Turandot I

První scénické provedení v Litomyšli

Snad je to ledový chlad princezny Turandot, že se publikum musí choulit do dek, kdykoliv je poslední Pucciniho opera na programu Smetanovy Litomyšle. Dodnes se vzpomíná na koncertní provedení před deseti lety; teploměr tehdy nepřekročil devět stupňů.

Inscenace brněnského Národního divadla je přesvědčivá a pestrá. Stojí za to zmínit tři ministry, kteří vystupují v kostýmech klaunů, což podtrhuje jejich komickou úlohu. Ta se jinak snadno ztratí pod patetickou slupkou celé opery. Ping, Pang a Pong (J. Brückler, Z. Korda a V. Sibera) si své role zjevně užívali; neomezili se ostatně na zpěv, ale předvedli i akrobatické vložky.

Vynikající operní sbor se zdržoval po celou dobu na scéně. Opustit ji ani nemohl, protože pro sestoupení z příkré tribuny je třeba přistavení schůdků, a to se dělo jen o pauzách. A tak sledoval celé dění na scéně jako řecký chór, komentující situaci.

Ansámbl sólistů v podstatě neměl jediné slabé místo a bylo by nespravedlivé kohokoliv vyzdvihovat. Všecky role byly obsazeny v souladu s hlasovými obory jednotlivých postav, všichni předvedli skvěle své schopnosti.

Poněkud rozpačitě tak kupodivu působil pouze nový závěr opery od jinak vynikajícího skladatele Luciana Beria. Jeho dokončení se s brněnskou inscenací poprvé dostalo do Česka. Berio nedokázal udržet Pucciniho dramatické napětí, které až do smrti Liú (a Pucciniho) táhne děj vpřed. Jeho kompoziční přístup je spíše kolážovitý, což napětí moc neprospívá. Na druhou stranu, ani Alfanův závěr není ideální. Třeba se v budoucnu s nelehkou úlohou popere víc skladatelů a publikum si bude moci vybrat tu nejlepší verzi. Rozhodně není na škodu Beriův konec hrát jako alternativu. Brněnskému Národnímu divadlu patří dík za odvahu, uvést tento experiment v České republice.

Šimon Voseček