroslava Tůmy a Yoshimi Oshimy se navzdory předpovědím odehrál za žhavého sobotního odpoledne, kdy většině lidí jistě bylo příjemné uniknout pálícímu slunci do chrámu Povýšení Sv. Kříže. Chrám byl plný, a to i přes poměrně náročný a pro část běžného publika těžko stravitelný program. Bach sice figuroval jako patron koncertu, ale z jeho díla zazněly jen dvě skladby, byť z nejreprezentativnějších. Větší část koncertu byla věnována dílům, která se s Bachovým odkazem vyrovnávala, tím či oním způsobem. Bachovo jméno figurovalo jako hudební téma Lisztova „Preludia a fugy“ a Sokolovy „Passacaglii quasi toccaty“. Sólové skladby pro flétnu Sigfrida Karg-Elerta a Kazuo Fukushimy lze chápat jako referenci Bachových děl pro tento nástroj.

Koncert měl formu dialogu mezi flétnou a varhanami. Litomyšlský nástroj se mohl předvést v celém svém barevném a dynamickém bohatství. Kontrast mezi masívním zvukem Lisztovým a prostou flétnovou linií program oživoval. Jako zvláštní bonus se z tohoto dialogu vymykala Bachova sonáta h-moll pro flétnu a cembalo, kterou duo jako jedinou zahrálo z presbytáře (ostatní programm zněl z varhanní empory).

Na závěr programu rozpoutal Tůma ve své improvizaci doslova hudební ohňostroj. Ze dvou bachovských témat, zvolených publikem (Toccata a fuga d-moll a chorál „Jesu bleibet meine Freude“) vznikla ad hoc monumentální skladba, která posluchače ohromila a některé i zarazila. Tůma se nebál ostrých harmonií a hlasité dynamiky a přiměl několik lidí dokonce k odchodu. Škoda, protože umění dobře improvizovat ovládá málo lidí s takovou bravurou jako on. Do hudebního dění se místy zapojila i flétna, a tak se improvizace stala opravdovým vyvrcholením celého koncertu.

Šimon Voseček

Jedno oko nezůstalo suché

Předloha k Pucciniho „La Bohème", novela Henriho Murgera „Ze života pařížské bohémy", je plná kousavé ironie vůči takzvané svobodě bohémského života, a zároveň z ní promlouvá obdiv k rozhodnutí s takovým životem vůbec začít. Koneckonců, bohéma má smysl jen jako odrazový můstek. Jen jako přechodné stadium pro vydobytí si dobrého postavení v buržoazní společnosti. Jen jako nutné zlo, než se podaří prorazit a dosáhnout blahobytu.

A přesto má své kouzlo - pro ty, kdo už jsou dál a vzpomínají na časy, které neznaly omezení penězi a společenskými konvencemi, či kdo se cítí být spoutáni svým postavením a netroufají si z něj vymanit. A snad i pro ty, kdo bohémsky žijí.

Pucciniho interpretace není ironická, ale není rozhodně ani nekritická. Je sice nepochopitelné, proč vikomt neposlal Mimi do plicního sanatoria, když už k němu z bohémského brlohu utekla. Ale je také jasné, že její tuberkulóza se právě v nevytopeném podkroví uměleckých přátel rozvinula do stadia, z něhož už není návratu. I když poslední dějství se může jevit jako geniální, nepřekonaný doják, jako ultimativní citovka cílící pouze na emoce diváctva, jeho sociálně kritická dimenze by se neměla podceňovat.

Festivalová premiéra „La Bohème" se souborem pražské Státní opery se odehrála před beznadějně vyprodaným hledištěm a svou úrovní jistě nikoho nezklamala. Obsazení dominovalo silné duo Pavly Vykopalové a Petera Bergera, jehož krásný hlas měl bohužel místy obtíže se prosadit vůči orchestru. V roli Marcella exceloval Svatopluk Sem. Jeho dokonale posazený hlas se uplatnil obzvlášť ve scéně v prvním jednání, kdy tři bohémové lákají Rodolfa do lokálu. Přátelé stáli na první arkádě a kromě povedeného scénického efektu také dokázali, že akustika nádvoří je opravdu vynikající.

Orchestr pod vedením Ondreje Lenárda hrál přesně a vyváženě a byl zpěvákům rovnocenným partnerem, což ostatně odpovídá koncepci Pucciniho partitury. Pan Lenárd při nástupech viditelně kulhal, ale i přes toto omezení podal vynikající výkon. Jeho podání není ani přehnaně sentimentální, ani studené. Umožňuje divákům vcítit se do postav, ale nikdy nepřehání.

Festival letos provází nevídané štěstí na počasí. Dopoledne se mohlo ještě zdát, že nás opravdu stihla vlna chladu, jíž nás straší proroctví počasí už několik dní. Večer byl ale opět vlahý a přímo vybízel k účasti na představení na nádvoří. Snad nám to vydrží až do konce!

Šimon Voseček

Maratón přídavků z Dallasu

Náročný program složený z děl skladatelů, kteří nejsou obecně známi, trpí obvykle nedostatkem zájmu. Zvláště na festivalu pod širým nebem, určeném pro široké publikum. Nebylo tomu jinak ani dnes. První řady nebyly postaveny a přesto hlediště nebylo úplně zaplněné.

Zato byla velká část publika velmi mladá, což je dobré znamení. Ostatně, když hraje mládežnický orchestr, není si ani možné lepší publikum přát.

První polovina koncertu Greater Dallas Youth Orchestra pod vedením Richarda Giangiulia obsahovala kromě Coplandova „The Promise of Living“ a Dvořákova „Karnevalu“ také českou premiéru úplně nového díla skladatelky Xi Wang. Její styl je plný krásných harmonických i orchestrálních barev. Když „Fall at Barnard Cottage“, napsaný pro GDYO u příležitosti jeho čtyřicátého výročí vzniku, skončil, posluchači ani nedutali.

Po přestávce patřilo druhé zámecké nádvoří zcela „Obrázkům z výstavy“ Modesta Petroviče Musorgského v kongeniální instrumentaci Maurice Ravela. Je třeba vyzdvihnout, že letošní festival umožnil porovnat klavírní originál s orchestrální verzí (Fazıl Say hrál „Obrázky z výstavy“ na svém recitálu ve Svitavách). Toto dílo je jedním z mála příkladů ve světové literatuře, kde zpracování popularitou předčilo originál. O oprávněnosti tohoto faktu lze jistě diskutovat, a proto jsou přímá srovnání tak záslužnými počiny.

Bohužel úroveň hry orchestru nedosahovala zcela profesionální úrovně. Četné kiksy v deších, jejich nevyvážená intonace a asynchronní pasáže ve smyčcích poněkud překryly tvrdou a intenzivní práci ze zkoušek, která byla evidentní v méně vypjatých momentech. První housle tam překrásně frázovaly, i sólové melodie dechů byly dobře připravené. Dirigent volil dosti pomalá tempa, což bylo sice místy na úkor spádu, ale třeba zvonkohra ve „Zlaté bráně Kyjevské“ málokdy působí tak silným dojmem.

Po závěru oficiálního programu dirigent a publikum rozpoutali hru „kdo s koho“, která vyústila ve čtyři přídavky: Elgar, Bernstein, Rimskij-Korsakov, a konečně ultimativní americký šlágr „Stars & Stripes Forever“ Johna Philipa Sousy. I po něm se zdálo, že orchestr snad má ještě něco připraveno – ale potlesk nakonec vyhasl. I nadšení má svůj konec...

Navzdory nočnímu lijáku a dosti turbulentnímu dění na obloze přes den se večer vyloupl jako malina, a když po západu slunce koncert opravdu skončil, rozešli se posluchači do bezmračné a, bezvětrné, horkem dýchající noci.

Šimon Voseček

Bouřlivá radost po bouřce

Po žhavém a dusném dni se dnešního odpoledne nad Litomyšlskem přehnala bouřka s intenzivním, doslova monzunovým lijákem. Dojem pobytu v prádelně se tím změnil ve skutečnost. Repríza pořadu „La Folia“ Pavla Šporcla s Czech Ensemble Baroque Orchestra začal v atmosféře přímo portugalské: nad Loučnou se proháněly chuchvalce páry a vzduch voněl vodou.

Jestliže odpoledne nad krajem bily hromy-blesky, elektronické hřmění během koncertu se nám vyhnulo. Také ozvučení orchestru se zdálo být decentnějším než včera. Přesto i dnes měla amplifikace za následek, že víceméně zmizel intimní zvuk, který se obvykle line z ansámblů dobových nástrojů. Na druhou stranu je zvýšená hlasitost ku prospěchu koncentraci a jistě také slyšitelnosti drobných detailů.

Po Vivaldiho „Bouři na moři“ se Šporcl publiku omluvil za častější a delší ladění, způsobená extrémní vlhkostí vzduchu. A skutečně, když Hana Fleková před fascinující kompozicí Marina Maraise „Zvony kostela Sv. Jenovéfy v Paříži“ vzala do ruky violu da gamba, ukázalo se, že je úplně rozladěná. Během hry struny naštěstí držely, takže se delší ladicí přestávky rozhodně vyplatily. Ostatně, intonace Czech Ensemble Baroque je zcela bezchybná.

Druhý poslech koncertu ukázal, nakolik pečlivě se Šporcl připravuje na své moderování mezi jednotlivými čísly. Posluchači dostali v podstatě tytéž informace a Šporcl přesto uchoval spontaneitu promlouvání spatra.

Monumentální „Labyrint harmonie“ Pietra Locatelliho i dnes prozrazoval zápas Šporcla s barokním laděním. Skladba je neuvěřitelně emotivní a skvěle vystavěná. Dvě implementovaná cappriccia jí ještě dodávají na lesku.

Po tomto obdivuhodném závěru oficiálního programu Šporcl publiku poděkoval za standing ovations a vyjádřil domnění, že snad posluchače už tlačí sedátka – čímž všecky upřímně rozesmál. Po Vivaldiho druhé větě ze „Zimy“ a nadšeným, dlouhým potleskem a dupáním koncert skončil. Návštěvníci koncertu se rozešli v prádelnové atmosféře, již ani pozdní hodina nedokázala rozptýlit.

Šimon Voseček

Bláznivá radost s Pavlem Šporclem

V Litomyšli panovalo vedro a dusno. Notoričtí nespokojenci trpěli, ale přesně takové počasí má být na festivalu pod širým nebem. Když dnešní koncert za soumraku začal, horko ještě dýchalo z kamenů na nádvoří a nad zámkem vanul lehounký vánek.

Přesto koncert začal bouřkou. Byla ale pouze elektroakustická a linula se z reproduktorů. Pavel Šporcl počkal s příchodem, dokud se hřmící zvukové aparatury neutišily, a koncert mohl začít.

The Czech Ensemble Baroque Orchestra i sólista byl decentně nazvučen, snad z obav, že by ansámbl složený z originálních nástrojů nezaplnil obrovský prostor nádvoří. Běžný posluchač si toho určitě nijak nevšiml, orchestr pouze zněl nezvykle nahlas. Během dvou čísel aparatura bohužel „vazbila“, což je škoda, i když to vlastně bylo v duchu tématu dnešního koncertu.

Hudební produkci provázely světelné efekty, sladěné s hudebním děním, ať už programově (temně modré odstíny během Vivaldiho „Bouře na moři“) anebo čistě hudebně.

Před začátkem francouzské části koncertu Šporcl vychválil do nebe skladatele Marina Maraise a svým záživným a vtipným stylem vyjádřil svůj obdiv ženám v publiku. Marais totiž s jedinou dokázal zplodit devatenáct dětí, a není pochyb, pro koho to byl větší výkon. O Maraisově skladbě se Šporcl vyjádřil jako díle, z něhož byl napoprvé úplně paf, a nepřeháněl. „Zvony chrámu Sv. Jenovéfy v Paříži“ opisují sice formálně hudební tvar klasické ciaconny. Zkrácením basového tématu na jediný takt ale Marais dosáhl pozoruhodného efektu, který realisticky znázornil zvonění a zárověň dokázal v monotónnosti opakování vytvořit bezpočet variant. Takové skladby převrací zažité představy o barokní hudbě.

Šporclovo moderování mezi jednotlivými čísly je s to posluchačstvu hudbu opravdu přiblížit. Nešetří detaily z rodinného života a drobnými anekdotami. To je určitě efektivnější způsob, jak získat k historickým jménům vztah, než klasická životopisná data. Tím Šporclovy koncerty plní vlastně i vzdělávací úlohu.

Oficiální program uzavřel virtuozní koncert Pietra Locatelliho se dvěma sólovými kadencemi, které Šporcl interpretoval s klidným, chvílemi až zasněným výrazem, což příjemně kontrastovalo s jejich vypjatou virtuozitou. Intonační nepřesnosti dávaly tušit, jak obtížné kadence samy o sobě jsou. Co teprve v barokním ladění, což pro Šporcla, obdařeného absolutním sluchem, znamená další překážku, jak se ostatně sám před skladbou přiznal.

Před přídavkem Šporcl poděkoval publiku za přízeň, představil sólisty orchestru (Hanu Flekovou, Monku Knoblochovou a koncerního mistra Petera Zajíčka), oznámil, že na prvním nádvoří se budou prodávat jeho CD a vysvětlil pravidla autogramiády (podpis za koupi CD); dále pozval posluchače na své webové stránky a na Facebook, kde se můžeme spřátelit, a konečně zahrál druhou větu z Vivaldiho „Zimy“, přestože ani krátce před jedenáctou večerní ještě vzduch nevychládal.

Šimon Voseček

Pekelná opera pro děti

Odpolední muzikálové představení „Čert a Káči“ pro mladší diváky si vzalo na paškál závislost mladé generace na technických vymoženostech a pobavilo všechny přítomné zcela novou představou o pekle. Peklo dnešní urbánní společnosti znamená: žádný internet, žádný signál, žádná wifina, žádný Facebook, ale také žádná koupelna, společný záchod, zápach potu.

Byl by omyl se domnívat, že toto peklo se týká jen mladých dívek, jak se pokouší naznačit genderové rozvrstvení rolí. Holky jsou tu Káči, neschopné si svůj život představit bez permanentního kontaktu s virtuálním světem, bez sprchového gelu a parfému. Kluci jsou hyperaktivní čerti, kteří žijí v beznadějně zaostalém analogovém světě a odmítají se mýt a pracovat. Ovšem v reálném světě si mladí muži nechávají depilovat podpaží stejně jako jejich partnerky, stejně jako ony chodí do kosmetických salónů na předměstí či v centru, hubnou a visí na internetu. A nechuť hledat jiný, hlubší obsah života je společná osobám obou pohlaví a všech společenských vrstev.

Ale ať už dnešní světová premiéra zprostředkovávala společenské role jaké chtěla, dětské publikum na druhém zámeckém nádvoří, zaplněném do posledního místečka, bylo soustředěné až do konce a ani nedutalo. A to je hlavní.

Pouze na začátku, během záměrně rozpačitého rozjezdu s výstupem Režisérky, Scénáristky a Kulisáků, kteří nosili na pódium židle a rekvizity, byl cítit neklid. Snad tato scéna trvala příliš dlouho. V momentě, kdy začal skutečný muzikál, měl už děj spád. Čert Barnabáš (Josef Hervert) má za úkol odnést do pekla jakousi Káču. Ukáže se, že Káč je sedm, a protože Barnabáš je fešák, chtějí být všecky uneseny. Barnabáš chce zmizet, ale nakonec všecky Káči skončí i s ním v pekle. Tam udělají čertům peklo v pekle. Nejsou spokojeny s hygienickou situací, s technickým vybavením, Lucifer (Karolína Böhmová) pro ně není víc než obyčejný smraďoch. Čerti trpí jako zvěř, ale Káč se nemohou zbavit, když už jednou chtěly do pekla. Bůh s dlouhým plnovousem (Amálie Koppová) Luciferovi z arkády vysvětlí, že by se Káči musely zříct svého způsobu života, aby mohly z pekla odejít. Tomu ale nic nenasvědčuje, spíš naopak. Pak se čerti schovají pod pódiem a dva nejmladší oznámí, že mají nápad, jak situaci vyřešit, a osloví každý jednu slečnu v publiku, zda by měla večer čas na schůzku. Tím byla karta zjevně obrácena a následovalo závěrečné číslo.

Hudba Jiřího Temla je živá a melodická a charakterizuje trefně jevištní situace. Doprovodný ansámbl „Ďábelský orchestr“ pod vedením Jiřího Chvály se zhostil svého úkolu se ctí, nechyběla ani povedená imitace píšťalky. Kühnův dětský sbor fungoval jako samostatný aktér představení a komentoval dění.

Když představení skončilo a publikum se vylilo ze zámku, zdálo se, že horkému počasí odzvonilo. Na obzoru se tyčila hradba mračen a postupně zakrývala slunce. Ale z hrozivé kulisy nakonec nic nebylo a Litomyšl den uzavřela krvavým západem slunce.

Šimon Voseček

Operní show a písně z italského jihu

Galakoncert italského tenoristy Giordana Marcella s mezzosopranistkou Mariannou Kulikovou, Pražským filharmonický sborem a Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK pod vedením Stevena Mercuria byl vzácnou syntézou vážné a populární hudby. Koneckonců opera byla od samého začátku masovou zábavou a teprve v moderní době jí byla připsána aura elitního umění. Je jen dobře, když se občas připomene, že kořeny showbussinesu tkví právě v hudebním divadle, nebo tím, čím ve své dlouhé historii kdy bylo.

Výbornou atmosféru koncertu umožnila určitě schopnost dirigenta a sólistů se s publikem naladit na stejnou vlnu a strhnout je s sebou. Mercurio a Giordani se ostatně dobře znají, už mnohokrát spolu vystupovali a natáčeli.

Giordaniho hlas má vynikající vysoké polohy, kde jeho hlas zní pevně, sytě a dosahuje nepředstavitelné hlasitosti – vrcholné momenty árií bylo určitě slyšet až na náměstí. Je nutné zvláště vyzdvihnout jeho perfektní výslovnost, která dnes drtivé většině operních pěvců chybí. Zpěv ale bez textu dává smysl jen způli. Při znalosti italštiny u Giordaniho není vůbec třeba tištěného textu, protože lze rozumět každému slovu. A když zpívá neapolsky nebo sicilsky (to je jeho rodný jazyk), dají se dokonce studovat gramatické odlišnosti vůči spisovné italštině. Jeden předčasný nástup byl drobnou nehodou, která se zvlášť při zpěvu zpaměti může snadno stát.

Marianna Kulikova byla Giordanimu důstojnou partnerkou během první poloviny koncertu věnované operním scénám a áriím. Publikum vděčně přijalo její divokou Habaneru z „Carmen“, stejně tak excelovala v Mascagniho „Sedláku kavalírem“, přestože zde si nebyla úplně jistá svou pamětí a občas nápadně listovala v klavírním výtahu. Na kvalitě jejího zpěvu to nic nezměnilo.

Steven Mercurio vystoupil v dandyovsky volně střiženém fraku, který kolem něho vlál při jeho expresivní dirigentské gestice. Jeho show nezůstala v ničem pozadu za zpěváky. Mercuriovu výrazu bylo dobře rozumět a orchestr hrál pod jeho vedením čistě, precizně a s neobyčejným nasazením. Snad jen škoda, že koncertní mistr nepovstal při svém sóle v jedné z písní, k celé show by to bylo skvěle sedělo.

Konečně Pražský filharmonický sbor po většinu času na pódiu seděl a čekal, protože se účastnil pouze scén ze „Sedláka kavalírem“ a „Carmen“, v druhé polovině pak zazpíval „jen“ sbor Židů z Verdiho „Nabucca“. To nic nemění na tom, že se prezentoval jako naše nejlepší vokální těleso s charakteristickým hladkým a sytým zvukem.

Jako přídavek si umělci připravili árii Nessun dorma z Pucciniho „Turandot“. Posluchači málem zešíleli, když skladbu poznali! Giordani byl jen trochu zklamán, že publikum nezpívalo sborový part, přestože Pražský filharmonický sbor má bezpochyby lepší intonaci i výraz...

Šimon Voseček

Prodaná nevěsta s hlášeními o fotbale

Ti, kdo si nechali ujít rozhodující zápas EM o postup České republiky do čtvrtfinále, byli dnešního večera odměněni za přízeň opeře nejen kvalitním a napínavým představením „Prodané nevěsty“ a krásným teplým večerem stráveným pod širým nebem, ale také hlášeními o skóre o obou přestávkách. Příznivců opery nebylo nikterak málo – druhé nádvoří bylo zaplněné do posledního místečka.

Koneckonců, i „Prodanka“ je tak trochu zápas, snad s tím rozdílem, že se v podstatě hned zkraje ví, jak to dopadne. Anebo musí dopadnout.

Nedávno jsem slyšel názor, že inscenace naší národní opery par excellence jsou dnes v zemích koruny české buďto skandál, anebo nuda. Inscenace Michaela Taranta s operou Moravského divadla Olomouc není ani jedno, ani druhé. Vyhoví vkusu běžného diváctva, které chce vidět májky a kroje. Inscenace přesto není konvenční v negativním smyslu slova. Tarant doplnil dění hned několika němými rolemi, takže bylo pořád na co koukat. Prostor jeviště a hlediště byl do značné míry rozvolněn, do dění se herecky zapojoval dirigent i orchestr, a také diváci se mohli aktivně zúčastnit, zatancovat si na zábavě anebo vypít pivo, které přinesl hostinský. (Taková pivní opera se přece do Litomyšle báječně hodí, když Smetana byl pivovarský synek.)

Podobnou akcí celý večer také začal: Po jevišti běhali herci a hledali dirigenta, který se ztratil. Kolem projíždějící cyklista byl okamžitě zadržen, donucen si stoupnout na podest před orchestr a představení mohlo začít.

Takových cyklistů bychom si přáli víc. Gesto Petra Šumníka zcela postrádá nepraktické elegantní efekty. Má všecky aktéry i diváky pevně v rukou, diriguje srozumitelně a nebojí se velmi rychlých temp. Třeba předehra byla přímo expresní, aniž by cokoliv ztratila na přesnosti a výrazu, spíš naopak.

Olomoucký orchestr si zaslouží být vyzdvihnut zvlášť. Je plný mladých lidí a početně v něm převažují ženy, obsazené na pozicích, které v patriarchálně řízených tělesech jsou vyhrazeny mužům – první housle, lesní rohy, bicí... Svou sehraností, precizností a barevností se orchestr vysmívá všem, kteří při výběru hudebníků hledí na jejich pohlaví.

Pěvecké obsazení bylo pro Litomyšl obohaceno dvěma hosty v hlavních rolích, Alešem Briscejnem a Lindou Ballovou. Ti podali výborný výkon, jak jsme od nich ostatně zvyklí. V ničem pozadu za nimi nezůstal Jiří Přibyl v roli Kecala, která odpovídá přesně jeho hlasu a kterou si on sám zjevně užíval. Celkově byl pěvecký ansámbl dost vyrovnaný. Zvláště sextet „Rozmysli si Mařenko“ měl krásný výraz, nehledě na intonační potíže v druhé části.

Již zmíněná akčnost na jevišti i mimo něj místy vyvolávala dojem přehánění, což je asi jediné, co se představení dá vytknout. Třeba hned počáteční scéna hledání dirigenta by mohla být i kratší; zejména přemlouvání cyklisty nepůsobí věrohodně. Ani v niterných momentech nebyli zpěváci ponecháváni o samotě a herci od nich nezřídka odváděli pozornost. Zato nástup komediantů se dá těžko udělat efektněji, na scéně panoval zcela realistický zmatek, vůbec se nedalo uhlídat, kde všude je nějaká akce, nakonec se na diváky z arkád sesypaly konfety. Bývalý hostinský se proměnil v zápasníka s vysoko vyčesanou kšticí a předváděl dokonalou hru prsních svalů. Měl vůbec vděčnou roli, upozornil na sebe už v druhém jednání, když se převlékl za nevěstu-krasavici pro Vaška.

A tak večer zodpověděl otázku, zda je fotbal větší zábava než opera, dosti jednoznačně ve prospěch druhého.

Šimon Voseček

Každý den o přídavek navíc

Externí koncert Fazıla Saye ve Svitavách ukončil třídenní koncertní maratón v úvodu letošní Smetanovy Litomyšle. Koncert byl beznadějně vyprodán včetně tří desítek přístavků. Sál byl doslova našlapaný k prasknutí. To se sice neblaze projevilo na kvalitě vzduchu v sále, ale nikterak na entusiasmu publika.

Posluchači se nenechali odradit ani činoherní akustikou multifunkčního sálu v kulturním centru Fabrika, ani Sayovou pochopitelnou únavou, kterou prozrazovaly častější přehmaty na klaviatuře a intenzivnější užívání pedálu. To samozřejmě nijak neubralo jeho hře na výrazu a posluchači to uměli ocenit.

Koncert zahájil dramaturg festivalu Vojtěch Stříteský oznámením změny programu, k níž se sólista rozhodl teprve během zkoušky. Namísto Smetanovy „Touhy“ Say zahrál Janáčkovu tragickou klavírní sonátu 1. X. 1905 „Z ulice“ . Výměnu posluchači přijali s pochopením a recitál mohl začít.

Jestliže ve čtvrtek se Say po koncertě loučil dvěma přídavky a v pátek třemi, dnes odměnil posluchače za jejich přízeň hned čtyřmi kousky, a ty také představovaly absolutní vrchol koncertu. Say rozehrává všecko své umění ve vlastních skladbách a vlastních úpravách cizích děl. Jeho „Černá země“ uzavřela oficiální program, přídavky byly také z jeho dílny: jako první zahrál rozsáhlou parafrázi Gershwinova „Summer Time“, následoval spolehlivý hit „Alla Turca Jazz“ a hned po něm jazzový „Bodrum“. A potlesk nekončil. Nato si Say vzal slovo a poděkoval publiku i festivalu za přízeň a skončil doznáním, že se teď učí a poznává českou hudbu do hloubky. A svou skladbou „Ses“ („Hlas“) koncert uzavřel.

Šimon Voseček

Vynikající repríza zahajovacího koncertu pod bezmračnou oblohou

Za výrazně přívětivějšího počasí dnes proběhlo opakování slavnostního koncertu České Filharmonie na druhém zámeckém nádvoří v Litomyšli. Dnes se publikum nemuselo balit do senzačních flísových deček od České Spořitelny – popravdě si lze těžko představit vhodnější sponzorský dar pro festival pod širým nebem! Část jich ostatně už byla odnesena...

Přívětivější počasí se zdálo být příjemným i filharmonikům, kteří dnešní koncert zahráli s ještě větší precizností než včera. Dirigentovi Jakubu Hrůšovi se podařilo z tělesa dostat ostřejší barvy, provedení Smetanova „Valdštýnova tábora“  bylo zcela bezchybné.

Esemeska před začátkem Debussyho „Moře“ přišla právě včas, aby Jakub Hrůša mohl posečkat, než si ji příjemce přečetl, a skladba mohla začít nerušena elektronickým doprovodem. Temné orchestrální barvy, tak charakteristické pro Českou Filharmonii, vyvolávaly dojem opravdového vlnění a probouzely touhu po moři; křičící ptactvo nad nádvořím ji ještě zesilovalo.

Druhá polovina večera, věnovaná Čajkovského klavírnímu koncertu, byla opět ohňostrojem emocí. Fazil Say hrál zase s plným nasazením a bez ohledu na rizika plynoucí z vášnivé hry. Raději udeřil vedlejší klávesu, než by slevil z intenzity výrazu – a právě i díky tomu nemohla jeho interpretace už být lepší. Ani náznak růžového buržoazního patosu, který občas vane z Čajkovského partitur, pokud to interpreti připustí. Tady bylo všecko opravdové. Sayova hra působí zcela spontánně, a přesto je za ní cítit tvrdá interpretační práce a intenzivní přemýšlení o hudební struktuře a vývoji. Čajkovského klavírní koncert by se měl vždycky hrát takhle!

Jako první přídavek Say tentokrát přednesl kousek z vlastní dílny, "Black Earth". Tato skladba byla poslední, která před čtyřmi lety zazněla před katastrofální vichřicí. Je melancholická, pohybuje  se na hranici mezi romantikou, modernou a jazzem a je dobře vystavěná. Snad kvůli bolestným vzpomínkám na události 2008 posluchači nepovstali, atmosféra byla dojatá. Zato druhý přídavek, parafráze Mozartova „Tureckého pochodu“, publikum doslova zvedl ze židlí. Pak už ovace nebraly konce. Posluchače nezmátl ani odchod orchestru ze scény a vynutili si ještě třetí přídavek, Sayovu jazzovou skladbu "Bodrum", která zazněla i včera.

Šimon Voseček

54. ročník festivalu zahájen fulminantním koncertem

Vůbec první skladbou, která letos na Smetanově Litomyšli zazněla, byla česká hymna. Byla svého druhu předzvěstí všeho dění. Hned nato byl festival přímo z pódia oficiálně otevřen Václavem Klausem osobně. Bylo to naposledy, kdy tak učinil jako prezident republiky, a publikum v dobře zaplněném druhém nádvoří dobře vědělo, jaká je to čest.

Hned vzápětí pak už byla Smetanova Litomyšl jen a jen hudebním svátkem. První polovina koncertu patřila České Filharmonii. Citelný chlad a snad i nervozita nechaly poznat, jak nesnadného úkolu se ve Smetanově „Valdštýnově táboře“ a Debussyho „Moři“ zhostila - drobné nejistoty v žestích a houslích prozrazovaly jistou opatrnost v jinak skvělé interpretaci pod vedením suverénního Jakuba Hrůši.

Opravdová senzace následovala po pauze. Fazil Say proměnil Čajkovského klavírní koncert ve vášnivý rozhovor klavíru, orchestru, publika i klavíristy samého. Vlastně je nepochopitelné, proč má Say mezi kolegy pověst bouřliváka. Jeho interpretace je natolik přesvědčivá a přirozená, že člověku připadá jako ta jediná správná. Hned v úvodu se mu podařilo udržet napětí v momentě, kdy klavír přebírá od orchestru hlavní melodii. To je místo, kde jiní klavíristé začínají meditovat - jak svěže působí jeho úprk vpřed! Say ovládá historickou techniku „tempa rubata“, kdy jednotlivé hudební vrstvy nezaznívají současně. Tato technika se v Čajkovského době hojně užívala a zmizela teprve kolem druhé světové války. Důmyslně akcentuje chromatické melodické pasáže a dává tak místy zaznít partituře přímo jazzově. Tím vrací koncertu lesk, který musel mít v době svého vzniku: skladba revoluční, moderní, plná překvapení. Pod nánosy (malo)měšťácké lásky k průměru a hrůzy z vášně a emocí se tyto vlastnosti nezřídka ztrácejí. Snad jen sám klavír nedosahoval kvality, jakou od něj Say očekával, soudě podle zjevného kontrastu mezi energií klavíristova úhozu a objemem zvuku, který se z nástroje ozýval.

Na závěr koncertu odměnil Say nadšené publikum za jeho přízeň dvěma přídavky,  v nichž prokázal svou lásku k jazzu. Zvlášť jeho parafráze Mozartova „Tureckého pochodu“, uváděný jako "Alla Turca Jazz" s dixielandovými prvky,, nadchl i pobavil diváky na nádvoří.

Šimon Voseček