Julian Steckel a jeho cello. Nerozlučná dvojice
Cestovat s violoncellem může být zábava. Své o tom ví německý cellista Julian Steckel, který s přepravou svého nástroje zažívá humorné chvíle. V letadle prý dostává dvě porce, i pro spolucestující violloncelo na druhém sedadle. Ovšem ne vše v jeho životě je jen zábava.
Mladého hudebníka i s jeho spolucestujícím jsme na Smetanově Litomyšli přivítali 25. června společně s Českou Sinfoniettou v pořadu Fantastická Česká Sinfonietta. Bylo to skutečně fantastické.
Spolupracujete s českými umělci? Na jakých projektech a jak se vám s nimi pracuje? Říká se, co Čech, to muzikant.
Velmi jsem si užíval hudbu, kterou jsem dělal s českými muzikanty! Debutoval jsem v Praze se skvělou Českou filharmonií a při různých příležitostech jsem hrál s Radkem Baborákem. Mám ale i mnoho dalších českých muzikantů – kamarádů. Napadá mě například Josef Špaček nebo Jakub Hrůša, který je jedním z mých nejoblíbenějších dirigentů, se kterými pracuji.
Máte oblíbeného českého skladatele? Která česká skladba vám „sedla“?
Když slyšíte od raného věku Dvořákovu hudbu, tak se s ní jako cellista cítíte velmi spojený. Pamatuji si ale také, když jsem poprvé slyšel hudbu Janáčka, (o dost později než Dvořákovu), úplně mě to ohromilo! Takže ano, myslím, že mám silné a osobní spojení s českou hudbou.
V mladém věku jste velmi úspěšný hudebník. Je to zavazující, povznášející…? Co tomu předcházelo?
To je otázka, na kterou můžu jen stěží odpovědět v krátkosti. Ale máte pravdu, je to obojí: když máte to privilegium předávat a dělat hudbu, máte velkou zodpovědnost. Když se vám přihodí, že hrajete na velkých pódiích se skvělými kolegy, ta zodpovědnost je stále stejná, ale pozornost publika je o dost větší. Je to více stresující. Je to otázka osobnosti a zkušeností, jestli to zvládnete. Já osobně to ale miluji, a je to vskutku jedinečný zážitek hrát Dvořákův koncert pro velké publikum!
Při nehodě jste si poranil rameno. To se sice uzdravilo, ale trvalo dlouho, než jste se „vrátil zpět“ v původní dokonalé formě. Přemýšlel jste v té době, že budete s hudbou muset skončit?
Stále jsem doufal, že všechno bude opět v pořádku. Samozřejmě v některých temných chvílích myšlenky tu a tam přicházely. Naštěstí jsem ale nebyl nucen se jimi dále zabývat…
Jak často koncertujete v České republice?
Už je to několik let, co jsem tu byl naposledy, takže se o to víc těším, až se vrátím!
Jaký je váš vztah k Dvořákovu Koncertu pro violoncello a orchestr (jak hluboce se ponořujete do skladby, jak ji chápete a uchopujete)?
Dvořákův Koncert je jedno z děl, ne-li jediné, které mě spojilo s cellem, když jsem byl dítě. Je to určitě ten nejúplnější sólo koncert pro náš nástroj, možná pro všechny nástroje! Bohatost nápadů, melodie (myslím na druhé téma, které hraje roh v prvním velkém tutti – společném hraní), čirá energie a síla cella na začátku, „Heimweh“ (nostalgie, stesk po domově) druhé věty a slib spásy na konci poslední věty… Je tam celá škála lidských emocí, a je to tudíž tak naplňující vklouznout do všech těchto rolí a oslovit posluchače. Mně to připadá jako příběh dlouhého naplněného života. Je to jako obrovský kruh od narození, život a smrt a znovuzrození a tak dál.
Jako cellista, abych byl schopný vyprávět tento příběh, potřebuji všechno – od výrazné techniky po celou škálu tvoření zvuku. Od téměř nijakého pianissima až po fortissimo velkého zpěváka. Musíte hodně poslouchat, jelikož jste jen součást orchestru, ne nezávislý sólista. Musíte mít velmi silné přesvědčení o tom, co chcete vyjádřit!
Premiéru měl Dvořákův Koncert v Londýně, kde jej zahrál Leo Stern, který byl téměř ve stejném věku jako nyní vy. Jaký věk je pro hudebníka adekvátní, aby tuto skladbu dokázal skvěle zahrát?
Poprvé jsem ho hrál, když mi bylo šestnáct, potom v osmnácti a následně prakticky každý rok. Téměř dvacet let znovu prohlížím, znovu čtu, znovu se učím. Samozřejmě když mi bylo šestnáct, nemohl jsem o tom vědět tolik, co vím teď, ale myslím, že i tak jsem do toho vložil celé své srdce. Pravděpodobně neexistuje nic takového, jako „správný“ věk, ale spíše něco jako správný přístup. Perfektní kombinace je vždy rovnováha mezi fyzickými schopnostmi, životními zkušenostmi, hudbou a samotným momentem. Tato chvíle je ale u každého jiná – někdo je v nejlepších letech ve třiceti, někdo jiný o mnoho později nebo dříve.
Na jaký nástroj jste hrál v Litomyšli?
Hrál jsem na cello od Andrey Guarneri vyrobené v Cremoně v roce 1685. Moje současné cello si zaslouží krátkou pauzu!
Otevřelo vám vítězství v soutěži ARD International Music Competition dveře do „jiného“ světa hudby?
Otevřelo to mnoho dveří. Zpočátku k mnoha orchestrům, dirigentům a koncertním sériím, do kterých jsem byl pozván. To byla na začátku velká výzva, jelikož jsem měl někdy extrémně naplněný rozvrh. Teď jsem šťastný, že mám stále ve svém kalendáři spoustu nádherných hudebních termínů a doufám, že to bude takto pokračovat.
Julian Steckel je vítězem několika soutěží a ve svém věku (*1982) koncertuje s řadou předních orchestrů a pod vedením známých dirigentů. V současné době se věnuje sólové kariéře, je pravidelným hostem na významných festivalech a spolupracuje s klavíristou Paulem Riviniusem. Stal se také profesorem a své umění předává dál. Mluvení a myšlení o hudbě je pro něj totiž velmi důležité. Kvůli koncertování hodně cestuje, ale sám říká, že je to spíše koníček. Stejně jako vaření, divadlo nebo láska k filmu. I když tam není tak často, doma je v Berlíně.
