Jakobín

Bude-li se česká opera prezentovat způsobem jako poslední inscenace Dvořákova Jakobína v Národním divadle, pak existuje reálná naděje, že tato sféra, kterou jsme dlouhá léta považovali a mnozí z nás stále považujeme za naši doménu, znovu získá svou někdejší prestiž a nebude se krčit ve stínu populárnější, avšak navzdory místy až snobským reklamám zdaleka ne vždy umělecky hodnotnější světové tvorby. Nejtvrdší a ničivější podíl na osudu původních českých oper zdaleka nemá přerušení české operní interpretační tradice, nýbrž současná již několikaletá dominance operní režie nad hudebním ztvárněním díla. Snaha přiblížit akčními a dalšími prostředky příběhy minulosti, či dokonce bezostyšně upravit, ba zničit dílo, přináší - přes chvalozpěvy recenzentů - výsledky zcela kontraproduktivní. V Litomyšli jsme se nyní přesvědčili, jak lze novodobým pohledem, skvělými nápady a jemnou nadsázkou realizovat původní příběh, zdánlivě vyčpělý - aniž by byl jakkoliv narušen. Na zdaru této opery s nádhernou Dvořákovou hudbou má zásadní podíl samozřejmě její velmi dobré nastudování (jeho tvůrce - Tomáše Netopila jsme poznali loni, letos byl dirigentem Zbyněk Müller), avšak vavříny absolutního vítězství náleží režiséru Jiřímu Heřmanovi. Příběh o návratu ztraceného syna rozehrál dokonce už před představením v podobě civilního reje při přípravě slavnosti, stejně tak před začátkem 2. dějství. Vycházel důsledně z Dvořákových ohnivých, rozšafných, v lyrických pasážích až dojímajících invencí a i při přemíře nejrůznějších akcí a dramatických momentů nikdy nedopustil, aby zabránily jejich ideální prezentaci. Představení mělo švih od počátku až do finále a to dokonce i v nově otevřených méně známých pasážích, jež se právě kvůli délce se svolením skladatele vypouštějí. Statická místa, k nimž svádějí árie a náročné ansámbly, byly absolutně eliminovány. Samozřejmě vlastní představení vytvářejí pěvci - svou komediálností strhující Luděk Vele jako purkrabí, ušlechtilý pár Bohuše Romana Janála a Julie Marie Kobialské, nádherní lyričtí milenci - Terinka Alžběty Poláčkové a Jiří Aleše Voráčka, do not zahleděný, avšak své malé i velké děti milující kantor Benda Vladimíra Doležala, děsivě chladný Jiří Hájek jako Adolf, osamělý a po synovi tesknící hrabě Miloslava Podskalského, rozšafná Lotinka Yvony Škvárové. Perfektně zpívající a na scéně rozehrané sbory - operní a Kühnův dětský - ideálně zarámovaly půvabný obraz roztomilého a citů plného příběhu!
Tento Heřmanův Jakobín navštívil Litomyšl už loni. Bohužel přívaly deště zmařily v závěru 1. dějství celé představení. Letos bylo počasí laskavé, byť bylo chladné, což jistě nečinilo radost zvláště v pozdějších nočních hodinách instrumentalistům v orchestru. Byl to však večer plný jasu se závěrečnými ovacemi potvrzujícími nevšední hudební zážitek.


Bohuslav Vítek