Zahájení Smetanovy Litomyšle v záři zapadajícího slunce

Dramaturgie zahajovacího koncertu operního festivalu byla znamenitá. Smetanova Česká píseň a Beethovenova Devátá se spojily zcela přirozeně, jako by k sobě odjakživa patřily. Ostatně, Smetana se narodil v roce, kdy Beethoven svou Devátou dokončil. Všichni interpreti se náročného úkolu zhostili s obdivuhodnou lehkostí a přesvědčili do posledního místa zaplněné druhé nádvoří litomyšlského zámku.

Smetanova kantáta Česká píseň se k nám vrací po několika letech, pro festivalové publikum tedy není žádnou neznámou.  Tradičně reprezentuje sílu nejen Smetanovy hudby, ale hudby české jako celku. Interpretace Leoše Svárovského byla obřadní a monumentální, sbor i orchestr zněly kompaktně, přímo monoliticky. Českému filharmonickému sboru Brno bylo dobře rozumět, orchestr hrál diferencovaně a barevně.

Devátá symfonie Lugwiga van Beethovena, následující téměř bez přestávky, byla doslova pokračováním Smetanovy kantáty. Člověk by si ani neuvědomil, že Smetanovo dílo vzniklo půlstoletí po Deváté. V úvodních třech větách symfonie se brněnská filharmonie prezentovala jako jeden z předních českých orchestrů, hrála intenzivně a s velikým nasazením.

Závěrečná věta symfonie byla strhujícím vrcholem celého koncertu. V záři červánků zněla Schillerova slova "všichni lidé budou bratry". Verše "tušíš svého Tvůrce, světe? - nad oblaky ho hledej!" nemohou znít lépe než pod širým nebem.

Šimon Voseček