Komorní hudba je muzikantský grunt
Ze dne na den bylo veškeré snažení organizátorů Národního festivalu Smetanova Litomyšl pryč. Avizovaný program - 25 festivalových dní se 44 pořady - padl. Koronavirus zkrátka zastavil běžný život. Světýlko naděje svitlo ve chvíli, kdy se restriktivní opatření začala uvolňovat. Umělecký ředitel festivalu Vojtěch Stříteský už tuto chvíli očekával připraven s novým programem. Po řadě verzí a úprav dostal komorní podobu, ale rozhodně nepřišel o atraktivnost. Jaká k němu byla cesta jsme se zeptali přímo Vojtěcha Stříteského.
V lednu jste v Rudolfinu představoval 62. Smetanovu Litomyšl jako nejrozsáhlejší v dosavadní historii. Měla na ní vystupovat také řada zahraničních sólistů a ansámblů – a najednou je to pryč. Jak vám bylo?
Popravdě řečeno na lítost nebyl vůbec čas, ani prostor. Tuto úžasnou práci dělám už pár pátků a věděl jsem hned, že musím okamžitě a bez dlouhých váhání začít pracovat. Protože bylo třeba postavit něco úplně nového, co tu ještě opravdu nebylo, navíc se značkou „rychle“. Takže podobně, jako se vrhli kolegové na zajištění stabilní ekonomiky festivalu a celé společnosti, měl jsem já měsíc a půl na novou dramaturgii s tím, že vše musí být hotové do 31. května.
Mezitím však docházelo k různým posunům v restrikcích, různými směry, předpokládaný počet návštěvníků se snižoval i zvyšoval…
To bylo na mé práci dramaturga vůbec nejkomplikovanější. Protože každý program stavíte pro konkrétní prostor a máte, prostě musíte mít, představu auditoria. V podstatě letos vznikly čtyři koncepce festivalu ve 20 dramaturgických verzích. Pokud mi je něčeho líto, tak zejména té třetí, která počítala s festivalem mezi 1. – 12. červencem, s Českou filharmonií i operními inscenacemi. Bývala by byla možná! Ale to se nedá nic dělat, realizujeme verzi, která byla v daný čas rozhodnutí jediná průchozí. A rád bych zdůraznil, že si za podobou dramaturgie stojím, ani v nejmenším nejde o nějaké náhradní řešení. Ono také – jak bychom, asi tak, mohli „nahradit“ třeba Mahlerovu 5. symfonii se Semjonem Byčkovem nebo Libuši na zimním stadionu?
Komorní hudba v běžném festivalovém ročníku tvoří spíše jeho doplňující linii. Dominantou bývají opery, velká oratoria, kantáty – jak jste se vy osobně – i jako dramaturg – vyrovnával s touto úplně novou skutečností?
Každý muzikant, hudební vědec nebo manažer v podobné pozici vám nejspíše potvrdí, že komorní hudba je již od základní umělecké školy přes konzervatoř až po akademii prostě muzikantský grunt! To jsou ne desítky, ale stovky a stovky koncertíků a komorních pořadů, které od dětství prožíváte – a zažíváte – ať už jako posluchač nebo jako interpret. To trvá obyčejně dosti dlouho, než se propracujete k těm největším hudebním formám – a stejně se člověk rád vrací. Ke klasické sonátě nebo intimní písni… Chci tím říct, že široký dramaturgický fundus „komořiny“, jak tomu říkáme, máme už nějak zakódován v genech. A já jsem letos s láskou zavzpomínal na pana doktora Pavla Nádvorníka, který mne v roce 1983 k festivalu přivedl. Zároveň mi totiž nabídl, abych mu pomáhal s cyklem Litomyšlských hudebních večerů – že prý je po něm stejně jednou převezmu… Dodnes mi je líto, že jsem je, po Pavlově předčasném úmrtí, musel převzít tak brzy. Vedl jsem cyklus programově deset sezón a můžete mi věřit, že zkušenosti z nich mi pomáhají dodnes!
Jak by se daly pojmenovat hlavní linie letošní dramaturgie?
Tak o mně se ví, že jsem „smetanovec“, a doufám, že nejinak to bude i v budoucnu, že mí a naši následníci ponesou monogram BS hrdě dále. Neumím si představit, že by jednou přišel někdo, kdo bude řídit a směrovat festival bez lásky k hudbě našeho rodáka, jen jako „produkt“ nebo „event“. Zkrátka Smetanova tvorba je i letos v hlavní roli festivalu – ostatně velký prostor jsme tomu věnovali v 1. čísle Festivalových novin. Neméně zásadní je však letos linie hudby Antonína Dvořáka. Prostě nelze přehlédnout, respektive přeslechnout, kolik nádherné komorní muziky Dvořák napsal. Já jsem se ve výběru soustředil zejména na vyšší opusová čísla, na skladby, které vznikly v blízkosti jeho amerického pobytu nebo přímo při něm. Podívejte: 86 – Lužanská mše, 87 – Klavírní kvartet, 96 – Americký kvartet, 97 – Smyčcový kvintet, 99 – Biblické písně… Ale proč se nevrátit také k Cigánským melodiím nebo – na festivalu prvně – nenechat zaznít líbeznou Serenádu d moll pro dechové nástroje?
Je tu ale také zřetelná linie Johanna Sebastiana Bacha…
Jak by ne! Dneska je kdekdo titulován „otec zakladatel“, byť se zdá pochybné, zda vůbec něco, co by stálo za zmínku, zplodil. Ale pokud toto slyšíme ve spojení s Bachem, každý musí uznat, že je to na místě. A také Stavitel, Velký Kontrapunktik, Pevný Bod ve vesmíru muziky… Jaká by dnes byla hudba, nebýt Bacha a jeho odkazu? Nemá smysl se pokoušet hledat odpověď na tomto prostoru. Ale přemýšlejme o tom třeba při poslechu skladeb pro varhany, pro sólové nástroje, árií a koncertů – těch příležitostí bude opravdu dost.
A zůstaly v novém programu nějaké odezvy původní dramaturgie?
Samozřejmě ano, třebaže ne úplně doslovně. Nemůžeme-li hrát Beethovenovu Devátou, zazní v podání České Sinfonietty jeho radostná Sedmá. Neopustili jsme téma 75. výročí skončení II. světové války, rezonuje u nás stále – ať už provedením Terezínského requiem Sylvie Bodorové, Williamsovy hudby z filmu Schindlerův seznam nebo uvedením Dechového kvintetu Pavla Haase, který byl umučen v Osvětimi…
Přestože bylo na nový program tak málo času, nacházíme v něm i premiéry. Neříkejte, že to snad mohl být záměr?
Štěstí přeje připraveným – aneb umění být ve správnou chvíli na správném místě. Třeba Gemrotův sborový cyklus No Promises, měl být prováděn jindy a jinde, ale souběh okolností zavedl jeho premiéru na náš festival. S panem dirigentem Luksem a jeho soubory Collegium 1704 máme dlouhodobé plány, takže se zdá být přirozené, že již připravené novodobé premiéry skladeb Antonia Caldary a Jana Dismase Zelenky zařadil na Smetanovu Litomyšl. Nicméně idea premiéry pořadu Zpívaný a ozvučený zeměpis, jednoho z mých černých koní letošního ročníku, se rodila v diskuzích s manželi Válkovými přes telefon a e-maily. Myslím, že například toto bude přesně ten pravý festivalový formát, který nadchne laika, a ne že neurazí, ale vysloveně potěší i odborníka!
Je něco, co tomuto festivalu a jeho návštěvníkům vysloveně přejete a čemu by se měl a měli vyhnout?
To by mělo být na závěr rozhovoru něco pomalu státnického, viďte? A vidíte, já zůstanu u těch nejprostších přání. Komořina je křehounká květinka, která si nerozumí s bouřemi a přívalovým deštěm – tedy příznivé počasí. A pak, ať je s námi stále – a zdaleka nejen při festivalu – Múza Naděje. Ať jsme zdraví a aby nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil, protože, když se tak dívám kolem sebe, začínám mít jisté pochybnosti.
