Nápoj lásky II

Večer plný drobných překvapení

Přestože by se mohlo zdát, že druhé představení Nápoje lásky v podání opery Národního divadla bylo přesným opakováním ze včerejška, byl dnešní večer plný drobných i závažnějších změn. Díky nim (a díky opět vynikajícímu výkonu souboru) byl večer stejně zábavný i pro člověka, který inscenaci neviděl poprvé.

Automatický skřivan, který má být během předehry bídně zastřelen, se chová v zásadě nevyzpytatelně. Dnes se namísto divokého třepotání ve vzduchu usadil do výlohy kadeřnictví mezi paruky. Díky tomu se hned zkraje Nápoj lásky změnil tak trochu ve Viléma Tella. Na záměru ptáka sestřelit se samozřejmě nic nezměnilo a hračka se kupodivu po třetím výstřelu svalila na zem.

Poněkud cynicky působila první slova sboru o tom, jak je krásné se v žáru horkého slunce natáhnout ve stínu stromu. Počasí bylo totiž celý den vzácně odporné, déšť přecházel v mrholení a opačně, všichni se balili do dek.

Největší změnou byla indispozice Aleše Brisceina. Zpíval už třetí večer v kuse (Števa - Nemorino - Nemorino) a tak to nebylo žádné velké překvapení. Hned po úvodním sboru proto následoval obrovský škrt, který jistě prospěl Brisceinovu hlasu, méně už srozumitelnosti příběhu. Ten se v důsledku vynechané úvodní pasáže, kde se Nemorino vyznává ze své lásky k Adině, vyvíjel poněkud krypticky. Ani to nebylo koneckonců nezajímavé.

Brisceinovu indispozici mimochodem nebylo nijak zvlášť slyšet. Zpíval s jistotou a naplno. Trošku se projevila až v ultimativním hitu opery „Una furtiva lacrima", ale i zde Briscein dokázal dojmout publikum natolik, že se kdosi v hledišti musel na konci árie nahlas vysmrkat.

Přestavba v druhém jednání byla doplněna o malý detail. Belcore má za úkol řídit dopravu a dává pokutu Dulcamarovi za neukázněnou jízdu. Narozdíl od včerejška vysvětlil přesně, čeho se přestupek týkal. Na Dulcamarovu otázku: „Ma perchè?!" odpověděl bez váhání v češtině: „Protože ti nesvítěj světla".

V tom měl ostatně pravdu.

Šimon Voseček