Peter Shaffer - Amadeus

Mozart a Salieri ve Smetanově domě

Shafferova divadelní hra je samozřejmě fikce. Pohádka o tom, že vídeňský dvorní skladatel Antonio Salieri Mozarta otrávil, aby se zbavil konkurenta, se objevila záhy po Mozartově smrti. Jeden z prvních slavných dokladů tohoto mýtu pochází už z roku 1830 z pera Alexandra Puškina.

Bohužel je někdy těžké rozlišit skutečnost od umělecké fikce, zvlášť když jména postav odpovídají historické realitě. A tak je mnoho lidí dodnes přesvědčeno, že Mozart čekal celý život na úspěch - přitom byl jedním z nejúspěšnějších skladatelů své doby. Mozart vydělal svou hudbou majetek, který by jiným lidem stačil na deset životů. Jeho žena měla ovšem nároky, jimž nemohl stačit ani Mozart, a z těch pramenily neustálé finanční problémy. Mozart byl skutečně pohřben v masovém hrobě, jenže nešlo o hrob pro chudé. V době jeho úmrtí ještě platilo jedno z obskurních úsporných nařízení Josefa II., podle něhož musely být tímto způsobem pohřbeny všechny osoby kromě šlechticů.

Pardubická inscenace je luxusním zpracováním tohoto tématu. Účastní se jí obrovské množství herců a na scéně navíc sedí ještě orchestr (Komorní filharmonie Pardubice pod vedením Marka Ivanoviče), také árie zpívají tři operní pěvci naživo, a velmi dobře (Hana Medková, Magda Malá, Leoš Krejčí). Vysokou kvalitu hry pardubické filharmonie už zdejší publikum dobře zná - na letošním festivalu vystoupila už potřetí a ani dnes nezklamala.

Zdařilé jsou rozhodně kulisy, které evokují závěrečnou scénu z Kubrickovy Odysseje 2001. Jinak je inscenace držena v poměrně realistickém duchu, který místy přechází v patos. Ten byl záležitostí hlavně Salieriho samého, představovaného Janem Vránou. Ladislav Špiner přesvědčivě znázorňoval nezřízenou povahu Mozartovu a dával tušit, proč musel být jeho vztah ke společenským zvyklostem konfliktní.

Hlediště bylo do posledního místečka plné a publikum projevilo své nadšení dlouhým potleskem.

Šimon Voseček