Smetana ve Smetanově domě
Smetanova Litomyšl začala dvojnásobně jinak než obvykle. Odlišný program zahajovacího večera a v pozměněném termínu byl už od června známou skutečností, počasí však nakonec zmařilo jeho naplánované umístění na zámecké nádvoří, které je letos bez zastřešení. Protože šlo o komorní koncert výhradně z díla Bedřicha Smetany, tak mu nicméně přesunutí do Smetanova domu slušelo. Secesní sál s kapacitou přes čtyři sta míst je pro město důstojným kulturním stánkem, hraje se tam divadlo, znějí hudební programy, konají plesy. Úvodní koncert festivalu tam získal samozřejmě jinou atmosféru, než jaká by byla pod otevřeným nebem, byl v konvenčním interiéru obvyklejší a běžnější, ale v dané situaci umožnil sto procent možného. Měl tři různé části, konal se v přímém televizním přenosu a připomněl hudbu Bedřicha Smetany výstižně a zásadně. A výjimečnost získal hned v samém úvodu, kdy zazněla hymna. Také jinak. Známe ji z úvodních koncertů festivalů v symfonické podobě, tady ji zpíval Adam Plachetka, u klavíru seděl Ivo Kahánek. V duchu celého letošního netradičního festivalu to byla píseň, skoro jako v Tylově hře. Publikum stálo… A bylo zřejmé, že nejde o ledajaký koncert. Označení „národní festival“ dostává letos, soudě podle zveřejněného programu i podle průběhu prvního večera, nečekaně intenzivní a nový význam.
První třetina patřila dvěma klavírům na čtyři ruce. Ivo Kahánek a Jan Simon se zmocnili originální Smetanovy verze básní z Mé vlasti – Vltavy a Z českých luhů a hájů. Byli stateční, obstáli se ctí. Souhra dvou klavírů je háklivá a ošemetná věc. A je asi málo skladeb pro toto obsazení, které jsou pianisticky takhle těžké, v každém z pásem zvlášť i dohromady. Sto procent tónů a akordů, opravdu plných ideálních sto procent, nezaznělo; úplně a zcela bez chyb se provedení neobešlo a není nutné poměřovat, jestli i v prvním, nebo přece jen víc v druhém partu; ale těch pomyslných zbývajících devětadevadesát procent bylo dobrých, maximálních, zajímavých. Klavír je ze své podstaty tak trochu bicí nástroj. Myslet si, že ve Smetanově hudbě, jak ji důvěrně známe z orchestrální podoby symfonických básní, bude i v hutném a zároveň omezeném zvuku dvou klavírů všechno tak poetické, roztančené, diferencované nebo monumentální, jako je v barvách a proporcích orchestru, by bylo pošetilé. Ale vyvažuje to fakt, že úprava pro dva pianisty je – a asi vždy bude – málokdy slýchaná.
Interpreti udělali vše pro to, aby vynikala hlavní témata, krásně vyzdvihávali vnitřní hlasy, pečlivě artikulovali, měli dobře zvládnuté přechody mezi oddíly a náladami básní, kouzelně zvládli tiché pasáže Vltavy, ale nemohli úplně odstranit faktory, které v masivní sazbě s mnoha výplněmi a hustými akordy činí přece jen hudbu plošší. Poetické zachycení měsíčního svitu nad řekou vyšlo v tempu i náladě krásně, ve vyjádření divokých svatojánských proudů a vpravdě symfonických vrcholů však ani dvě křídla s odkrytými víky nestačí plně k tomu, aby hudba bouřila jako od filharmonie. I širokodechá hudební báseň opěvující českou krajinu, luhy a háje, potřebuje orchestrální barvy k tomu, aby se výplně a témata ještě výrazněji strukturovaly a odlišovaly. Orchestrální podoba Mé vlasti prostě není do té klavírní úplně stoprocentně přenositelná.
Petr Veber
