Domácí koncert v nejlepším smyslu slova

V představení „Královna víl“ Henryho Purcella na zámku v Nových Hradech od samého začátku nešlo jen o operu. Účinkující i diváci byli hosty zámeckých pánů, rodiny Kučerových. A to doslova. Mezi devátou a desátou hodinou byl návštěvníkům večera otevřen celý zámecký areál, kde probíhaly drobné hudební a taneční produkce. Celý zámek zněl. Součástí preludia k vlastnímu představení byla i prohlídka několika soukromých místností a také skvělé občerstvení (obrovská pochvala kuchařům!).

Pohostinství ale nebylo cítit jen v den produkce. Kučerovi byli podle sdělení hudebníků vždycky připraveni pomoci, pokud bylo třeba. Dokonce do Špýcharu vestavěli druhé schodiště. Ochota a otevřenost hostitelů se projevila nepřehlédnutelně na náladě účinkujících, jejichž radost a entuziasmus bohatě vynahradily všecky problémy spojené s doposud nezahraným divadelním prostorem.

Představení totiž postihla zásadní nepřízeň počasí. Dusivé vedro těsně před začátkem akce vystřídala vichřice, následovaná hromobitím a průtrží mračen. Déšť sice přesně v devět skončil, ale procházka okapávající zahradou nelákala stejnou měrou jako předtím. A na hraní v plenéru nemohlo být ani pomyšlení. Ani to však nebylo ponecháno náhodě; opera se místo v zahradě odehrála v půdním prostoru velkého Špýcharu.

Bylo zjevné, že ten poskytuje výrazně míň prostoru než venkovní divadélko s amfiteátrem, co do šířky i co do výšky. Soubor Le Chamarré Château Ensemble seděl namačkán v rohu vedle pódia, první houslistka vzala zavděk hranou jeviště, trubky stály vzadu. Po počátečních potížích s koordinací a snad i nervozitou, vyvolanou stísněnými podmínkami, se orchestr krásně rozehrál. Pod vedením Davida Švece zazněla krásná intermezza, tance i ciaconny, celý orchestr jednal pohotově a pružně. Když v čísle nazvaném „Echo“ kiksla trubka, hoboj vzápětí pohotově imitoval chybu. Tak se z kiksu stal hudební vtip, který rozesmál úplně všecky.

Režii vedla Magdalena Švecová a nutno říct, že dokázala z minima vytěžit úplné maximum. Postavy byly dobře vedené a měly jasný charakter. Milostné dobrodružství Titanie (Lenka Máčiková) a Klubka (Jan Šťáva) vyznělo stejně absurdně jako přirozeně. Rekvizity i kostýmy (Radka Mizerová) byly záměrně jednoduché, v okaté omyvatelnosti materiálů spočívala jejich působivost. Taneční čísla jsou v anglické semiopeře stejně důležitá jako zpěvní party. Z tanečníků vynikl hlavně Jonáš Janků v roli Puka, který celým představením provázel. Ne jevišti kombinoval akrobacii s šarmem a hrál celým tělem včetně mimiky, která obvykle u tanečníků zůstává spíš v pozadí. Ansámbl zpěváků si zjevně dobře rozuměl a působil sezpívaně. Místy dosti nejistě zněl chlapecký sbor Boni Pueri, jehož tenor a bas byly nepříliš početně obsazené.

Celkově mělo provedení jasně charakter lidové zábavy, což je jistě jeden z momentů semiopeře vlastních. Publikum to dokázalo ocenit. Řvalo smíchy a tleskalo nedšením, když v „krinolínách“ tanečnice najednou vyrostly, protože pod sukněmi se skrývali tanečníci, anebo když Jaroslav Březina vystoupil jako mohutná dáma před komickou vsuvkou.

Když se publikum vylilo z dusné půdy Špýcharu, ukázalo se, že venku svítí měsíc a ozařuje zapařenou krajinu. Byla krásná vlahá noc.

Šimon Voseček