Horké vášně za horkého večera

Představení Bizetovy „Carmen“ v podání Národního divadla Moravskoslezského se uskutečnilo za počasí, které samo o sobě vyvolávalo iluzi Grenady či Sevily. Ostatně litomyšlský zámek přece byl postaven pro dámu ze Španělska, takže si lepší místo pro provádění této opery v Čechách lze těžko představit.

Tím ale španělská iluze v podstatě končila. Režijní pojetí Mariána Chudovského neumístilo Carmen na Pyrenejský poloostrov, ale na blíže neurčené místo v blíže neurčené době. Režisér zřejmě naznačil, že příběhy, kdy kvůli žárlivosti teče krev, nejsou omezeny časově ani místně. Tomu odpovídaly i kostýmy (Simona Váchalková), které vyvolávaly dojem jakési synchronicity asynchronního. Opulentní klasické „róby“ cikánek a barevné obleky toreadorů zde stály vedle potištěných triček dětského sboru, maskáčových uniforem strážníků se samopaly anebo společenských oděvů à la Obchod na korze. Zvlášť obtížné bylo přiřadit Carmen samotnou, která oscilovala někde mezi diskotékou a dámou v malých černých. Micaëla ve vysloveně městském kostýmu s obrovskou červenou kabelkou nevyznívala jako prostá a naivní holka z venkova a bylo těžko uvěřit její motivaci.

Hudebně bylo představení velmi dobře nastudované, v orchestru pod vedením Roberta Jindry byla cítit detailní práce, zejména dechová sekce vynikala. JIndrova pomalejší tempa dala vyniknout spoustě detailů, které je jinak lehko přehlédnout, zato rychlá tempa doslova pádila. Díky tomu představení hudebně nepůsobilo nikterak zdlouhavě nebo nataženě.

Ansámbl sólistů byl vyrovnaný. Hlasově vynikala Jana Sýkorová v titulní roli. Luciano Mastro v úloze „Dona José“ má krásný hlas, bohužel ale občas nepřesně intonoval ve vypjatých místech. Zato jeho á capellový výstup ve druhém jednání byl perfektní a v závěru opery šel z jeho žárlivého šílenství přímo strach.

Druhé zámecké nádvoří bylo zaplněné do posledního místečka, ostravské vystoupení bylo napjatě očekáváno. Dlouhý potlesk na závěr potvrdil nevšední umělecký zážitek večera.

Šimon Voseček