...všecko je hotovo, je hotovo, je hotovo!

V neděli 30. června skončila litomyšlská část 55. ročníku Smetanovy Litomyšle. Zatímco do 4. července ještě festival pokračuje na letní stagioně v zámečku Nové Hrady představeními opery Henryho Purcella Královna víl, v Litomyšli hned v pondělí ráno nastoupily montážní firmy k rozebrání zvýšeného hlediště a konstrukce zastřešení zámeckého nádvoří. S trochou nostalgie tak mizí scéna, která v minulých osmnácti dnech hostila patnáct festivalových pořadů. Celkem zatím přinesl 55. ročník dvacet tři pořady, jejichž průměrná návštěvnost byla 98,4%. Jelikož všechny reprízy Královny víl nejsou zcela vyprodány, konečný účet nepřesáhne dosavadní rekord z roku 2008 (98,64%!), přesto je zájem o festivalové pořady obrovský a má těžko srovnání s jinými festivaly klasické hudby v naší republice.

Velké finále

Při pohledu na orchestrem zaplněné pódium druhého nádvoří Českou filharmonií při zahajovacím koncertě, při Koncertě plném překvapení, ale i v jiných festivalových večerech si možná leckdo položil otázku, jakým způsobem se na tuto, byť relativně velkou plochu umístí v závěrečném festivalovém večeru dva orchestry a sedmdesátičlenný smíšený sbor. Pořadatelé v Litomyšli jsou však ostřílení matadoři a dokážou nemožné. Asi málokterý z návštěvníků závěrečného koncertu se kdy setkal s tak velkým aparátem účinkujících. Samozřejmě propojení dvou špičkových orchestrálních těles není snadné, a to z mnoha důvodů. Vše ale bylo vyřešeno diplomaticky a k všeobecné spokojenosti. První polovině dominovala Pražská komorní filharmonie a Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK byl tělesem spoluúčinkujícím, v druhé polovině si obě tělesa tyto pozice vyměnila. Pro návštěvníka koncertu to bylo snadno identifikovatelné už pohledem na koncertní mistry a první hráče ve skupinách. V první polovině seděli u prvního pultu oba koncertní mistři PKF bratři Jan a Jakub Fišerové, po přestávce koncertní mistr FOKu Rita Čepurčenko a její zástupce Antonín Pergler. Vzniklo těleso obdivuhodné jak svou kvantitou, tak v prvé řadě kvalitou. S výjimkou úvodní skladby večera (Symfonické tance z West Side Story Leonarda Bernsteina) s ním účinkoval na adekvátní úrovni Český filharmonický sbor z Brna se sbormistrem Petrem Fialou. Hlavním mužem večera byl dirigent Rastislav Štúr, který zkušenou rukou dokázal všechna tělesa stmelit k pozoruhodnému výkonu.

Mimořádnost závěrečného Velkého finále spočívala v neposlední řadě ve zvoleném repertoáru. Tvořila jej hudba dvacátého století, a to v pozoruhodném žánrovém rozsahu. První polovina večera patřila Bernsteinovi - kromě zmíněných Symfonických tanců zazněly ve světě i u nás velmi oblíbené Chichesterské žalmy. U nich se zpravidla očekává sólo ve 2. části (Hospodin jest můj pastýř), skladatelem určené chlapeckému hlasu. Ten part není snadný. Ovšem talentovaný David Cizner je dítě nadané a podaří-li se citlivě zdolat jeho budoucí mutaci, vyroste z něho jistě pozoruhodný umělec. Jeho výborný a příjemný výkon donutil vyprodané hlediště k bouřlivému potlesku uvnitř skladby. Opravdu monumentální finále zajistila dvě díla v druhé polovině večera. Z hlediska dramaturgického zvítězil (a nejen v této druhé polovině) sborově-orchestrální Exodus Wojciecha Kilara - kompozice vystavěná na minimalistickém principu ve spojení s koncepcí postupné gradace, jakou dodnes posluchače oslňuje Ravelovo Bolero. Obraz slavného židovského exodu zde dostává další specifickou podobu, avšak fascinuje i ty, kteří k poslechu přistupují jako ke zcela absolutní hudbě, tedy bez této programní vize. Celý večer a tím i celou Smetanovu Litomyšl uzavřela suita z původní hudby k filmu Ben Hur Miklóse Rózsy. Na plátně strhující děj pouze umocňuje. Při takto koncertním provedení se stává působivou hudební básní i pro nenáročného posluchače. A tak celý večer měl působivou koncovku a uzavřel tak jubilejní 55. ročník festivalu, z mnoha hledisek jeden z nejúspěšnějších v celé jeho historii!

Bohuslav Vítek

Dvě vdovy

Dvě vdovy sehrály v historii Smetanovy Litomyšle zásadní roli. Při jejich provedení v oboře v Jabkenicích v roce 1948 oslovila přítomná litomyšlská delegace vedená panem farářem Metyšem, litomyšlského rodáka Zdeňka Nejedlého s nápadem uspořádat podobné představení v Litomyšli. Tehdejšího ministra školství a kultury tato myšlenka velmi zaujala a její realizace se ujal s plnou vervou; postavil se dokonce do čela příprav prvního ročníku festivalu. Ten se uskutečnil už o rok později k 145. výročí Smetanova narození. Na místě dnešních představení, na nádvoří se hrál Dalibor, v novém amfiteátru v zahradě za zámkem o den později Dvě vdovy. Od té doby se tyto opery v Litomyšli hrály mnohokrát. Letošní Dvě vdovy jsou jejich desátou inscenací. Premiéru nového nastudování uvedlo Národní divadlo na přelomu letošního května a června. Jde tedy o dosavadní nejnovější smetanovskou produkci u nás. Každé nové nastudování české opery je dnes očekáváno s velkou pozorností, ba s napětím. Na rozdíl od většiny publika, smetanovského pak především, ale i velké části odborné veřejnosti, se někteří inscenátoři domnívají, že Smetanovy opery při zachování autorských verzí těžko obstojí a je nutné je „aktualizovat". Jak páteční představení Dvořákova Jakobína (režie Jiří Heřman), tak i sobotních Dvou vdov (Jiří Nekvasil) dokázaly, že je to názor velmi diskutabilní a že mistrovství režisérů spočívá právě v tom, jak dokážou předložit dotyčné dílo, aniž by ztrácelo svou původní identitu, avšak bylo zbavené inscenačních tradičních klišé. Každá z obou oper zazářila - Jakobín stálým pohybem, množstvím nápaditosti, odstraňujících jakoukoliv pózu, Dvě vdovy naopak záměrnou statičností, snažící se vytvořit dojem malebných žánrových obrázků (k jejich půvabu zásadně přispěly kostýmy Theodora Pištěka) ozářených nádhernou a geniální Smetanovou hudbou. Škoda, že právě ta utrpěla v závěru opery tvrdý políček v podobě vypuštění závěrečné polky, jedné ze skladatelových nejpopulárnějších skladeb, plně srostlých právě s tímto dílem! Ať už pro to byly důvody jakékoliv, inscenátor tím milovníky této opery velmi zklamal a rozzlobil a své jinak vcelku zdařilé dílo tímto necitlivým zásahem poněkud znehodnotil. Škoda - choreografie Ladislavy Košíkové slibovala právě zde specifické řešení (vzpomeňme na poslední inscenaci Prodané nevěsty!). Hudební nastudování bylo ovšem výborné. Robert Jindra, který zahajuje s Národním divadlem svou stálou spolupráci, vedl celý orchestr, ale i sbor s velkou dynamičností, bez jakýchkoliv po léta usazených stereotypů. Vzhledem k oné převládající scénické statičnosti v konverzačních plochách to bylo velmi potřebné a pro vnímání hudební partitury ideální. Je malicherné a neseriózní konfrontovat sólisty s jejich dávnými předchůdci, na něž pamětníci oprávněně nemohou zapomenout. Ty současné pěvecké a herecké výkony jsou totiž rovněž výborné, možná ne dle některých vžitých představ, ale osobité, odpovídající současné umělecké laťce. Že je vysoká, dokázaly představitelky obou vdov - vtipná a noblesní Marie Fajtová a váhající, avšak na pravých místech o svou lásku bojující Dagmar Burešová, poněkud těžkopádný hromotluk, ale výborně zpívající Mumlal Zdeňka Plecha. Aleš Briscein obdařil svého Ladislava příjemným nosným tenorem se svítivými výškami, byť v nejznámější „májové" árii, přednášené z postranní arkády ho vzdálenost od orchestru nutila k drobným intonačním korekcím.
Navzdory závěrečnému zklamání z necitlivě pokráceného finále byly „nové" Dvě vdovy inscenací zdařilou a v historii těch dosavadních litomyšlských smetanovských jistě přínosnou.

Bohuslav Vítek

Oslava sborového zpěvu

Jakobín

Bude-li se česká opera prezentovat způsobem jako poslední inscenace Dvořákova Jakobína v Národním divadle, pak existuje reálná naděje, že tato sféra, kterou jsme dlouhá léta považovali a mnozí z nás stále považujeme za naši doménu, znovu získá svou někdejší prestiž a nebude se krčit ve stínu populárnější, avšak navzdory místy až snobským reklamám zdaleka ne vždy umělecky hodnotnější světové tvorby. Nejtvrdší a ničivější podíl na osudu původních českých oper zdaleka nemá přerušení české operní interpretační tradice, nýbrž současná již několikaletá dominance operní režie nad hudebním ztvárněním díla. Snaha přiblížit akčními a dalšími prostředky příběhy minulosti, či dokonce bezostyšně upravit, ba zničit dílo, přináší - přes chvalozpěvy recenzentů - výsledky zcela kontraproduktivní. V Litomyšli jsme se nyní přesvědčili, jak lze novodobým pohledem, skvělými nápady a jemnou nadsázkou realizovat původní příběh, zdánlivě vyčpělý - aniž by byl jakkoliv narušen. Na zdaru této opery s nádhernou Dvořákovou hudbou má zásadní podíl samozřejmě její velmi dobré nastudování (jeho tvůrce - Tomáše Netopila jsme poznali loni, letos byl dirigentem Zbyněk Müller), avšak vavříny absolutního vítězství náleží režiséru Jiřímu Heřmanovi. Příběh o návratu ztraceného syna rozehrál dokonce už před představením v podobě civilního reje při přípravě slavnosti, stejně tak před začátkem 2. dějství. Vycházel důsledně z Dvořákových ohnivých, rozšafných, v lyrických pasážích až dojímajících invencí a i při přemíře nejrůznějších akcí a dramatických momentů nikdy nedopustil, aby zabránily jejich ideální prezentaci. Představení mělo švih od počátku až do finále a to dokonce i v nově otevřených méně známých pasážích, jež se právě kvůli délce se svolením skladatele vypouštějí. Statická místa, k nimž svádějí árie a náročné ansámbly, byly absolutně eliminovány. Samozřejmě vlastní představení vytvářejí pěvci - svou komediálností strhující Luděk Vele jako purkrabí, ušlechtilý pár Bohuše Romana Janála a Julie Marie Kobialské, nádherní lyričtí milenci - Terinka Alžběty Poláčkové a Jiří Aleše Voráčka, do not zahleděný, avšak své malé i velké děti milující kantor Benda Vladimíra Doležala, děsivě chladný Jiří Hájek jako Adolf, osamělý a po synovi tesknící hrabě Miloslava Podskalského, rozšafná Lotinka Yvony Škvárové. Perfektně zpívající a na scéně rozehrané sbory - operní a Kühnův dětský - ideálně zarámovaly půvabný obraz roztomilého a citů plného příběhu!
Tento Heřmanův Jakobín navštívil Litomyšl už loni. Bohužel přívaly deště zmařily v závěru 1. dějství celé představení. Letos bylo počasí laskavé, byť bylo chladné, což jistě nečinilo radost zvláště v pozdějších nočních hodinách instrumentalistům v orchestru. Byl to však večer plný jasu se závěrečnými ovacemi potvrzujícími nevšední hudební zážitek.

Bohuslav Vítek

Radostné spojení dvou souborů

Díky za nezapomenutelný zážitek z koncertu: Spirituál Kvintet a Musica Bohemica - opravdu dokonalý duchovní a lidský hudební koktejl - díky za něj! Řadím si ho mezi ty nej. Milena

Velký dík za včerejší koncert. Spirituál Kvintet i Musica Bohemica, to je opravdu pohlazení po duši. Marie

Musica Bohemica a Spirituál kvintet - velmi, velmi vydařený koncert a šťastný nápad. Díky. Olga

Komentáře na festivalovém fóru mluví za vše. Po celodenním vytrvalém dešti jako zázrakem těsně před koncertem pršet přestalo, zůstala ale lezavá zima. Úkolem účinkujících tedy bylo publikum rychle rozehřát, a to se povedlo. Úvodní samostatný blok souboru Musica Bohemica byl sestaven z tradičních písní, Jaroslav Krček ale vtipným průvodním slovem dokázal s publikem navázat kontakt a následující Spirituál Kvintet už měl úlohu velmi usnadněnou. Jiří Tichota brzy zapojil hlediště do hry luskáním na prsty a pak již tvořili diváci s účinkujícími jeden celek. To se nejvíce projevilo po přestávce při společných vystoupeních, kdy protagonisté obou souborů dokázali publikum mockrát rozesmát. Hlavní ale byla hudba, písně, které už celé generace znají a mají rády. Diváci se proto přidávali spontánně a zpívali by si třeba do rána. Přes chladné počasí nechtěli účinkující pustit z jeviště, vytleskali si mnoho přídavků a koncert končil hodně dlouho po v programu avizované půl desáté.

Čajkovskij ve Svitavách

Festivalové koncerty konající se mimo Litomyšl mohou působit jako jakési třešničky na dortu, jako laskavé gesto pořadatele k místům svého okolí. Není tomu tak! Jedná se o plnohodnotné programy, naprosto rovnocenné oněm na nádvoří. Svitavská Fabrika je významné východočeské pódium a Smetanovu Litomyšl hostí takřka každoročně. Dramaturgie festivalu ji vždy obdaruje koncerty s neméně zajímavým programem, jaké slyší návštěvník přímo v centru festivalu. Letos se nad celým večerem vznášel duch Petra Iljiče Čajkovského (letos uplynulo 110 let od jeho úmrtí). Tedy program se skladbami jednoho autora. Pro přítomnou pardubickou Komorní filharmonii to byl letos už druhý podobný úkol - tím prvním byl chrámový koncert se skladbami pouze Jana Křtitele Vaňhala 20. června (k 200. výročí od úmrtí). Čajkovskij je populární především svými velkými orchestrálními díly. Program však tuto představu do značné míry narušil, neboť upozornil na díla spíše komornějšího zvuku, stejně působivá a pro Čajkovského typická. Suita Mozartiana například prozrazuje jeho silný vztah k svému slavnému předchůdci, Andante cantabile pro smyčcový orchestr patří díky své niterné lyrické výpovědi k slavným světovým drobnostem, ač se jedná o přepracování původní pomalé věty 1. smyčcového kvartetu. Dominantními skladbami večera byla ovšem dvě slavná díla koncertantní, jež zároveň představila dva významné sólisty večera. Vlastní skladby známe spíše z provádění velkými orchestry, nicméně dirigent Leoš Svárovský brilantně předvedl, jak působivě mohou znít i v provedení komorního ansámblu. Violoncellista Jiří Bárta ve Variacích na rokokové téma uplatnil svůj smysl pro kontrast. Každá variace byla výrazově zajímavá, nikdy však nezůstala v poloze pouze artistní a bez pointy. Zvláště úchvatná byla jeho už pověstná pianissima! Korejec Edwin Kim je u nás zatím zcela neznámý a jeho pojetí Čajkovského houslového koncertu bylo očekáváno s velkým zájmem. Publikum nezklamal, naopak donutil sál k závěrečným ovacím. Oslnil technikou, jakou už z Východu přijímáme s jakousi samozřejmostí (zvláště skvělý přídavek - z 3. sonáty Eugena Ysaÿe!!), avšak rovněž ji použil pouze jako prostředek nikoliv jako exhibici. I lyrické pasáže přednesl velmi oduševněle, citově přesvědčivě, bez nežádoucí sentimentality. Byl to příjemný večer, svými uměleckými parametry skutečně festivalový!

Bohuslav Vítek

Dramaturg ke své třicítce

Dramaturg je muž stojící v pozadí. Málokdo o něm ví, málokdo se o jeho práci zajímá. Její výsledky a stále nové a nové nápady jsou nepsanou samozřejmostí. Slova chvály neočekává, s výhradami a projevy nespokojenosti musí počítat. Pracně promýšlený a sestavovaný návrh festivalových koncertů, než je definitivně schválen pro realizaci, bývá podroben nejrůznějším kritikám - z uměleckého hlediska, avšak ještě více ze strany provozních možností, souvisejících v prvé řadě s ekonomickými mantinely. Dalo by se tedy říci - nevděčná funkce! A přece - každý dramaturg při všech těžkostech velmi dobře zná pocit radosti, když toto úsilí přinese své ovoce v podobě zdařilého koncertu či představení. Tím je větší, je-li jeho dílo několikaleté. V případě litomyšlského Vojtěcha Stříteského už hovoříme o desetiletích - k letošku završil třicet let svého působení ve festivalovém managementu (členem dramaturgické rady se stal jako čerstvý absolvent pardubické konzervatoře již v roce 1983!). A to byl pochopitelný důvod k oslavě v podobě velké dramaturgické výzvy jubilantovi: sestavit program sám pro sebe! Zhostil se jí - jak jinak u Vojtěcha! - na výtečnou! Vytvořil koncepci a především zrealizoval neobvyklý večer, jehož forma se zcela vymykala běžným tradicím. Snad právě z toho důvodu patřil tento Koncert plný překvapení k letošním prvním vyprodaným, proto inspiroval i televizi k jeho záznamu.

Účinkující - vesměs špičkoví - byli předem známi: Taťána Rozkovcová, Aleš Bárta, Juraj Bartoš, Jiří Pavlica a Hradišťan, Pavel Šporcl, Filharmonie Bohuslava Martinů s šéfem Stanislavem Vavřínkem. Jaké tedy další překvapení? Skutečně přišlo - v podobě nečekaného, ve vší tajnosti připravovaného vystoupení Radka Baboráka, který oslnil publikum brilantní hrou na klasický a přírodní lesní roh. Jenomže těch překvapení byl skutečně plný večer! Nelze zde vyjmenovat řadu dalších, jež přiměla vyprodané nádvoří k absolvování vzrušujícího tříhodinového hudebního maratonu, kde nebylo hluchých míst a kde se provozovala hudba na nejvyšší umělecké úrovni. A co více - v působivé, velmi vkusně a inteligentně vystavěné žánrové škále. Byla otevřena populární směsí slavných klasických témat Louise Clarka a završena impozantní hudebně-světelnou koláží témat z Williamsovy hudby ke Spilbergovu filmu Blízká setkání třetího druhu. Jen málokdo v publiku věděl, že jejím autorem byl sám Vojtěch Stříteský a hudebně aranžérsky ji dotvořil Mirko Krebs.

Tolik alespoň stručně o překvapeních programových. A co interpretační? Slyšet pomalou větu Bachova dvojkoncertu v provedení Pavla Šporcla a Jiřího Pavlici a naopak vidět našeho předního houslistu v roli primáše Hradišťanu, obdivovat Aleše Bártu v Saint-Saënsově Varhanní symfonii a vzápětí jeho bachovskou ukázku z repertoáru Mariana Vargy, nechat se unést Bartošovým Hummelem, ale i jeho pojetím Viklického jazzové balady, aplaudovat vynikající Taťáně Rozkovcové, ale zároveň být svědkem skvělého záskoku za onemocnělou Alici Holubovou, jehož se výtečně zhostila organizační duše festivalu Eva Piknová, o níž jen domácí publikum vědělo, že je výbornou zpěvačkou - to se nestává každodenně! A příjemným překvapením byla i věcná a vtipná moderace samotného Vojtěcha Stříteského, v níž nechyběly různé dotazy směrem k publiku, včetně soutěže z hudby známých televizních seriálů, jíž se vnímavé publikum zhostilo s potěšením, ba s nadšením.

Pokud nějaký škarohlíd čekal jakousi osobní oslavu, nedočkal se. Naopak - byl oním oslavencem štědře obdarován! A to je asi to překvapení nejmilejší!

Bohuslav Vítek

K jubileu východočeského rodáka

Vaňhalovo východočeské rodiště (Nechanice u Hradce Králové) nebylo impulsem k realizaci samostatného koncertu k letošnímu 200. výročí skladatelova úmrtí. Smetanova Litomyšl je festival mezinárodní a vedle hudby klasika české národní hudby nabízí programy sestavené z hudby významných našich a světových skladatelů bez ohledu na místa jejich původu. Vaňhal byl ve své době osobností skutečně prvořadou v evropském měřítku. Znal se s Mozartem, Haydnem, byl uznávaným autorem oper, symfonií, koncertů, komorní tvorby. A skladatel, jehož díla je i dnešní posluchač schopen se zájmem poslouchat po celý večer, nemůže být průměrný. O tom jsme se měli možnost přesvědčit v Kapitulním chrámu Povýšení sv. Kříže v krásném letně zářícím podvečeru ve čtvrtek 20. června na koncertě Komorní filharmonie Pardubice. Vaňhala představila hned ve třech žánrech. Ani jedno z děl není trvalou součástí koncertů, tím větší přínos a upozornění na jeho tvorbu měl zvolený koncertní program. Dirigent Vojtěch Spurný je osobností renesanční! Nejen znamenitě ovládá své řemeslo, ale má dokonalé cítění stylové, což předpokládá perfektní znalost zásad autentické (či jak se říká: poučené) interpretace hudby starších období. Tento svůj rys dokáže strhujícím způsobem vnutit nejen interpretům, ale i publiku. Měli jsme tak možnost slyšet v osobitém, avšak právě v tomto smyslu správném a pravdivém provedení méně známou Sinfonii A dur, varhanní koncert C dur a Stabat Mater. Výtečný výkon podala ve varhanním koncertě Lucie Guerra Žáková, litomyšlská rodačka, absolventka pardubické Konzervatoře, pražské AMU a vysokoškolských studií ve Francii, dnes již umělkyně známá prakticky po celé Evropě a v Mexiku. Její úkol byl tím náročnější, že musela řešit kontakt s orchestrem hrajícím dole před oltářem, a to v podmínkách poměrně dlouhého chrámového dozvuku - vše vyšlo skvěle! Rozsáhlého partu nádherného a neprávem opomíjeného Stabat Mater se na špičkové úrovni zhostily sólistky Michaela Šrůmová a Markéta Cukrová. A k profesionálům se velmi zdařile připojily dívky z pěveckého sboru KOS při zdejší Pedagogické škole (sbormistr Milan Motl). Jejich výkon byl hlasovou vyrovnaností, technickou výbavou a celkovým projevem velmi příjemným překvapením. Všechny účinkující odměnili návštěvníci tohoto zdařilého festivalového koncertu dlouhotrvajícím potleskem.

Bohuslav Vítek

Opera pro nejmenší

Vojtěch Dyk podruhé

Vojtěch Dyk poprvé

Oba koncerty Vojtěcha Dyka byly vyprodány během několika minut. Popularita tohoto všestranně nadaného umělce je obrovská a určitě by přilákal dostatek zájemců s kterýmkoli ze svých projektů. Pořady, v nichž vystupuje s B-Side Bandem jsou zaměřeny jazzově a i když ke klasické hudbě mají daleko, do formátu tzv. koncertu na přání se hodí velmi dobře. Vojtěch Dyk přesto vystoupil na Smetanově Litomyšli s obrovskou pokorou a hledal cestu, jak svoji přítomnost na festivalu vážné hudby ospravedlnit. Jinak než humornými vstupy to sice nešlo, přesto všechna čest, protože mohl odehrát jen běžný „šňůrový" koncert bez jakýchkoli změn a doplňků. Publikum tento přístup bezpečně cítilo a bylo za něj nesmírně vděčné. Spojení mezi jevištěm a hledištěm tak bylo rychle navázáno a Dyk mohl prakticky cokoli. Nezneužil toho a vše hudební, co se z jeviště na publikum v záplavě světel z aparatury valilo, zůstalo vkusné, s absolutní intonační čistotou, obrovskou profesionalitou a strhující energií. Podle očekávání si diváci vytleskali sérii tří přídavků a do svých domovů.za krásného teplého večera odcházeli naprosto šťastni.

Strhující Carmina Burana

V Americe je konkurence

Má vlast festivalová!

Asi těžko si možno představit ideálnější dramaturgickou volbu pro zahájení jubilejního 55. ročníku festivalu než Smetanovu Mou vlast - a to nejen z hlediska významu díla samotného, ale vzhledem k jeho interpretům - České filharmonii a jejímu šéfu Jiřímu Bělohlávkovi. Ve svém textu k zahajovacímu koncertu připomněla Vlasta Reittererová frekvenci dosavadního uvádění tohoto základního díla české národní hudby na Smetanově Litomyšli (4). Vezmeme-li v úvahu předcházejících 54 ročníků, je poměrně skromná. Vysvětlení není až tak složité. V minulosti byl festival záležitostí především operní a ostatní koncerty byly spíše doplňky. Teprve od 90. let získaly své rovnocenné postavení.

Česká filharmonie hrála nyní v Litomyšli Mou vlast potřetí - ale nyní poprvé se svým šéfem. Navíc Jiří Bělohlávek toto dílo dirigoval vůbec poprvé ve své staronové funkci! Právem byla k těmto dvěma provedením na letošním festivalu upřena mimořádná pozornost, samozřejmě zdaleka ne jen regionální (první ze dvou koncertů přenášel Český rozhlas Vltava)! Zamýšlet se nad výkonem našeho prvního orchestru právě v této skladbě může působit poněkud samoúčelně. Filharmonikové toto dílo prostě ovládají dokonale a jsou s ním spjati už od počátku své existence. Navíc oni sami stáli u základů jeho interpretační tradice. Pravda, v jejich čele působila řada vynikajících šéfů, ale i skvělých hostí z domova i ze světa. Nicméně ona tradice vždy dává o sobě více či méně vědět. Radujeme se z nových nápadů a invencí různých dirigentů, avšak na druhé straně se už hůře vyrovnáváme s odklony od ní. Pojetí Jiřího Bělohlávka není až tak neznámé (dirigoval Vlast už v dřívějších dobách, ba zahajoval jí v minulosti i několikrát Pražské jaro, má výtečnou nahrávku na CD z roku 1990). Přesto nás znovu zaujal, v mnohých okamžicích okouzlil. Pódium litomyšlského nádvoří je zcela odlišné od Rudolfina či Smetanovy síně, odkud známe Filharmonii především a takřka důvěrně. Menší dozvuk, ovšem akustika nikoliv suchá, upozornily na četné detaily partitury, o nichž víme, a přesto nás dokázaly mile zaskočit. „Vlnění" doprovodu písně Vltavy (zvláště v dynamicky excelentním a hutném podání viol a violoncell), perfektní sóla výborných instrumentalistů (připomeňme zvláště hoboj Jany Brožkové v Blaníku či klarinet Františka Bláhy v Šárce), jindy zanikající, zde nádherně znějící harfy ve vrcholové pasáži Vyšehradu - těch detailů a zajímavostí by byla ještě dlouhá řada! Ale především: nejeden posluchač byl překvapen, že Vlast nemusí působit pouze jako slavnostní a statické tablo, jež v minulosti přispělo k její určité profanaci, ale i jako řada šesti úchvatných poetických partitur s bohatým vnitřním a vzájemně kontrastním členěním. A pokud někdo měl dojem, že toho zvuku by ve vrcholových partiích mohlo být více, pak byl bohatě obdařen vlastním závěrem, kde korespondence varhanně kompaktních žesťů, hrajících husitský chorál, s neslýchanou hutností smyčců, vracejících téma Vyšehradu, vyšla jak málokdy!

Litomyšlská Má vlast byla něčím mnohem více než pouhým zahajovacím koncertem. Připomněla všem (a při zahajovacím koncertu bylo v publiku značné procento posluchačů, kteří na koncerty běžně nechodí), že navzdory nehezkým společenským věcem, jež se nás dotýkají už takřka každodenně, má naše země obrovské bohatství v podobě velkých tvůrců, ale i těch, kteří nám je dokážou na světové úrovni zprostředkovat!

Bohuslav Vítek

„Hola, začněte!"