Smetanova Litomyšl
Národní festival | 10. 6. - 6. 7. 2021
63. ročník Národního festivalu
10. června - 6. července
Zveřejnění programu
17. května 2021
Zahájení předprodeje
26. května 2021

Na Smetanovu Litomyšl...
na doprovodné akce...

Bedřich Smetana byl významný český hudební skladatel období romantismu. Od raného mládí se věnoval hudbě, zejména hře na klavír a kompozici.
Číst více
Již od roku 1946 je v rodišti zakladatele české národní hudby Bedřicha Smetany, starobylé východočeské Litomyšli, pořádán velký festival klasické hudby Smetanova Litomyšl.

Litomyšl se může pochlubit starou i současnou architekturou, bohatým spolkovým životem, ale přitom stále ještě poklidným během. Litomyšl zkrátka přináší úlevu a odpočinek duši.

Festival Smetanova Litomyšl je druhým nejstarším hudebním festivalem v České republice. Zároveň patří k největším pravidelným festivalům klasické hudby u nás.
Dvě vdovy sehrály v historii Smetanovy Litomyšle zásadní roli. Při jejich provedení v oboře v Jabkenicích v roce 1948 oslovila přítomná litomyšlská delegace vedená panem farářem Metyšem, litomyšlského rodáka Zdeňka Nejedlého s nápadem uspořádat podobné představení v Litomyšli. Tehdejšího ministra školství a kultury tato myšlenka velmi zaujala a její realizace se ujal s plnou vervou; postavil se dokonce do čela příprav prvního ročníku festivalu. Ten se uskutečnil už o rok později k 145. výročí Smetanova narození. Na místě dnešních představení, na nádvoří se hrál Dalibor, v novém amfiteátru v zahradě za zámkem o den později Dvě vdovy. Od té doby se tyto opery v Litomyšli hrály mnohokrát. Letošní Dvě vdovy jsou jejich desátou inscenací. Premiéru nového nastudování uvedlo Národní divadlo na přelomu letošního května a června. Jde tedy o dosavadní nejnovější smetanovskou produkci u nás. Každé nové nastudování české opery je dnes očekáváno s velkou pozorností, ba s napětím. Na rozdíl od většiny publika, smetanovského pak především, ale i velké části odborné veřejnosti, se někteří inscenátoři domnívají, že Smetanovy opery při zachování autorských verzí těžko obstojí a je nutné je „aktualizovat". Jak páteční představení Dvořákova Jakobína (režie Jiří Heřman), tak i sobotních Dvou vdov (Jiří Nekvasil) dokázaly, že je to názor velmi diskutabilní a že mistrovství režisérů spočívá právě v tom, jak dokážou předložit dotyčné dílo, aniž by ztrácelo svou původní identitu, avšak bylo zbavené inscenačních tradičních klišé. Každá z obou oper zazářila - Jakobín stálým pohybem, množstvím nápaditosti, odstraňujících jakoukoliv pózu, Dvě vdovy naopak záměrnou statičností, snažící se vytvořit dojem malebných žánrových obrázků (k jejich půvabu zásadně přispěly kostýmy Theodora Pištěka) ozářených nádhernou a geniální Smetanovou hudbou. Škoda, že právě ta utrpěla v závěru opery tvrdý políček v podobě vypuštění závěrečné polky, jedné ze skladatelových nejpopulárnějších skladeb, plně srostlých právě s tímto dílem! Ať už pro to byly důvody jakékoliv, inscenátor tím milovníky této opery velmi zklamal a rozzlobil a své jinak vcelku zdařilé dílo tímto necitlivým zásahem poněkud znehodnotil. Škoda - choreografie Ladislavy Košíkové slibovala právě zde specifické řešení (vzpomeňme na poslední inscenaci Prodané nevěsty!). Hudební nastudování bylo ovšem výborné. Robert Jindra, který zahajuje s Národním divadlem svou stálou spolupráci, vedl celý orchestr, ale i sbor s velkou dynamičností, bez jakýchkoliv po léta usazených stereotypů. Vzhledem k oné převládající scénické statičnosti v konverzačních plochách to bylo velmi potřebné a pro vnímání hudební partitury ideální. Je malicherné a neseriózní konfrontovat sólisty s jejich dávnými předchůdci, na něž pamětníci oprávněně nemohou zapomenout. Ty současné pěvecké a herecké výkony jsou totiž rovněž výborné, možná ne dle některých vžitých představ, ale osobité, odpovídající současné umělecké laťce. Že je vysoká, dokázaly představitelky obou vdov - vtipná a noblesní Marie Fajtová a váhající, avšak na pravých místech o svou lásku bojující Dagmar Burešová, poněkud těžkopádný hromotluk, ale výborně zpívající Mumlal Zdeňka Plecha. Aleš Briscein obdařil svého Ladislava příjemným nosným tenorem se svítivými výškami, byť v nejznámější „májové" árii, přednášené z postranní arkády ho vzdálenost od orchestru nutila k drobným intonačním korekcím.
Navzdory závěrečnému zklamání z necitlivě pokráceného finále byly „nové" Dvě vdovy inscenací zdařilou a v historii těch dosavadních litomyšlských smetanovských jistě přínosnou.
Bohuslav Vítek