Jsem Čech a zpívat v rodné vlasti je nádherný pocit
Barytonista Jiří Rajniš se úspěšně pohybuje na české i mezinárodní operní scéně již několik let. Patří k velkým nadějím a reprezentantům našeho pěveckého umění. Ostatně jeho kvality potvrzuje i fakt, že je od roku 2017 členem Junge Ensemble drážďanské Semperoper. Jeho záběr je však širší. Na Smetanově Litomyšli vystoupí ve středu 8. července společně s Wihanovým kvartetem.
V letech 2013 až 2017 jste byl oficiálně nejmladším českým operním pěvcem v zahraničním angažmá. Byla k této pozici dlouhá a trnitá cesta?
Ano, byla. Přes první nejzásadnější kroky v rámci studia činoherního herectví na Pražské konzervatoři, dále krátké působení na HAMU a velký, nejistý a finančně náročný přesun za velkou louži, kde jsem studoval na UCLA v Los Angeles u významného pěvce a profesora Vladimira Chernova. To vše byl podstatný odrazový můstek v dráze mladého pěvce. Nicméně po načerpaných zkušenostech jsem cíleně zakotvil v zahraničí a rokem 2013 jsem se na Sommer Oper Bamberg, kde jsem ztvárnil Dona Giovanniho jako historicky „nejmladší český Don Giovanni na zahraniční scéně“, stal posléze i „nejmladším českým operním pěvcem v zahraničním angažmá“. To první stěžejní bylo v Landestheater Coburg v Bavorsku a posléze ve světovém operním domě Semperoper Dresden. Touto cestou a razítky prací v zahraničí samozřejmě raketově vzrostl i zájem tuzemských divadel, agentur, médií atd., jak už to tak bývá. V současnosti jsou už další nástupci, i mladší, velmi talentovaní a úspěšní. Toto je vše dobré, ale do té, řekněme, třicítky věku, je nás stále pár, kteří působí i ve velkém jak u nás, tak v zahraničí. Tudíž logicky je směrován fokus jak kritiků, tak celkově naší umělecko-hudební obce na výsledky a úspěchy, kterými se prezentují. Považuji to za normální a vlastně velmi efektivní!
Není vám líto, že působíte převážně v zahraničí?
V mých začátcích mi to líto nebylo, protože jsem věděl, že to tak má asi být. Vývoj, práce s úspěchy, přinesly i možnosti se prezentovat a vydělávat doma. Přece jen jsem Čech a zpívat v rodné vlasti je nádherný pocit. Momentálně to mám velmi vybalancované díky tomu, že jsem všude hostem a pánem svého času. Tuto i příští sezonu mám poměrně dost uměleckého působení i u nás v České republice a na Slovensku.
Když jsme se spolu nedávno bavili, zajímal jste se, které kolegy na Smetanově Litomyšli potkáte. Chyběli vám během koronavirové epidemie?
S kolegy se vždy rádi vidíme u nějaké konkrétní práce. Myslím, že v rámci koronakrize nám spíše celkově chyběla ta tvůrčí činnost na pódiu, která je společná a většinou s velkou dávkou srandy. V neposlední řadě si myslím, že celosvětová opatření byla přehnaná a celá věc utrpěla na zmanipulování médii. Utrpělo jak obecenstvo, tak i umělci, a je to velká škoda. V rámci Smetanovy Litomyšle obdivuji a opětovně moc děkuji celému týmu za odvahu, že se takový formát festivalu neruší. V okolních státech můžeme vidět, jak utrpěly tyto akce na delší dobu. Ve vašem případě se to nestalo a já jsem moc šťastný.
Na Smetanovu Litomyšl přijíždíte se skladbou Sylvie Bodorové Terezínské requiem. Velmi těžké téma…
Celkově dílo paní skladatelky je nesmírně těžké na hudební nastudování. Jedná se o nejspecifičtější zpívání, které interpretuji za svou dosavadní koncertní činnost. Židovské nápěvky, obaly, glissanda a tradiční židovské hudební symboly jsou pro mě velkým oříškem. Je to moje úplně první zkušenost. Téma je náročné emočně, ale v hudbě a zpěvu je obsaženo vše, takže se budeme interpretačně maximálně snažit! Je mi to přece jen velmi blízké, protože se o tato témata v rámci 2. světové války intenzivně zajímám.
Jak se vám spolupracuje s Wihanovým kvartetem?
S Wihanovým kvartetem spolupracujeme prvně, ale padli jsme si do noty hned na první zkoušce. Jsme si sympatičtí a s některými instrumentalisty už se známe delší dobu. Naše otevřenost s návrhy a tvořivostí v hudbě je dosti podobná, takže si v tomto ohledu rozumíme.
Vy sám, krom oper, rád koncertujete – i komorně. Co vás na tom baví?
Koncertní činnosti se věnuji velmi intenzivně několik let společně s operou. Například v Německu, kde nejčastěji působím, jsou pro mě nejstěžejnější písňové recitály a jiné koncerty s německým repertoárem pro německé publikum, což je vždy náročné, zodpovědné, ale i nesmírná čest. V současnosti se kromě normální koncertní činnosti věnuji i vlastním projektům. Ten, který pro mě nejvíce znamená, je můj band „Jiří Rajniš a jeho Napolitan Quartet“. Jde o komorní, stylizovanou formu v kombinaci dvou kytar, akordeonu a mandolíny se zpěvem, kdy s oblečením „mafiánské” atmosféry 20. let minulého století zpívám známé i méně známé napolitánské písně. Koncert i sám uvádím a zapojuji zábavným způsobem publikum do svého večera, aby si též zazpívalo. Není to úplně crossover, ale jde o ojedinělý projekt, který na českém hudebním trhu nemá obdoby. Záměr je přitáhnout všestranné publikum v modernější a chytlavé stylizaci nádherných italských písní. Tento projekt se bude ucházet o Prague Classic Awards.
Dostal jste někdy roli, kdy jste si říkal, že je spíše pro starší pěvce?
Takových rolí bylo už nespočet. V tomto je opera úžasná… První zásadní role byla v mých dvaceti dvou letech, otec Peter v Perníkové chaloupce německého skladatele Humperdinckta. Mnoho jich bylo určitě pro zralejšího barytona, než lyrický baryton do třicítky. V posledních sezonách se mi plní sen o tom zpívat repertoár G. Verdiho, ale samozřejmě jsem rozumný a vím, že na tento repertoár je vlastně času dosti. Zásadní role, která mi přinesla i ocenění kritiků v operní bilanci Heleny Havlíkové, byl hrabě Luna z Trubadura. Jedná se o vysoce náročnou dramatickou roli, kterou ovšem miluji a zpívá se mi skvěle. Dále jsem zvládl nezvladatelné, a to nastudovat ve třech týdnech Forda v opeře Falstaff do Theater Freiburg, kde jsem debutoval Evženem Oněginem. Všechny tyto role jsou nesmírně náročné, ale s technikou, kuráží, zkušenostmi a tím, že se člověk nebojí, jde vše! Měl jsem taky tu čest nedávno debutovat v mém rodném městě Opavě v tamním divadle, kde začínali v angažmá i oba moji rodiče. Tam jsem si střihnul otce Germonta v La Traviatě a opět to šlo jako po másle! (smích) Takže na závěr asi můžu říci, že starší postavy jsou mi souzeny už v devětadvaceti letech! (smích) Možná je i výhoda, že mnoho těchto rolí zpíval můj otec a já je znám od útlého mládí.
Jste už v pozici, kdy si můžete vybírat a zpívat, kde a co opravdu chcete?
Ano, myslím, že můžu a jsem za to moc rád. Ale dobrých lidí v kumštu je mnoho a tato práce je stejně náročná jako vrcholový sport. Takže se pořád musí držet vysoká laťka a dělat svůj obor co nejlépe! Každý je nahraditelný a kariéry s úspěchy jsou velmi pomíjivé a momentální. Nic netrvá věčně, proto je dobré si užít jak profesní, tak hlavně osobní život na plno!
Studoval jste činoherní herectví. Hodí se vám to dnes?
Činoherní herectví je jeden z největších benefitů, který v rámci opery uplatňuji po všech směrech. Byla to, a stále je, alfa omega v mé umělecké cestě k profesi operního pěvce. Nehledě na to, že operu dnes dělají činoherní režiséři po celém světě. Mají velké nároky, a to je správně. Člověk se musí i udržovat kondičně a celkově je dobré u mladého umělce být všestranný. Časy stání jako Pavarotti jsou už pryč, protože se opera dělá dosti moderně a alternativně. Můj přístup je založen spíše na maximální opravdovosti interpretační složky mezi protagonisty na podiu. Pokud divák nevěří a pěvec též, není to opravdové, a je jedno, jestli moderní nebo klasické… V zásadě tyto elementy pro umění musí mít dle mého názoru člověk v sobě a nedá se to moc učit či studovat!
