Dvě vdovy

Dvě vdovy sehrály v historii Smetanovy Litomyšle zásadní roli. Při jejich provedení v oboře v Jabkenicích v roce 1948 oslovila přítomná litomyšlská delegace vedená panem farářem Metyšem, litomyšlského rodáka Zdeňka Nejedlého s nápadem uspořádat podobné představení v Litomyšli. Tehdejšího ministra školství a kultury tato myšlenka velmi zaujala a její realizace se ujal s plnou vervou; postavil se dokonce do čela příprav prvního ročníku festivalu. Ten se uskutečnil už o rok později k 145. výročí Smetanova narození. Na místě dnešních představení, na nádvoří se hrál Dalibor, v novém amfiteátru v zahradě za zámkem o den později Dvě vdovy. Od té doby se tyto opery v Litomyšli hrály mnohokrát. Letošní Dvě vdovy jsou jejich desátou inscenací. Premiéru nového nastudování uvedlo Národní divadlo na přelomu letošního května a června. Jde tedy o dosavadní nejnovější smetanovskou produkci u nás. Každé nové nastudování české opery je dnes očekáváno s velkou pozorností, ba s napětím. Na rozdíl od většiny publika, smetanovského pak především, ale i velké části odborné veřejnosti, se někteří inscenátoři domnívají, že Smetanovy opery při zachování autorských verzí těžko obstojí a je nutné je „aktualizovat". Jak páteční představení Dvořákova Jakobína (režie Jiří Heřman), tak i sobotních Dvou vdov (Jiří Nekvasil) dokázaly, že je to názor velmi diskutabilní a že mistrovství režisérů spočívá právě v tom, jak dokážou předložit dotyčné dílo, aniž by ztrácelo svou původní identitu, avšak bylo zbavené inscenačních tradičních klišé. Každá z obou oper zazářila - Jakobín stálým pohybem, množstvím nápaditosti, odstraňujících jakoukoliv pózu, Dvě vdovy naopak záměrnou statičností, snažící se vytvořit dojem malebných žánrových obrázků (k jejich půvabu zásadně přispěly kostýmy Theodora Pištěka) ozářených nádhernou a geniální Smetanovou hudbou. Škoda, že právě ta utrpěla v závěru opery tvrdý políček v podobě vypuštění závěrečné polky, jedné ze skladatelových nejpopulárnějších skladeb, plně srostlých právě s tímto dílem! Ať už pro to byly důvody jakékoliv, inscenátor tím milovníky této opery velmi zklamal a rozzlobil a své jinak vcelku zdařilé dílo tímto necitlivým zásahem poněkud znehodnotil. Škoda - choreografie Ladislavy Košíkové slibovala právě zde specifické řešení (vzpomeňme na poslední inscenaci Prodané nevěsty!). Hudební nastudování bylo ovšem výborné. Robert Jindra, který zahajuje s Národním divadlem svou stálou spolupráci, vedl celý orchestr, ale i sbor s velkou dynamičností, bez jakýchkoliv po léta usazených stereotypů. Vzhledem k oné převládající scénické statičnosti v konverzačních plochách to bylo velmi potřebné a pro vnímání hudební partitury ideální. Je malicherné a neseriózní konfrontovat sólisty s jejich dávnými předchůdci, na něž pamětníci oprávněně nemohou zapomenout. Ty současné pěvecké a herecké výkony jsou totiž rovněž výborné, možná ne dle některých vžitých představ, ale osobité, odpovídající současné umělecké laťce. Že je vysoká, dokázaly představitelky obou vdov - vtipná a noblesní Marie Fajtová a váhající, avšak na pravých místech o svou lásku bojující Dagmar Burešová, poněkud těžkopádný hromotluk, ale výborně zpívající Mumlal Zdeňka Plecha. Aleš Briscein obdařil svého Ladislava příjemným nosným tenorem se svítivými výškami, byť v nejznámější „májové" árii, přednášené z postranní arkády ho vzdálenost od orchestru nutila k drobným intonačním korekcím.
Navzdory závěrečnému zklamání z necitlivě pokráceného finále byly „nové" Dvě vdovy inscenací zdařilou a v historii těch dosavadních litomyšlských smetanovských jistě přínosnou.

Bohuslav Vítek