Nadšení hudebníci, nadšené publikum

Koncert kanagawského univerzitního orchestru dechových nástrojů dokázal, stejně jako loňský koncert bostonského orchestru, že se nevyplatí podceňovat mládežnické orchestry. Kanagawa University Symphonic Band hrají jako jeden muž, precizně a s nasazením, jednotlivé nástrojové skupiny jsou vzájemně barevně i dynamicky propojené. Před dobře zaplněným hledištěm na litomyšlském zámku zahráli směs japonských skladeb 20. století pro dechový orchestr a výběr z toho nejlepšího, co bylo koncem 19. století napsáno v Rakousku-Uhersku.

Hned na začátku zazněly dvě skladby z pera Masaru Kawasakiho, jehož celý život je poznamenán svržením první atomové bomby na Hirošimu. Modlitba č.1 „Dirge“ je hirošimské katastrofě přímo věnována a hrála se v České republice vůbec poprvé. Charakterizuje ji těžký, tragický puls stále se opakujících akordů. Orchestr skladbu provedl s ohromnou silou. Vážnost hráčů dávala poznat, jak hluboko se atomové výbuchy nad japonskými městy vepsaly do povědomí národa. Kawasakiho druhá skladba, „Romance pro trubku a orchestr“, zdaleka neměla takový účinek. To bylo dáno jednak nejasným charakterem díla, který se pohyboval někde mezi tragédií a lehkou múzou, jednak jeho přehnanou délkou a častým opakováním motivů; a snad i těžkopádnou, blokovitou instrumentací. Miroslavu Kejmarovi, který vystoupil jako sólista na trubku, navíc jeho part očividně neseděl. Hrál opatrně a místy nejistě.

Po těchto dvou kusech se zcela změnila nálada koncertu. Fučíkův „Vjezd gladiátorů“ je hit, který už každý slyšel, ale nikdy přesně nevěděl, čí skladba to je. Smetanova „Vltava“, adaptovaná pro dechový orchestr, byla odměněna nadšeným potleskem, a to i přes značné intonační nedostatky. Kanedův „Pochod“ vylehčil ještě jednou atmosféru koncertu.

„Píseň o velkém stromě“, provedená za přítomnosti autora Toshio Mashimy, je více než cokoliv jiného především parádní číslo pro sólovou marimbu, na kterou bravurně zahrál Makoto Nakura. Hudebně je skladba někde mezi vážnou hudbou a muzikálem a publiku se očividně líbila. Tleskalo se i mezi větami, tak jako za starých časů, kdy bylo normální projevit nadšení spontánně a třeba si i vytleskat opakování věty. Pro velký úspěch Nakura ještě na marimbu zabzučel „Let čmeláka“.

Po přestávce orchestr naprosto bezchybně zahrál s hostujícím dirigentem Hiroshi Hoshinou Straussovu předehru k „Netopýrovi“. Bylo znát, že Strauss není srdci místního publika tak blízký jako Smetana, ale jinak to v Litomyšli ani nemůže být. Další skladba, „Znovuzrození“, byla dílem samotného dirigenta. I ona má mimohudební program, který nemá nijak zvlášť slyšitelnou souvislost vyzněním díla. Orientuje se na jazz a na big-band a zní místy přímo jako muzikál.

Pod vedením Toshira Ozawy byl koncert uzavřen „Arménskými tanci“ Alfreda Reeda. I zde orchestr podal profesionální výkon. Jako přídavek zazněly Respighiho „Římské pinie“. Trubky a pozouny hrály z arkád a i díky tomu to byla nejefektnější skladba celého večera. Ostatně bezkonkurenčně nejhlasitější. Celý zámek vibroval, publikum křičelo nadšením. Následovala Straussova Polka „Unter Donner und Blitz“, přestože bouřka nebyla široko daleko.

Šimon Voseček