Barokní emoce v kapitulním chrámu

Večerní koncert Simony Houda Šaturové a Collegia Mariana v kapitulním chrámu Povýšení sv. Kříže uzavřel víkend, který byl doslova napchaný kulturními akcemi. Považme: jen koncerty se odehrály čtyři, pomineme-li dnešní dopolední mši, jež byla vlastně také doprovázena koncertem.

Program poměrně krátkého vystoupení až na jedinou výjimku sestával ze skladeb superhvězd barokní hudby (Tarquinio Merula je skvělý skladatel, ale to není u hvězd to nejdůležitější). Tím večer navázal na předešlý koncert České Sinfonietty s neméně hvězdným programem i obsazením, byť jiného období.

Pernštejnské motto festivalu letos změnilo festival v přehlídku těch nejlepších barokních ansámblů, které naše republika má. Soubor Collegium Marianum k nim bezpochyby patří. Zahrál několik skladeb sólově, bez zpěvu, a byla to díla natolik rozdílná jako Vivaldiho krásný koncert pro dvě flétny s orchestrem či čtyřhlasý kánon z Bachovy „Hudební obětiny“. Předvedl širokou stylovou paletu od hudby v nejlepším smyslu populární až po skladby, kde na prvním místě stojí slyšitelná krása matematiky. Kromě toho si ansámbl nenechal ujít příležitost skoro každý nástroj nechat zaznít sólově, a tím jen tak mimochodem ukázat, jaký potenciál v sobě jednotliví hráči nesou.

Simona Houda Šaturová disponuje ideálním hlasem pro interpretaci staré hudby. Není příliš velký, je ohebný, svižný, má krásné legato. Ve všech áriích komunikovala s obligátními nástroji a ponechávala jim prostor. Lidský hlas a nástroj si tu byli opravdu rovnocennými partnery. Šaturová má také vynikající výslovnost, což hraje důležitou roli především v německé protestantské hudbě, a vždy text v hudebním výrazu interpretuje.

Vrcholem večera se paradoxně stala skladba v nejmenším obsazení. V ukolébavce Tarquinia Meruly zazněl jen hlas a loutna. Skladba je časově totálně nezařaditelná (ve skutečnosti vznikla v 17. století), chvíli z ní dýchá melancholie, chvíli smutek, chvíli zoufalství. Opisuje několik nádherných melodických oblouků, v nichž Šaturová bravurně přecházela z jednoho afektu do druhého. Navíc píseň celou dobu visí na dominantě, což se ale ukáže až v samém závěru, kdy si tonálně „sedne“, a doslova usne.

A tak se koncertu snad dalo vytknout jen to, že na konci árie z Bachova „Magnificat“ chyběl explozívní nástup sborového čísla. Co dělat – težko předpokládat, že by ho publikum dokázalo zazpívat!

Jako přídavek zazněla árie „Rejoice“ z Händelova „Mesiáše“ a hned potom se přímo nad Litomyšlí rozpoutala bouře a hromobití s vichrem a průtrží mračen.

Šimon Voseček