Vídeňští klasikové na zámku

Tropické vedro lámalo středoevropské teplotní rekordy a voskové Srdce pro Václava Havla, vystavené ve dvoře zámeckého pivovaru, muselo být zabaleno do plachty a chlazeno klimatizací.

Na druhém zámeckém nádvoří bylo naštěstí poměrně snesitelně, protože posuvná střecha po celý den bránila přímému slunečnímu záření.

Radek Baborák a Česká Sinfonietta dokázali zaplnit hlediště do posledního místečka, koncert byl prakticky vyprodaný. Právem. Interpretace děl třech superhvězd klasické hudby měla vysokou úroveň, nechyběly jí ostré hrany, byť místy poněkud zabroušené, a dávala poznat tvrdou práci ve zkušebně.

Haydnovou symfonií „Poledne“ večer začal. Skladbě dominuje senzační komplex pomalých vět (Recitativ-Aria-Kadence) s rozsáhlými sóly houslí a violoncella. Tito i další sólisté symfonie (kontrabas v triu třetí věty, flétny v árii a v poslední větě, fagot průběžně) se nepředváděli a jednali v zájmu celku, a cítili se očividně trochu nesvůj, když se měli klanět. Baborák dirigoval zpaměti (po celý koncert se obešel bez not) a partitury skutečně uměl do posledního detailu. Haydn se svého času svěřil v dopise, že by se v Eisenstadtu musel zbláznit, a proto se snažil skládat originálně. Tato symfonie je toho důkazem, a Česká Sinfonietta Haydnově invenci dala vyniknout.

V dalším bodu programu, koncertě pro lesní roh W. A Mozarta, se Radek Baborák předvedl jako hornista, a publikum opravdu strhl. Obzvlášť dobře vyzněla kadence v první větě, o niž se Baborák dělil s křičícími ptáky, které snad lesní roh inspiroval k dialogu. Baborák v kadenci použil i poměrně novou techniku multiphonics, kdy hráč hraje a zároveň zpívá do nástroje. Protože publikum nadšeně křičelo, Baborák přidal ještě vlastní sólovou improvizaci „Alpská fantazie“. Skladba je koncipována pro lovecký roh bez ventilů a krásně si hraje s tóny, které v alikvótní řadě vybočují z temperovaného systému (snížena septima a zvýšená kvarta). V závěru skladby je zabudován malý vtípek pro znalce, kdy snížená septima je nahrazena „obyčejnou“.

Během přestávky se náhle ochladilo a obloha se zatáhla, snad v očekávaní „Osudové symfonie“ Beethovenovy. Baborákova interpretace je dosti svérázná, zato dává vyniknout detailům, které lze obvykle snadno přehlédnout. To je u notoricky známě skladby opravdové umění. Například hned v první větě se neopakovala expozice, což úplně posunulo formální těžiště. Značně pomalá tempa dominovala třetí a čtvrté větě. U Beethovena bylo nejlíp slyšet, jak dobře Baborák umí pracovat s žesti. Jejich zvuk zahrnuje celou paletu od jemných barev po průraznou ostrost. Největšího potlesku se po konci symfonie dostalo tympanistovi, který si ho upřímně zasloužil.

Jako přídavek zahrál orchestr virtuozní Mendelssohnovu „Tarantellu“ a Dvořákovu koncertní předehru „Můj domov“, která užívá písně Kde domov můj jako vedlejšího tématu. Potom už publikum vůbec nebylo k utišení a vydrželo tleskat, zatímco dirigent podal ruku všem členům orchestru. A ještě jednou zabouřilo, když byl na řadě tympanista.

Šimon Voseček