Hvězdy operního nebe - Sumi Jo

Světová diva v Litomyšli

Sumi Jo dokázala své vystoupení na druhém zámeckém nádvoří proměnit doslova v „one woman show“. Publikum ohromila už svým zjevem při napjatě očekávaném prvním výstupu. Už už se zdálo, že koncert nebude moci ani začít, protože uvítací potlesk nechtěl utichnout.

Během večera zazpívala Sumi Jo sedm skladeb z odlišných koutů repertoáru. Parádními čísly byla efektní Meyerbeerova árie z Hvězdy severu, kde zpěvačka vystupuje v duetu a v tercetu s příčnými flétnami (Jiří Ševčík a Oto Reiprich), dále árie Gildy z Rigoletta, a pak především první přídavek - Olympia z Hoffmannových povídek. Zde se rozehrálo opravdové divadlo, při němž předváděla Sumi Jo věrohodně mechanickou panenku a musela být hned dvakrát natažena. Dirigent Ondrej Lenárd se této role rád zhostil a když po druhém pokračoval v natahování strojku do rytmu i během dirigování, dostala Sumi Jo záchvat smíchu. Nakonec ale přece jen přerušila ohlušující aplaus zpěvem a kus dozpívala. Druhý přídavek, Pucciniho árie O mio bambbino caro z opery Gianni Schicchi, je zřejmým "majstrštykem" této pěvkyně a publikum v tu chvíli naopak ani nedýchalo.

I jinak byl večer plný efektních malých vložek. Sumi Jo neváhala vtipkovat na účet svých hned třech okázalých, leč poněkud nepraktických rób. Ty ji omezovaly v pohybu, tu zůstaly viset na židli prvního houslisty, tu na ně šlápl dirigent. Její poslední šaty poseté růžovými flitry byly natolik široké, že se už už zdálo, že se ani nedostane z pódia, kam byl mezitím postaven (jako každého večera) obrovský pugét. To by ostatně nadšenému publiku na přeplněném nádvoří vůbec nevadilo.

Program byl postaven tak, aby si pěvkyně mohla odpočinout, a tak připadla velká role také orchestru (Pražská komorní filharmonie), který zahrál hned čtyři čísla. Všecky orchestrální vsuvky byly skvělé, orchestr zazářil především v bravurní předehře k von Reznickově Donně Dianě.

Na konci koncertu už publikum doslova šílelo, a je třeba říct, že to bylo zcela právem.

Závěrečný galakoncert ukončil festival, který provázelo velké stěstí na počasí (propršela pouze dvě představení a dnes kupodivu ani nebyla zima, navíc téměř nefoukal vítr) a který byl plný opravdu silných hudebních i divadelních zážitků. Teď už nezbývá naž se těšit na příští ročník!

Šimon Voseček

Nápoj lásky II

Večer plný drobných překvapení

Přestože by se mohlo zdát, že druhé představení Nápoje lásky v podání opery Národního divadla bylo přesným opakováním ze včerejška, byl dnešní večer plný drobných i závažnějších změn. Díky nim (a díky opět vynikajícímu výkonu souboru) byl večer stejně zábavný i pro člověka, který inscenaci neviděl poprvé.

Automatický skřivan, který má být během předehry bídně zastřelen, se chová v zásadě nevyzpytatelně. Dnes se namísto divokého třepotání ve vzduchu usadil do výlohy kadeřnictví mezi paruky. Díky tomu se hned zkraje Nápoj lásky změnil tak trochu ve Viléma Tella. Na záměru ptáka sestřelit se samozřejmě nic nezměnilo a hračka se kupodivu po třetím výstřelu svalila na zem.

Poněkud cynicky působila první slova sboru o tom, jak je krásné se v žáru horkého slunce natáhnout ve stínu stromu. Počasí bylo totiž celý den vzácně odporné, déšť přecházel v mrholení a opačně, všichni se balili do dek.

Největší změnou byla indispozice Aleše Brisceina. Zpíval už třetí večer v kuse (Števa - Nemorino - Nemorino) a tak to nebylo žádné velké překvapení. Hned po úvodním sboru proto následoval obrovský škrt, který jistě prospěl Brisceinovu hlasu, méně už srozumitelnosti příběhu. Ten se v důsledku vynechané úvodní pasáže, kde se Nemorino vyznává ze své lásky k Adině, vyvíjel poněkud krypticky. Ani to nebylo koneckonců nezajímavé.

Brisceinovu indispozici mimochodem nebylo nijak zvlášť slyšet. Zpíval s jistotou a naplno. Trošku se projevila až v ultimativním hitu opery „Una furtiva lacrima", ale i zde Briscein dokázal dojmout publikum natolik, že se kdosi v hledišti musel na konci árie nahlas vysmrkat.

Přestavba v druhém jednání byla doplněna o malý detail. Belcore má za úkol řídit dopravu a dává pokutu Dulcamarovi za neukázněnou jízdu. Narozdíl od včerejška vysvětlil přesně, čeho se přestupek týkal. Na Dulcamarovu otázku: „Ma perchè?!" odpověděl bez váhání v češtině: „Protože ti nesvítěj světla".

V tom měl ostatně pravdu.

Šimon Voseček

Nápoj lásky I

Opera plná humoru

Pražské Národní divadlo přivezlo ohromně zábavnou inscenaci Donizettiho Nápoje lásky. I přes značná omezení způsobená malou hloubkou jeviště na litomyšlském zámku se podařilo jiskru představení uchovat v nezměněné intenzitě - dokonce je spíš třeba obdivovat, s jakou kreativitou si divadlo s omezeními poradilo. Chybějící hloubku například nahradila otevřená brána za jevištěm, z níž se postavy nořily jako z jiného světa, aby vstoupily do pohádkového dění opery.

I dnes byl ansámbl Národního divadla skvělý, Marie Fajtová byla se svým krásným, ohebným hlasem a aktivním herectvím hvězdou večera. Za ní v ničem nezaostával Nemorino (Aleš Briscejn) a všichni ostatní sólisté, velmi dobrý výkon odvedl také sbor a orchestr.

Dobře skončila Nemorinova jízda na motorce ze scény, kdy to už už vypadalo na havárii. Aleš Briscejn nehodu bravurně odvrátil, ale jistá nemotornost k roli Nemorina přece patří. Briscejn nevypadl z role ostatně ani při děkovačce, kdy se snažil přehodit svůj pugét přes orchestr do hlediště - a nedohodil.

Publikum se po celou dobu představení zdálo zahřívat se Donizettiho hudbou. Po konci opery se nikomu nechtělo do tepla a herci museli na scénu znovu a znovu. Bylo to zasloužené - inscenace podtrhuje tempo a optimistický humor příběhu. Opravdu není jasné, proč se tato opera na našich scénách doposud nehrála moc často, když se na ní mohou všichni zúčastnění podel libosti vyřádit. Je skvělé, že Národní divadlo přivezlo právě tuto inscenaci do Litomyšle.

Šimon Voseček

Z mého života

Klasikové a současná hudba ve Smetanově domě

Dnešní odpolední koncert posunul Smetanovu Litomyšl programově opět blíže současnosti. Na programu byla dvě díla dvou hudebních národních hrdinů - Smetany a Dvořáka - a dvě díla současná, která se tématicky vztahovala k prvnímu Smetanovu smyčcovému kvartetu „Z mého života". Dramaturgicky byl koncert velmi vyrovnaný, vztah současné hudby a tradičního repertoáru byl jasně cítit.
Smyčcový kvartet Ivany Loudové „Památce Bedřicha Smetany" se hudebním jazykem opírá o romantickou hudbu. Skladba má jasný oblouk a její melancholický závěr dává tušit, jakou ztrátu Smetanovo onemocnění pro hudební dějiny znamenalo.
Druhý bod programu se už věnoval samotnému Smetanovi. Jeho kvartet „Z mého života" byl perfektně připraven. Vůbec zahrálo Wihanovo kvarteto obě díla s velkou jistotou, bylo cítit, že skladby opravdu dobře znají a že je mnohokrát společně hráli.
Po přestávce následovala intimní sólová skladba Jaroslava Smolky „Mlha sklíčenosti". Kus interpretovala Jitka Hosprová a do svého výkonu dala vše. Smolka byl provedení přítomen a přišel na pódium poděkovat interpretce i publiku.
Po pesimistickém Smolkově díle následovaly světlejší tóny Dvořákova kvintetu Es dur „Americký", který zahrála Jitka Hosprová společně s Wihanovci. Zde bylo poněkud cítit, že pětičlenný ansámbl není tak sehraný jako kvarteto. Hosprová intonovala poněkud odlišně od ostatních, a vůbec kvintet nepůsobil úplně hotovým dojmem.
Jako přídavek zahráli všichni maličký úryvek z třetí věty Dvořáka a dali tak najevo, že si více krásné hudby už nevytleskáme.
Šimon Voseček

Leoš Janáček - Její pastorkyňa

Nemanželské drama na druhém zámeckém nádvoří

I v pořadí druhá opera, která se letos hrála na litomyšlském zámku, zapůsobila na všecky přítomné a znovu dokázala mimořádnou vhodnost nádvoří pro provozování oper. Její pastorkyňa v brněnské verzi z roku 1908 v podání Národního divadla v Praze je jistě jedním z parádních kousků jeho současného repertoáru a je dobře, že jsme se s ním mohli seznámit právě v Litomyšli.

Scéně dominuje funkční stěna, schopná se bez obtíží proměnit z vesnické návsi ve světničku. Kromě toho ale vyvolává i jiné asociace: průmyslové větráky v prvním dějství evokují chlad a přísnost katolické morálky, vyhoštění z vesnického společenství symbolizují zemědělské předměty připevněné na stěně, které se před závěrečnou scénou sesypou na zem.

Brněnská verze z roku 1908 je dnes v podstatě standard. Působí výrazně plynuleji než Kovařovicova úprava, především epilog nevyvolává dojem pouhého přívěšku pro uchlácholení publika, jak tomu je v pozdější pražské verzi.

Ansámbl Národního divadla nešetřil vynikajícími jmény. Pro Evu Urbanovou je Kostelnička jako stvořená, její interpretace je opravdu dokonalá. Dana Burešová v roli Jenůfy byla Urbanové rovnocennou partnerkou a solidní výkony odvedli i Aleš Briscein a Tomáš Černý, jakož i všichni další členové vyrovnaného pěveckého ansámblu.

Orchestr měl kupodivu s partiturou občas potíže, a to především ve smyčcové sekci. Rychlé pasáže v houslích nebyly dobře čitelné a intonace violoncell mohla být také o něco čistší.

Možným vysvětlením může být noční chlad a vysoká vlhkost vzduchu. Už na začátku se publikum balilo do dek a kolem půlnoci, kdy představení končilo, už byla opravdu velká zima. Že to zejména smyčcům příliš neprospěje, je nabíledni.

Hlediště bylo do posledního místečka zaplněné a po závěrečném akordu vypukl zcela oprávněný jásot.

Šimon Voseček

Peter Shaffer - Amadeus

Mozart a Salieri ve Smetanově domě

Shafferova divadelní hra je samozřejmě fikce. Pohádka o tom, že vídeňský dvorní skladatel Antonio Salieri Mozarta otrávil, aby se zbavil konkurenta, se objevila záhy po Mozartově smrti. Jeden z prvních slavných dokladů tohoto mýtu pochází už z roku 1830 z pera Alexandra Puškina.

Bohužel je někdy těžké rozlišit skutečnost od umělecké fikce, zvlášť když jména postav odpovídají historické realitě. A tak je mnoho lidí dodnes přesvědčeno, že Mozart čekal celý život na úspěch - přitom byl jedním z nejúspěšnějších skladatelů své doby. Mozart vydělal svou hudbou majetek, který by jiným lidem stačil na deset životů. Jeho žena měla ovšem nároky, jimž nemohl stačit ani Mozart, a z těch pramenily neustálé finanční problémy. Mozart byl skutečně pohřben v masovém hrobě, jenže nešlo o hrob pro chudé. V době jeho úmrtí ještě platilo jedno z obskurních úsporných nařízení Josefa II., podle něhož musely být tímto způsobem pohřbeny všechny osoby kromě šlechticů.

Pardubická inscenace je luxusním zpracováním tohoto tématu. Účastní se jí obrovské množství herců a na scéně navíc sedí ještě orchestr (Komorní filharmonie Pardubice pod vedením Marka Ivanoviče), také árie zpívají tři operní pěvci naživo, a velmi dobře (Hana Medková, Magda Malá, Leoš Krejčí). Vysokou kvalitu hry pardubické filharmonie už zdejší publikum dobře zná - na letošním festivalu vystoupila už potřetí a ani dnes nezklamala.

Zdařilé jsou rozhodně kulisy, které evokují závěrečnou scénu z Kubrickovy Odysseje 2001. Jinak je inscenace držena v poměrně realistickém duchu, který místy přechází v patos. Ten byl záležitostí hlavně Salieriho samého, představovaného Janem Vránou. Ladislav Špiner přesvědčivě znázorňoval nezřízenou povahu Mozartovu a dával tušit, proč musel být jeho vztah ke společenským zvyklostem konfliktní.

Hlediště bylo do posledního místečka plné a publikum projevilo své nadšení dlouhým potleskem.

Šimon Voseček

Babí Jar

Hudební zážitek mimořádné intenzity

Dnešní koncert s orchestrální suitou z baletu Pták Ohnivák Igora Stravinského a třináctou symfonií Dmitrije Šostakoviče překonal všechna očekávání. Bylo to především díky neobyčejné síle Šostakovičovy hudby, na které tématicky i hudebně spočívalo těžiště koncertu. Pořad byl v přímém přenosu vysílán ČRo 3 Vltava a v rámci Letních festivalů Eurorádia pořad převzaly také rozhlasové stanice ve Španělsku, Portugalsku, Belgii a Švýcarsku.

Před začátkem vlastního programu vystoupili na pódium velvyslanec Státu Izrael Yaakov Levy a zástupce Bohemian Heritage Fund Pavel Smutný. Yaakov Levy přednesl krátký projev k příležitosti koncertu - masakru na židovském obyvatelstvu Kyjeva v září 1941 v rokli Babí Jar.

Stravinského suita Pták Ohnivák prozrazuje ještě poměrně málo o radikalitě, která jen o pár let později způsobila revoluci evropského hudebního jazyka. Skladba se opírá silně o školu Rimského-Korsakova, především chybí Stravinského novátorské experimenty s rytmickými strukturami. Orchestr hrál pod taktovkou Zdeňka Mácala citlivě a zřetelně, interpretace byla plná krásných momentů.

Po pauze, která trvala podle hlášení z amplionů přesně dvacet pět minut, následovala vokální Šostakovičova třináctá symfonie. Dílo je nejen vzpomínkou na kyjevskou tragédii, ale vůbec obrazem sovětské reality počátku šedesátých let. Ovšem vzhledem k titulu symfonie zde největší váha připadá na první větu, vztahující se k událostem v Babím Jaru. Tato věta působila také nejpřesvědčivěji.

Interpretům se každopádně podařilo udržet monumentální oblouk díla. Vokálně exceloval jak Peter Mikuláš, tak Český filharmonický sbor Brno. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK rozhodně neplnil pouze doprovodnou funkci, jak se ostatně na symfonii sluší. Pozornost upoutal mimo jiné vynikající tympanista, po celou dobu bezvýhradně soustředěný na hru, jehož přesné rytmické cítění dodávalo mnoha pasážím potřebnou kolektivní jistotu.

Příroda byla koncertu rovněž nakloněna a doplnila partitury obou skladeb o několik efektních detailů - například o vrkající holuby na začátku Stravinského, kteří s prvním akcentem ve forte uletěli přes nádvoří. Na začátku třetí věty Šostakoviče se hluk přelétávajícího letadla smísil s tóny violoncell a kontrabasů a doplnil ho o zneklidňující rachocení. A když na počátku tísnivé čtvrté věty, nazvané „Strach“, nad nádvořím letělo hejno křičících ptáků, působilo to, jako by jejich křik obsahoval celou touhu vězňů sovětské diktatury po svobodě.

Bohužel se zdá, že publikum Smetanovy Litomyšle nechtělo koncertu věnovat pozornost, kterou si rozhodně zasloužil. Hlediště bylo dobře zaplněné, přesto však nikoli zcela vyprodané. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jeden z nejlepších koncertů letošního festivalu, je to určitě škoda. Přítomní rozhodně mimořádný koncert ocenili, výkřiky „bravo“ dokazují nadšení posluchačů.

Šimon Voseček

Kühnův dětský sbor

Pěnice a slavíci v modrých stejnokrojích

Čas jako by pro Kühnův dětský sbor ani neexistoval. Soubor je vlastně věčně mladý. Mimoto jej už desetiletí řídí Jiří Chvála - i zde se čas zastavil. Působí to, jako by sbor oslavoval koloběh života a mladosti a sám získal věčnost.

Dětské produkce na Smetanově Litomyšli vždy spolehlivě přilákají mladé publikum. Stejně jako na dětských operách i dnes byl Smetanův dům naplněný mládeží. Kühnův dětský sbor své příznivce nezklamal a odměnil je vynikajícím výkonem.

Nejhlubší dojem zanechalo „Otvírání studánek“ Bohuslava Martinů, které do regionu bytostně patří. Sbor při něm doprovodil malý ansámbl dospělých spolu s barytonem (Jiří Hájek) a recitací (Josef Pejchal), dětská sóla ale patřila krásným hlasům dvou dívek ze sboru.

Sbor zápasí stejně jako Dětská opera Praha se zjevným nedostatkem chlapců. Možná umělecká činnost spojená se zpěvem neodpovídá genderovým nárokům, které mají dnešní rodiče na potomky mužského pohlaví. Nedostatek mužských hlasů ostatně pociťují víceméně všechny sbory, zpěv se asi opravdu neslučuje s dnešní představou o mužské identitě. Možná ale jen matky váhají, zda chtějí své chlapce opravdu vidět v obligátních, poněkud staromódních sborových uniformách.

Koncert měl obrovský a zasloužený úspěch, soubor rozhodně patří k našim předním tělesům ve svém oboru. A protože bylo krásné letní počasí, mohli mladí posluchači po koncertě jít mlsat zmrzlinu, když se byli s velkým zájmem podívali na start balónu z parku kolem Smetanova domu.

Šimon Voseček

Turandot II

Repríza skvělého představení

Opakování jednoho a téhož kusu v jiném obsazení dva večery po sobě vybízí ke srovnávání, které však není na místě. Je jasné, že Eva Urbanová a Mario Zhang interpretují svou roli jinak než Szilvia Rálik a Michal Lehotský. Rozhodnutí, kdo z nich zpíval lépe, je ale věc vkusu a nemá s objektivitou nic společného.

Druhý večer s Pucciniho Turandot bylo vidět, že se zpěváci, kteří zpívali obě představení, cítili v prostředí druhého zámeckého nádvoří víc doma. To platilo hlavně pro tři ministry, kteří plnili v představení nejakčnější úlohu. Některé detaily inscenace působily připraveněji, pohyb postav s větší lehkostí operoval s malou hloubkou litomyšlského jeviště. Také rozdělená žesťová sekce dnes hrála svůj obtížný part přesvědčivěji.

Díky výrazně teplejší bezvětrné noci se ostatně všichni cítili příjemněji. Bylo to vzhledem k nevlídnému a deštivému dni předtím poměrně nečekané.

Rozhodně se ukázalo, že se opera jako žánr na zámecké nádvoří ideálně hodí a že místo konání operního festivalu v Litomyšli nebylo zvoleno náhodou. To také ocenilo po oba dny publikum entuziastickým potleskem.

Šimon Voseček

Turandot I

První scénické provedení v Litomyšli

Snad je to ledový chlad princezny Turandot, že se publikum musí choulit do dek, kdykoliv je poslední Pucciniho opera na programu Smetanovy Litomyšle. Dodnes se vzpomíná na koncertní provedení před deseti lety; teploměr tehdy nepřekročil devět stupňů.

Inscenace brněnského Národního divadla je přesvědčivá a pestrá. Stojí za to zmínit tři ministry, kteří vystupují v kostýmech klaunů, což podtrhuje jejich komickou úlohu. Ta se jinak snadno ztratí pod patetickou slupkou celé opery. Ping, Pang a Pong (J. Brückler, Z. Korda a V. Sibera) si své role zjevně užívali; neomezili se ostatně na zpěv, ale předvedli i akrobatické vložky.

Vynikající operní sbor se zdržoval po celou dobu na scéně. Opustit ji ani nemohl, protože pro sestoupení z příkré tribuny je třeba přistavení schůdků, a to se dělo jen o pauzách. A tak sledoval celé dění na scéně jako řecký chór, komentující situaci.

Ansámbl sólistů v podstatě neměl jediné slabé místo a bylo by nespravedlivé kohokoliv vyzdvihovat. Všecky role byly obsazeny v souladu s hlasovými obory jednotlivých postav, všichni předvedli skvěle své schopnosti.

Poněkud rozpačitě tak kupodivu působil pouze nový závěr opery od jinak vynikajícího skladatele Luciana Beria. Jeho dokončení se s brněnskou inscenací poprvé dostalo do Česka. Berio nedokázal udržet Pucciniho dramatické napětí, které až do smrti Liú (a Pucciniho) táhne děj vpřed. Jeho kompoziční přístup je spíše kolážovitý, což napětí moc neprospívá. Na druhou stranu, ani Alfanův závěr není ideální. Třeba se v budoucnu s nelehkou úlohou popere víc skladatelů a publikum si bude moci vybrat tu nejlepší verzi. Rozhodně není na škodu Beriův konec hrát jako alternativu. Brněnskému Národnímu divadlu patří dík za odvahu, uvést tento experiment v České republice.

Šimon Voseček

Symphonia Gregoriana

Baroko a dvacáté století v rámci jednoho koncertu

Komorní Filharmonie Pardubice pod taktovkou Marka Štilce představuje letos svůj kulinářský program hned dvakrát, jednou v kapitulním chrámu v Litomyšli a jednou v chrudimském arciděkanském kostele. Představená díla ohraničují nejzazší okraje období, z něhož pochází standardní koncertní repertoár: pozdní baroko a polovina dvacátého století.

Kantátou Jana Dismase Zelenky „Chvalte Boha silného“ na kralický text koncert započal. Roman Janál zpíval barytonové sólo a předvedl své perfektní legato v celé kráse.

Kantáta je poměrně krátká a tak těžiště koncertu spočívalo jednoznačně v obrovitém varhanním koncertě Petra Ebena s vpravdě symfonickými rozměry. To ostatně napovídá už sám titul skladby „Symphonia Gregoriana“.

To byly ještě časy, kdy studenti skladby absolvovali hodinovými skladbami pro velký orchestr, navíc s nepohodlným podtextem! Dnes je pro taková absolutoria potřeba protekce. Petr Eben s ní ovšem mohl těžko počítat - nábožensky motivovaná skladba na začátku padesátých let! A tak premiéře v roce 1954 zřejmě nejvíce prospěly nesporné kvality skladby. Možná i kvůli nim musela až do počátku devadesátých let ze scény zmizet.

Petr Eben se prezentuje v útlém věku čtyřiadvaceti let jako skladatel s obrovským talentem, muzikalitou a dokonale zvládnutým řemeslem. Především obrovitá první věta vykazuje přímo hýřivé hudební bohatství, s nímž by jiní naplnili klidně čtyři věty. Varhany jsou použity velmi kreativně a opravdu se pojí s orchestrem jako sólový nástroj, přebírají různé role a doplňují nástroje o barvy, které jinak zůstávají orchestrům odepřeny. I když další věty kvalit úvodní sonáty nedosahují, má koncert přirozený oblouk a staví se do symfonické tradice Mahlerovy a Šostakovičovy.

Symphonia Gregoriana je ostatně dítě své doby. Její patos se od patosu jiných, současně vzniklých děl s budovatelskou tématikou liší především použitím varhan. Vyznění díla je také spíše koncertní než spirituální.

Eva Bublová odvedla perfektní výkon a vyloudila z varhan netušené barvy. I přes značnou vzdálenost mezi sólistkou a orchestrem nebyly znát nejmenší obtíže s koordinací.

Šimon Voseček

Stabat mater

Dvořák před bouří

Koncert s monumentálním Dvořákovým oratoriem Stabat mater měl opravdu velké štěstí na počasí. Půl hodinu před začátkem akce se přes Litomyšl přehnala bouřka, hned poté se ale obloha vyjasnila a vysvitlo slunce. Plánovaná přestávka byla zrušena a toto rozhodnutí nebylo moudré jen z dramaturgických důvodů (kam jen přestávku umístit…?), ale i z důvodů meteorologických, jak se ukázalo. Hned jak skončil aplaus po koncertě, začalo hromobití a silný déšť.

V produkci samé exceloval především sbor Janáčkovy opery Národního divadla v Brně. Jeho zvuk je kompaktní, přesto má každý hlas svou specifickou barvu. Skvělé práci sbormistra Josefa Pančíka vděčíme za dokonalé frázování hudebních myšlenek.

Part orchestru prozrazoval soustředěnou a detailní práci na díle. Přesto orchestr brněnského Národního divadla nedosáhl kvalit sboru. Především žestě působí ve slabé dynamice nejistě. Nejistý byl i úplný začátek skladby, který neladil tak, jak by si to prázdné oktávy zasloužily.

Sólisté odvedli solidní výkon, který prozrazoval hlavně v ansámblech dobrou přípravu.

Publikum bylo poslušno výzvě netleskat mezi větami, která byla před koncertem vyhlášena přes ampliony, a tak celé oratorium zaznělo v jednom kuse jako jediné obrovské hudební dílo.

Šimon Voseček

Música ibérica y latina

Španělské a jihoamerické rytmy

Koncert symfonického orchestru Českého rozhlasu začal velice slibně Giménezovou mezihrou. Ta prozrazuje duševní spřízněnost se skladbami jiných mistrů lehčí múzy jako Gilbert a Sullivan či Johann Strauß. Už během ní se projevila tendence dirigenta Roberta Montenegra volit pomalejší tempa a plnit je o to intenzivnějším obsahem; tato záliba se táhla jako červená nit celým večerem.

V de Fallově Čarodějné lásce excelovala Jana Sýkorová. Její krásný hlas je ideální pro emotivnost de Fallovy hudby. Sýkorová navíc umí skvěle pracovat s oběma registry a využívala, pokud to bylo možné, spodní rejstřík, který zní až do nejspodnějších poloh naléhavě a prosazuje se bez nejmenších obtíží přes orchestr.

Začátek poněkud zkalilo zatahování střechy, kterou jsme letos viděli v akci poprvé. Nelze samozřejmě čekat, že několikatunový kolos se bude pohybovat bezzvučně. Motor šumí sice diskrétně, zato toto šumění trvá několik minut a pozvolný pohyb konstrukce na sebe strhává pozornost.

Interpretace suity Astora Piazzoly „Punta del este“ po přestávce poněkud trpěla rozdílnou představou o tempu stran sólisty a dirigenta. Již jsme se zmínili o Montenegrově zálibě v pomalých tempech. Bandoneonista Marcelo Nisinman s tím nebyl srozuměn a tak skladba místy připomínala spíš souboj. V sólovém přídavku Nisinman předvedl své umění v celé kráse.

Obřadné tempo se naopak dobře hodilo k Ravelovu Boléru. Instrumentální sóla se držela poněkud křečovitě notového záznamu a postrádala s výjimkou pozounového vstupu agogiku. Montenego dobře pracoval s dynamikou a držel orchestr dlouho v pianissimu (pouze harfa to na začátku odmítla akceptovat).

Publikum na natřískaném druhém nádvoří působilo dost vděčně. Tleskalo se v podstatě mezi všemi větami, dokonce i kustod, který po Piazzolovi odnášel sólistovy židle a stojany, nebyl ušetřen aplausu. Nadšení se ostatně vyplatilo. Orchestr zahrál jako přídavek meloancholický kus Oblivion Astora Piazzoly s krásným hobojovým sólem.

Šimon Voseček

Svěcení jara

Obrazy z pohanské Rusi za nekřesťanského počasí

Pět nových choreografií z dílny šéfa baletu Národního divadla Petra Zusky, které byly provedeny dnes večer na druhém zámeckém nádvoří, provázela meteorologická smůla. Celý den jsme sledovali znepokojivé zprávy, nejdříve z Německa, později ze západních Čech. Před začátkem představení obloha skutečně zčernala; hned o první přestávce se zvedl silný vítr a začalo lít jako z konve. Hromy a blesky se pak proháněly okolo Litomyšle, a lidé se vstupenkami na nekrytá místa nádvoří utekli do arkád. Přes víceméně extrémní podmínky se tanečníci rozhodli představení dohrát do konce; tomuto rozhodnutí určitě napomohl fakt, že vzduch zůstal poměrně teplý a účinkujícím tedy bezprostředně nehrozilo nachlazení.

Večer sledoval zdařilý dramaturgický oblouk, začínající v podstatě klasickým baletem (1. symfonie Gustava Mahlera) a po přestávce pokračujícím třemi duety. Z nich nejkrásnější bylo pravděpodobně  Dejà vu, zobrazující těžkosti mezilidských vztahů ve vší jejich křehkosti (Edita Raušerová, Karel Audy).

Balet Svěcení jara Igora Stravinského, následující po krátké technické přestávce, byl jednoznačným vyvrcholením celého večera. Bylo zřejmé, že skladatel své dílo koncipoval jako divadlo, tanec hudební zážitek mnohonásobně zesílil. Představení je plné nádherných scénických obrazů a neočekávaných efektů. Tanec je stejně silný a archaický jako hudba.

Přes všecku nepřízeň počasí měl festival vlastně štěstí, že dnešní večer byl věnován právě baletu. Hudbu z reproduktorů bylo možné bez problémů zesílit, aby ji nepřehlušovalo bubnování deště. Navíc reprodukovaná hudba nemá žádné problémy s laděním při zvýšené vlhkosti vzduchu.

Publikum odměnilo tanečníky za jejich výkon dlouhým a nadšeným potleskem.

Šimon Voseček

Jako zázrakem

Večer plný poezie

Taťjana Medvecká je v České republice nanejvýš povolanou osobou, pokud jde o přednes poezie. Její recitační umění stojí plně v tradici Radovana Lukavského. Tento styl se v posledních desetiletích dostal poněkud do defenzivy, nadále však oslovuje jistý segment posluchačů.

Během večera jsme vyslechli v jejím podání nejen verše závažné od autorů jako např. Charles Baudelaire anebo Louise Labé. Zazněly i příjemně lechtivé básně ze sbírky Zpěvy sladké Francie, které vyvolaly nejeden úsměv. Co se týče rafinovanosti výmluv pro obohacení sexuálního života bychom se od dřívějších generací mohli lecčemus přiučit.

Večer měl povedený oblouk. Medvecká nejdřív pozdravila publikum a poznamenala, že litomyšlský zámek se před ní vždy vynoří "jako zázrakem". Na závěr pak zazněla Prévertova báseň Jako zázrakem.

Šimon Voseček

Česká filharmonie

Skvělý výkon orchestru, dirigenta i sólistky

Koncert České filharmonie na druhém zámeckém nádvoří byl ve všech ohledech úspěch. Filharmonici dokázali, že jsou jeden z předních světových orchestrů. Dirigent Petr Altrichter měl vše pevně v ruce, včetně publika, jež mezi větami ani nemukalo. A Marie Fajtová, která zpívala sólo ve čtvrté větě Mahlerovy symfonie, dobře vyjádřila uličnickou atmosféru obsaženou v jejím partu.

Jediné, co Petr Altrichter pod kontrolou neměl, bylo počasí. Vanul silný vítr, a ten se efektně zapojoval do dění v roli přídavných bicích. Už v Novákově Slovanské suitě působilo nadouvající se plachtoví zasouvací střechy nevídané efekty. Plně se pak vítr zapojil do Mahlera, kde v některých dramaticky tichých přechodech dunění plachet připomínalo vzdálené hromobití a tím zesilovalo účinek hudby.

Předehra k Prodané nevěstě měla solidní tempo, všemu bylo rozumět a výsledek působil jistě. Dirigent se postaral o velký dynamický rozsah a předváděl takřka pantomimicky výraz, jak má daná pasáž znít.

Slovácká suita Vítězslava Nováka z roku 1903 je plná pastelových orchestrálních barev, které filharmonici bez problémů vystihli. Ve čtvrté větě (U muziky) dirigent začal tančit; taneční charakter věty opravdu nebyl k přeslechnutí.

Čtvrtá symfonie Gustava Mahlera, dílo pro většinové pubikum lehce stravitelné, bylo interpretačně dobře zkoncipováno - Mahlerova virtuozita v práci s časem se mohla plně projevit. Průběh celé symfonie měl jasný řád, který se obzvlášť projevil v monumentální třetí větě, jež je ostatně i nejzávažnější částí celého cyklu. Poslední věta po ní zněla už jenom jako vánek, jako jediné závěrečné gesto. Marii Fajtové sice nebylo úplně rozumět, ale její krásné legato to bez problémů vyvážilo.

I během nadšeného aplausu dirigent dokázal, že má situaci pevně v rukou. Když totiž pokynul orchestru, že koncert skončil a hudebníci mohou odejít z pódia, ukončil tím potlesk, který do té doby ještě ani v nejmenším neutichal.

Šimon Voseček

Grafické partitury Milana Grygara

Hudební realizace výtvarných děl

Za přítomnosti Milana Grygara, galeristy Zdeňka Sklenáře a kazatele sboru Církve brartské Daniela Smetany se v Novém kostele v Litomyšli odehrál ojedinělý koncert souboru MoEns. Na programu bylo akustické zpracování tzv. grafických partitur Milana Grygara.

Po úvodním slovu Daniela Smetany a Zdeňka Sklenáře diváci vyslechli krátké vysvětlení, co grafické partitury jsou, jak je možné je hudebně uchopit a jak se Milan Grygar vůbec k tomuto přesahovému umění dostal. Poté už následoval program hudební, sestávající z pěti skladeb.

Slovo skladba je přitom adekvátní, neboť převod grafiky v hudbu neprobíhal spontánně. Grafiky byly v předstihu zpracovány jako notový materiál a nazkoušeny s ansámblem. Snad tím se stalo, že přes velké rozdíly mezi jednotlivými grafikami byly hned tři skladby vzájemně dosti podobné: stály na volném ostinátním akordickém pulsu klavíru, který několik posluchačů během Partitury starých strojů ukolébal ke spánku. Tato skladba si to nezasloužila, byla opravdu dobře prokomponovaná, a na závěr spáče ostatně bezpečně probudila strojovým hlukem.

Pravá obtíž realizace grafik jako hudby spočívá v rozdílné podstatě obou umění: jestliže grafika je bytostně plošná, maximálně s prostorovými prvky, hudba je umění čistě časové (jde o organizovaný čas). Proto je každá taková realizace obdivuhodným počinem a zaslouží si naši pozornost.

Šimon Voseček

Dalibor & Lohengrin - Příběhy bájných rytířů

Lohengrin a Dalibor jsou opravdu stylisticky odlišné opery

Že výtky Smetanových současníků ohledně jeho odklonu od národního směru byly vlastně plané a měly spíš co do činění s malým sebevědomím tehdejšího českého umění než se Smetanou samým, jsme tušili už předtím. Dnešní operní koncert s úryvky Wagnerova Lohengrina a Smetanova Dalibora to ovšem předvedl s jednoznačností vylučující jakékoliv pochyby.

První půlka koncertu, věnovaná Lohengrinovi, sestávala především z lyrických pasáží a měla skutečně koncertní charakter. Jako Lohengrin zazářil Michal Lehotský v árii "In fernem Land", Ortrud a Elsu zpívaly Olga Romanko a Petra Froese. Hlavní roli však, jak je u Wagnera obvyklé, převzal orchestr, za jehož výkonem byla cítit soustředěná práce a jistě i dosavadní zkušenosti s Lohengrinem. Obě předehry orchestr zahrál suverénně; obdiv si zaslouží především za ouverturu k prvnímu jednání pro její intonační náročnost. Během pěveckých scén doprovázel pěvce citlivě a precizně.

Obsadit dvě tak rozdílné opery stejnými pěvci se ukázalo být opravdovým oříškem. Po pauze se nebylo možné vyhnout úvahám, kdo se pro kterou roli hodí spíše: Petra Froese odpovídala charakterově spíš Jitce než Else, oproti tomu Olga Romanko v Daliborovi měla vážné problémy s textem, které dokonce ovlivnily její tembre.

Koncept druhé části koncertu byl úplně odlišný. Zatímco Lohengrin byl prezentován jako koncertní suita složená z ultimativních highlights, z Dalibora jsme nejdřív uslyšeli kompletní první scénu a pak část druhého aktu. Svatopluk Sem a Richard Novák skvěle obsadili role Vladislava a Žalářníka. Jinak byla celková koordinace v druhé polovině místy trošku problematická, zejména z orchestru byla cítit chybějící zkušenost s dílem jako celkem.

Celý večer skřípal vítr v lanoví zatažené posuvné střechy nádvoří a nadouval její plachty, čímž vytvářel pozoruhodnou pobřežní iluzi, skvěle se k příběhu Lohengrina hodící. V druhé polovině začalo dokonce pršet a poryvy větru omezovaly kontrabasisty, kterým se nadutý černý závěs opíral o šneky na nástrojích; to ale bohužel s Daliborem nevyvolávalo žádné asociace.

Šimon Voseček

Paralelní světy

Stará a nová hudba v kapitulním chrámu

Naštěstí hudební dějiny v Litomyšli nekončí s první světovou válkou. Na programu odpoledního koncertu s názvem Paralelní světy byly kromě madrigalů Carla Gesualda ke slyšení skladby Jana Jiráska a Veljo Tormise. Jan Jirásek byl navíc premiéře své skladby Paralelní světy, která dala název celému koncertu, přítomen.

Hudba Carla Gesualda není právě tím poslechově nejsnazším, co repertoár přelomu 16. a 17. století nabízí. Sólisticky obsazený pěvecký ansámbl nechal vyniknout individualitě jednotlivých hlasů. Nejpřesvědčivěji zněl madrigal Beltà, poi che t’assenti, harmonicky extrémně vypjatý. S expresivní chromatikou neměl sbor nejmenší problém, bohužel nebylo úplně rozumět rychlým pasážím v jiných madrigalech.

Premiéra Paralelních světů Jana Jiráska pro smíšený sbor byla kompetentně nastudována a provedena. Skladba sleduje politický koncept a zasazuje se o smíření monoteistických náboženství, mezi nimiž má především islám v současné Evropě těžkou pozici. Skladatel sám v programu uvedl, že komponoval s perspektivou skladatele vyrostšího v křesťanském světě. Skutečně latinský text mešního ordinaria jednoznačně dominuje a úryvky z jinojazyčných textů jiných náboženství působí spíše jako zvukomalba, což ovšem může souviset i s tím, že narozdíl od ordinaria tyto texty nejsou příliš známé.

Šamanské Zaklínání železa Veljo Tormise byl jednoznačný vrchol koncertu. Naléhavý puls šamanského bubnu umlkne jen pro krátké expresívní intermezzo a dodává skladbě archaický ráz. Účinkující rozehráli celou paletu nejrozmanitějších výrazových poloh a dali publiku vycítit elementární sílu Tormisovy skladby.

Šimon Voseček

Z Nového světa

Orchestrální zvuk nejvyšší úrovně

Dnešní koncert NEC Youth Philharmonic Orchestra Boston na druhém zámeckém nádvoří byla opravdová symfonická show. Festival bezpochyby zažil další ze svých vrcholů. A je to o to cennější, že se o něj postarali mladí lidé ve věku, kdy většinová populace právě testuje, kolik piv stihne o polední přestávce a kolik cigaret se dá vykouřit, aniž by se člověku udělalo zle.

Orchestr sestává z bezmála sta mladistvých hudebníků, jejichž radost z hudby je slyšet v každém tónu. Všichni muzicírují s vervou a nadšením. A je to onen nezkalený hudebnický entuziasmus, jímž NEC bez obtíží zastíní leckterý profesionální orchestr. Neboť je to právě radost z hudby, která instrumentalistům z povolání tak často chybí. Jistě i to je důvod, proč je právě tonto orchestr s to dosáhnout přímo ohlušujících dynamických vrcholů. A nějaká ta drobná chybička se vloudí do každé, seberenomovanější produkce.

Vlastně nemá smysl se rozepisovat o jednotlivých číslech koncertu. Pod precizní taktovkou Benjamina Zandera orchestr rozehrává všecky barvy, které jsou symfonickému tělesu dostupné, s fascinující jistotou. Za vyzdvihnutí stojí kromě jiného smyčce, jejichž sytosti sice samozřejmě přidává velké obsazení, ovšem ani to není bez dobré koordinace nic platné. A koordinace byla nejen ve smyčcové skupině, ale v celém orchestru dokonalá.

Patnáctiletý klavírista George Li, který hrál sólistický part ve čtvrtém Beethovenově klavírním koncertě, je opravdový fenomén. Technicky je již naprosto vyspělý; zarážející ovšem je jeho výraz, který za technikou v ničem nezaostává. Přihlížet tak mladému klukovi, jak suverénně zvládá ty nejobtížnější pasáže a kolik citu dává do lyrických míst, to může jednomu vehnat slzy do očí.

Nebylo žádným překvapením, že jiskra přeskočila z orchestru i na publikum, které si hned po Beethovenovi vymohlo přídavek (Liszt). Na samý závěr koncertu pak, za standing ovations, přidal orchestr kus z Elgarových Enigma variací, a když Zander děkoval publiku, vyzval na forbínu dva hráče, kteří jeho slova přeložili - Čechy.

Šimon Voseček

Dagmar Pecková - Na cestě

Fulminantní oslava třiceti let kariéry

Dagmar Pecková se předvedla v nejlepší formě a nadchla vyprodané druhé nádvoří. Doprovodila ji Komorní filharmonie Pardubice, kterou řídil temperamentní Vojtěch Spurný. Na závěr koncertu odměnilo publikum umělkyni standing ovations, a když byly připravené přídavky vyčerpány, poděkovala Pecková, úspěchem dojatá, litomyšlským za jejich věrnost.

Celkový průřez jejími dosavadními aktivitami ukázal, že v současnosti je její nejsilnější stránkou český a německý repertoár. Snad to souvisí se specifickou melodikou, která vyhovuje jejímu hlasu, snad i s perfektní znalostí jazyka. Výkon Peckové byl nejpřesvědčivější v písních Dvořákových, Mahlerových, Straussových, Wagnerových.

Pozadu ovšem nezůstal ani další závažný repertoár. Proslulá Habanera z Bizetovy Carmen je pro její hlas jako stvořená. Během vynikající interpretace árie Jany z Čajkovského Panny Orleánské se ukázalo, jak prospěšné je zřízení bezletové zóny nad Litomyšlí během festivalu: dnes večer zóna jaksi selhala a tak hluk tryskových motorů soutěžil s Čajkovským.

Komorní Filharmonie Pardubice zazářila v několika náročných číslech koncertu. Především pro dechy velmi náročná Mahlerova píseň z "Des Knaben Wunderhorn" byla díky soustředěné a precizní interpretaci jedním z uměleckých vrcholů celého koncertu. Další parádní orchestrální čísla se odehrála v druhé polovině: Čarodějná láska Manuela de Fally byla intenzivní a zněla kompaktně a barevně. Ve Vzestupu a pádu města Mahagonny většina orchestru nehraje, zato se během refrénu oba kontrabasisté synchronně vlnili v rytmu a netajili se opravdovým potěšením z hudby. Vojtěch Spurný působil jako srostlý s kapelou a společně vyzařovali nefalšovaný muzikantský entuiasmus. Lízina píseň z My Fair Lady, která se hrála dvakrát (přídavek ovšem zpívala Pecková česky), je pro orchestr také vděčná a efektní a byla zahrána s chutí a bravurou.

Počasí jako by dnešního dne kopírovalo vzestupy a pády životních drah většiny z nás: Když se odpoledne spustil liják a hromy stíhaly blesky nad Litomyšlí, těžko si kdo z nás představil, že navečer bedeme sedět pod vymetenou oblohou a užívat si vlahý večer.

Šimon Voseček

Miniopery Z. Svěráka a J. Uhlíře v podání Dětské opery Praha

Opravdové opery pro děti i dospělé

Dětská opera Praha Jiřiny Markové-Krystlíkové přijela do Litomyšle s Minioperami autorského dua Svěrák - Uhlíř a beznadějně vyprodala hned dvě představení ve Smetanově domě.

Celé akce se zúčastnili i autoři, kteří na scéně poskytli rozhovor. Není od věci, když publikum pozná, že umění je lidské a jeho tvůrci jsou - anebo byli - z masa a kostí. To je jedna z největších výhod uvádění současných kusů: jsou neotřelé, aktuální a živé, a autor může sedět vedle mě.

Formát čtyř krátkých kusů, rozdělených uprostřed pauzou a vždy mezi dvěma operkami ještě rozhovorem s publikem, pomáhá dětem udržet koncentraci a je ideální kombinací nutnosti soustředění a možnosti odpočinku.

Pokud můžu soudit, dětem se představení opravdu líbilo. Během vlastních operek byly úplně v klidu a sledovaly dění na jevišti. Mezi operkami nadšeně odpovídaly na záměrně jednoduché otázky a dokázaly, že o opeře už leccos vědí. Mávající slečnu u hudebníků tak bez problémů identifikovaly jako dirigentku (Michaela Rózsová), a moderátory na jevišti opravily, že o světlo se nestarají světlíci, ale osvětlovači.

Ale i pro dospělé jsou Miniopery vyslovené potěšení. Libreto, hudba i inscenace postytuje sdostatek drobných zábavných detailů.

Například v Šípkové Růžence, první ze čtyř operek: princ, mající za úkol probudit Růženku ze stoletého spánku, se objeví v průvodu dvou pážat. Ta zpívají duet o těžkostech zdolávání ženských srdcí, který končí společným rozhodnutím se ženám již více nevěnovat. Také myslivec v Červené Karkulce se postaral o úsměvy v publiku, když Karkulce oznámil, že se do ní zamiloval, ale přece jen raději počká, až bude trochu větší.

V pohádce O dvanácti měsíčkách hraje roli číslo popisné domu, v němž macecha s dcerou a schovankou bydlí: 007. Tato pohádka je nejlepší i hudebně, má pevnou a přesvědčivou formu naplněnou napínavou hudbou, která přesně odpovídá náladě textu (je to vůbec jedna z nejzáhadnějších středoevropských pohádek).

V ní také všichni účinkující předvedli nejlépe své kvality: Za všechny nelze přejít Jakuba Hliněnského, rozeného herce se silným hlasem a obrovskou jevištní prezencí. Jakub hrál kluka, který hledá svou nevěstu a domněle se mýlí v čísle popisném. Krom toho převzal i ve všech ostatních operkách nějakou hlavní roli. To jistě souvisí i s tradičně velkou převahou dívek na jevišti (třeba měsíčků bylo jen osm). Přítomní pánové zato neváhali na sebe upozornit, pokud šlo o komediantství. V Červené Karkulce se v roli poštovního holuba doslova vyřádil Jan Bochňák: Holub nejdříve prozradí Vlkovi, kde bydlí Babička, aby později vyhledal myslivce s prosbou zachránit sežranou Babičku a Karkulku. To vše v bělostných krajkách a pod bílým čepcem.

Z dívčích rolí zazářily mimo jiné Michaela Bochňáková jako zlá sestra ve Dvanácti měsíčkách a také Sára Stopková jako Červená Karkulka. A také drobná dívenka v přední řadě sboru, která prozrazuje velký pohybový talent.

Škoda, že ozvučení nebylo úplně optimální. Mikroporty sólistů občas selhávaly. Textům bylo přesto dobře rozumět, mimo jiné i díky častému opakování sborem.

Šimon Voseček

Koncert na přání - Bohemian Rhapsody II

Další úspěch symfonického rocku

Léto se konečně stalo spolehlivým průvodcem Smetanovy Litomyšle. Pod vymetenou oblohou se dnes odehrála repríza symfonického rockového koncertu s Filharmonií Hradec Králové pod taktovkou Friedemanna Riehleho. A i dnes se akce setkala s obrovským ohlasem publika. Není náhodou, že už týdny před začátkem festivalu byl pro veliký zájem o vstupenky přidán další koncert s tímtéž programem. Večery s populární hudbou se přece již tradičně těší maximální oblibě návštěvníků Smetanovy Litomyšle.

Jelikož celý projekt byl perfektně připraven, nemáme hudebně k dnešní repríze co dodat. Dokonce i kostýmy všech čtyř vokalistek (N. Spalas, T. Hálová, M. Poulíčková, M. Šramlová) byly tytéž jako předešlého večera a Friedemann Riehle opět dirigoval v džínách a fraku. I dnes večer se hrálo to nejlepší ze světového rocku sedmdesátých a osmdesátých let, i dnes si vášnivě aplaudující diváci vymohli přídavky, na úplný závěr dokonce zazněla píseň Don't stop me now ještě jednou, což je na rockových koncertech naprostá výjimka.

Freddie Mercury by měl jistě radost, že jeho jméno i dvacet let po jeho smrti neztratilo nic ze svého lesku!

Koncert na přání - Bohemian Rhapsody I

Filharmoničtí rockeři pod širým nebem

Letošní koncert na přání měl opravdu říz. O to se postaralo nejen výtečné počasí a soustředěné a komunikativní publikum, zaplnivší do posledního místečka druhé zámecké nádvoří. Byla to především zásluha Friedemanna Riehleho, pod jehož taktovkou neobvyklá syntéza symfonického zvuku s rockovými prvky zněla naprosto přirozeně: Filharmonie Hradec Králové byla ozvučená; zadní řadu tvořil obrovský aparát bicích s elektrickou kytarou. Hlasy čtyř rockových zpěvaček, N. Spalas, T. Hálové, M. Poulíčkové a M. Šramlové, se bez obtíží pojily se zvukem orchestru, který za se jejich zpěvu změnil v nefalšovanou rockovou kapelu.

V první polovině večera, věnované písním skupin jako Deep Purple, The Police či Rolling Stones, si zaslouží vyzdvihnout především výkon Nikolety Spalas, která excelovala hned v několika sólových číslech.

Druhá část koncertu byla věnována písním Freddieho Mercuryho, jehož dvacetileté výročí úmrtí si letos připomínáme. Ukázalo se, že jeho skladby jsou díky své neobyčejné kvalitě zcela nezávislé na geniálním hlasu svého tvůrce. Zpěvačky je interpretovaly bez nejmenších problémů, aniž by kdokoliv mohl mít pocit, že provedení něco chybí. To platilo predevším pro skvělý úvodní ansámbl v titulním kusu koncertu, Bohemian Rhapsody.

Ozvučit klasický velký orchestr, především jeho smyčcovou složku, je úkol takřka nadlidský, ale technici se ho zhostili se ctí. Občasné potíže smyčců se prosadit ve zvukových masách žesťů a bicích vyplývají z podstaty nástrojů a při hlasité dynamice jim v podstatě nelze zabránit.

Nadšením bouřící publikum se odmítlo spokojit s regulérním programem koncertu a vymohlo si další dvě písně jako přídavek.

Šimon Voseček

Písně a tance lásky II

Lásky ve svitu měsíce

Už se zdálo, že dnešní reprízu Písní a tanců lásky budeme sledovat za bubnování dešťových kapek na pohyblivé zastřešení zámeckého nádvoří. Ale navečer se obloha opět vyčistila a nad mlžným oparem vysvitl měsíc. Díky tomu zůstalo publikum akustických ruchů ušetřeno, muselo se pouze přiobléknout, neboť večer byl chladný.

Představení působilo dnes jistěji, bylo cítit, že všecky složky už se dobře znají a vědí, co od sebe mohou očekávat. Lidé, kteří si nechali ujít premiéru, nebyli v ničem ošizeni.

Znovu se ukázalo, že se vyplatí nehrát jen spolehlivý repertoár. Díky odvážné dramaturgii se návštěvníci Smetanovy Litomyšle mohli seznámit se dvěma vynikajícími, zřídka hranými díly. Orffova dokonalá práce se sborem, který v jeho skladbách zní neuvěřitelně barevně, ovlivnil jistě stovky skladatelů. A Stravinského Svatby jsou bezmála sto let po svém vzniku stále ještě avantgardní, živé a aktuální.

Publikum bylo soustředěné a ani nedutalo, přes citelný chlad. I dnes byli účinkující odměněni dlouhým a nadšeným aplausem.

Šimon Voseček 

Písně a tance lásky

Fascinující spojení hudby a tance

Smetanova Litomyšl trvá teprve dva dny, a už teď můžeme bez obav říct, že má za sebou svůj první vrchol. Hudebně taneční představení Písně a tance lásky, uvedené dnes ve světové premiéře na vyprodaném druhém nádvoří litomyšlského zámku, je výjimečnou syntézou hudebního a pohybového umění. O neobyčejný zážitek, pro ucho stejně jako pro oko, se společně postaral Taneční soubor Hradišťan a vynikající Středoevropský soubor bicích nástrojů DAMA DAMA; vokální složku obstarali čtyři znamenití sólisté (A. Mikolajczyk, L. Hilscherová, J. Březina, J. Kruglov) a Czech Ensemble Baroque Choir, představení řídil Roman Válek.

V první polovině večera zazněly v jejich podání Verše Catullovy Carla Orffa. Smyslná erotika jeho textů se promítla do nápadité choreografie Ladislavy Košíkové. Celé dílo se zmítá mezi touhou a odmítáním, vášní a chladem. Orffova hudba je elementární a působivá, virtuozní instrumentace jí ještě přidává na síle. Sólisté i sbor nechali místy vycítit, s jak strašlivě obtížnou skladbou se museli utkat, a zhostili se úkolu s bravurou.

Zatímco ve Verších Catullových vládnou emoce a vášně, hraje hlavní roli ve Stravinského Svatbách rituál, v němž pro individuální svobodu není místo. Láska svatebního páru, obklopeného velkou skupinou svatebčanů, je spoutána obřadem a konvencí. Tato emocionální proměna byla ve skvělém podání Hradišťanu jasně cítit.

Stravinského hudba je radikálnější než ve Svěcení jara, už samo obsazení (klavír a bicí) si radikalitu přímo vynucuje. I zde byla hudební složka provedena naprosto bezchybně, za zmínku stojí především sopránové sólo na začátku, jakož i basová árie ženicha těsně před nádhernou závěrečnou pasáží, ve které Stravinskij s originalitou sobě vlastní imituje zvonění pravoslavných chrámů.

Potlesk po představení nebral konce.

Šimon Voseček

Octopus Pragensis

Radikálně akustický koncert v kapitulním chrámu Povýšení sv. Kříže

Vokální ansámbl Octopus Pragensis s varhaníkem Pavlem Černým odpoledne předvedl, že i dnes je možné koncertovat bez jakékoliv pomoci moderních zdrojů energie. To u lidského hlasu není nijak překvapivé, ale i měchy varhanního pozitivu byly poháněny čistou silou lidských paží. Nepravidelný tlak vzduchu způsoboval drobné změny intonace a tím oživoval jinak stabilní zvuk varhan.

Ansámbl přednesl kulinářský program sestavený téměř výlučně z novodobých premiér skladeb, které ležely na 400 let v archivech. Nepochopitelné, neboť většina kusů má vysokou kvalitu. Z nich nad ostatní vyniklo Credo Jakoba Galluse s překvapivými disonancemi, chromaticky vypjatý a epický varhanní Ricercar in d Hanse Leo Hasslera, a také anonymní Hymnus pro svatého Václava s krásnými jednohlasými pasážemi.

Na závěr regulérního programu se publikum usmívalo při "bitevním motetu" Prealium Hungaricum Christopha Demantia. Ansámbl z plna hrdla napodoboval výstřely z kanónů a pušek a zvěvy vojáků.

Nadšení návštěvníci beznadějně vyprodaného koncertu si vymohli přídavek (O magnum mysterium).

Po koncertě si mohli návštěvníci festivalu oddychnout před večerním představením. Den byl mimořádně náročný - k již stávajícím výstavám Smetanovy výtvarné Litomyšle dnes přibyly tři další.

Hola, začněte!

Právě dnes začíná 53. ročník Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl. Zatímco se brněnští umělci připravují na slavnostní zahajovací koncert s Beethovenovou Devátou a Českou písní Bedřicha Smetany, už od středy 8.6. v Litomyšli zkouší ansámbl tanečníků, zpěváků, bubeníků a klavíristů, který připravuje dvě představení scénického ztvárnění Catulli carmina Carla Orffa a Stravinského Svateb. Mimořádný projekt choreografky Ladislavy Košíkové a dirigenta Romana Válka, který vzniká na objednávku festivalu, bude mít svou premiéru v sobotu 11. června.

Na těchto stánkách můžete sledovat reportáže z průběhu všech pořadů, které se na festivalu odehrají, na stránkách FOTOGRAFIE si pak můžete prohlédnout i snímky. Zpravodajství pro Vás připravuje fotograf František Renza a redaktor Šimon Voseček díky dotaci z Regionálního operačního programu NUTSII Severovýchod.

Zahájení Smetanovy Litomyšle v záři zapadajícího slunce

Dramaturgie zahajovacího koncertu operního festivalu byla znamenitá. Smetanova Česká píseň a Beethovenova Devátá se spojily zcela přirozeně, jako by k sobě odjakživa patřily. Ostatně, Smetana se narodil v roce, kdy Beethoven svou Devátou dokončil. Všichni interpreti se náročného úkolu zhostili s obdivuhodnou lehkostí a přesvědčili do posledního místa zaplněné druhé nádvoří litomyšlského zámku.

Smetanova kantáta Česká píseň se k nám vrací po několika letech, pro festivalové publikum tedy není žádnou neznámou.  Tradičně reprezentuje sílu nejen Smetanovy hudby, ale hudby české jako celku. Interpretace Leoše Svárovského byla obřadní a monumentální, sbor i orchestr zněly kompaktně, přímo monoliticky. Českému filharmonickému sboru Brno bylo dobře rozumět, orchestr hrál diferencovaně a barevně.

Devátá symfonie Lugwiga van Beethovena, následující téměř bez přestávky, byla doslova pokračováním Smetanovy kantáty. Člověk by si ani neuvědomil, že Smetanovo dílo vzniklo půlstoletí po Deváté. V úvodních třech větách symfonie se brněnská filharmonie prezentovala jako jeden z předních českých orchestrů, hrála intenzivně a s velikým nasazením.

Závěrečná věta symfonie byla strhujícím vrcholem celého koncertu. V záři červánků zněla Schillerova slova "všichni lidé budou bratry". Verše "tušíš svého Tvůrce, světe? - nad oblaky ho hledej!" nemohou znít lépe než pod širým nebem.

Šimon Voseček