Splněný sen
K desátým narozeninám jsem dostala mimo jiné vstupenku na koncert Ivana Ženatého v Centru Bohuslava Martinů. Za poslední dva roky to bylo jeho asi třetí vystoupení v Poličce. Už jenom to byl krásný dárek, ale rodiče pro mě měli připravené ještě mnohem větší překvapení.
Po koncertě požádali pana Ženatého, jestli by si se mnou nezahrál, když zrovna slavím ty narozeniny. K mému úžasu pan profesor ochotně souhlasil a jako takový malý přídavek pro členy spolku Náš Martinů se mnou v dvojhlasé úpravě zahrál část Larga z Dvořákovy Novosvětské. Paní učitelka si potom dělala legraci, že to už se mi asi znovu nepovede, aby mi hrál pan Ženatý na svoje guarnerky druhý hlas. :-) Zhruba o půl roku později jsem byla s rodiči na nádherném koncertě Smetanovy Litomyšle s názvem Tutti Vivaldi, kde Ivan Ženatý také hrál. Po koncertě jsem mu šla dát kytičku. Řekl: „Děkuji, Miriam“ a dal mi pusu na čelo. Byla jsem naprosto dojatá, můj houslový vzor si mě pamatuje! Večer se rodiče ptali přes festivalový Facebook, jestli se náhodou někomu nepovedlo pořídit snímek toho momentu a napsali i proč se na to ptají. Dozvěděli se sice, že takovou fotku bohužel nikdo nepořídil, ale že prý se na Smetanově Litomyšli určitě někdy objevím na pódiu. Zábavná myšlenka. Zasmála jsem se tomu a naši mi říkali, že důležité chvíle kolikrát nejsou zachycené na žádných fotkách, ale o to víc si je člověk pamatuje. Letos v dubnu jsem hrála na přehlídce Mládí a Bohuslav Martinů. Aby těch zajímavostí nebylo málo, hrála jsem první větu Vivaldiho koncertu a moll. Právě ten byl i na programu loňského koncertu Tutti Vivaldi. V porotě byla třeba paní Svobodová Kramperová, první houslistka souboru Barocco sempre giovane, který hrál před rokem v Litomyšli s panem Ženatým. A jedním z porotců byl i pan profesor Štěpán Graffe z brněnské konzervatoře, který se mě po večerním vyhlášení výsledků zeptal, jestli bych si nechtěla zahrát v Klášterních zahradách s orchestrem Brněnských smyčcových kurzů Giovanni archi. Do Brna na kurzy jezdím už tři roky a mám to tam moc ráda. Ale zatím jsem hrála vždycky v mladším orchestru, protože do něj podle věku patřím. Na nabídku pana profesora jsem ale okamžitě kývla. Zahrát si na Smetanově Litomyšli, i když třeba „jen“ na Festivalových zahradách, to je přece sen! Brzy jsem dostala noty a začala se připravovat. V sobotu 15. června jsme měli na konzervatoři první zkoušku a už napoprvé nám to znělo docela dobře. A tak jsme zkoušeli, hráli, dolaďovali, dopisovali poznámky do partů… A já si říkala, že v Brně v orchestru je to pořád prima – i když hraju sekundy. :-) Další zkoušku jsme měli v pátek 21. června a v sobotu před vystoupením byla generálka ve škole kousek od Klášterních zahrad. Tam jsme se poprvé setkali s příkladnou péčí pořadatelů, která nás potom provázela celé odpoledne a podvečer, a za kterou jim patří naše velké poděkování. Opravdu se o nás postarali jako o vlastní. Pod taktovkou paní profesorky Bublové je to paráda. Aby také ne. Jsme orchestr, ve kterém si každý může dělat, co dirigent chce. :-) Takhle to aspoň paní profesorka říká. A my ji máme moc rádi. Myslím, že to bylo vidět i přímo na koncertě. Když nás pan profesor Graffe uváděl, byla jsem nervóznější, než jsem čekala. Ale nakonec to bylo moc fajn. Myslím, že Mozartova skladba, napsaná původně jen pro troje housle (tak se i jmenuje), se nám povedla nejlépe za dobu, co jsme ji hráli. A hlavou se mi honily tři věci: Že se cítím být platná, že jsem ohromně šťastná a že si přeju, aby ta skladba nikdy neskončila. Při přídavku – poslední větě z (pravděpodobně Haydnovy) Dětské symfonie – se tyhle pocity ještě znásobily. Cítila jsem, jako by mě prostupovala energie proudící z té hudby a v duchu jsem si říkala, že je to to nejúžasnější, co jsem kdy na pódiu zažila. Takže když jsme skončili, ze všeho nejvíc se mi chtělo zavolat na paní dirigentku, že si to dáme ještě jednou. Nakonec zvítězila únava, ale především dobrý pocit a velká radost z nádherného zážitku z toho nejlepšího festivalu, co znám. Ze zážitku, který mi sice už loni někdo předpovídal, ale tenkrát mi to přišlo jako bláznivý sen. Ale byl to sen, který se stal skutečností.
Miriam Kašparová, 11 let
Děkujeme Miriam za to, že se podělila o své dojmy. Přejeme mnoho úspěchů.
