Brněnský Nabucco Smetanovu Litomyšl nadchnul

Autor recenze: Jiří Fuchs

Padesátý sedmý ročník Smetanovy Litomyšle představil podruhé soubor Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Po Pucciniho Tosce (recenzi najdete zde) následoval Verdiho Nabucco. Dílo, jehož premiéra v březnu 1842 ve slavném divadle La Scala v Miláně znamenala pro autora kýžený první veliký úspěch.

Alegoricky pojatý biblický příběhem vyjadřuje v textu T. Solery revoluční ideály své doby. Verdiho Nabucco působil v době svého uvedení jako veliké politikum. Nabucco, krutovládce, který na sebe přivolá trest boží, naopak Zachariáš coby ztělesnění víry zotročeného lidu ve svobodu. Abigail, zmítána silnými ambicemi, se chce sama uchopit moci. Nádherné, ale velmi exponované role pro baryton, bas a soprán. Zpěv zajatých na babylonských březích o touze po volnosti se stal snad nejpopulárnějším operním sborem. Neobejde se dnes bez něho takřka žádný sborový festival, kde je tento sbor doslova žádán jako forma společného zpěvu. Dokonce bych neváhal říci, že Verdiho Nabucco je krom tria obrovsky pěvecky náročných partů zejména sborovou operou. Sbor zde dostává velkou příležitost prokázat své kvality na velké ploše jako v žádné jiné Verdiho opeře, ba ani v Aidě v takové míře ne.

Ačkoliv je Nabucco prvním průrazným Verdiho úspěchem, dá se v něm dosti zřetelně rozpoznat mistrovství vrcholných děl skladatele. Velkoryse pojaté melodické oblouky, velké širokodeché árie s rytmizací melodie, recitativy, vyhraněný dramatický elán zde nacházíme v hojné míře. A typicky uzavřená čísla, která při provedení dne 27. června v Litomyšli 2015 dávala tolik možností k dílčím potleskům, jako jsem dlouho nezažil.Verdiho operu Nabucco premiérovala Janáčkova opera Národního divadla v Brně již v roce 2007. Je chvályhodné, že ji udržela na repertoáru a mohla ji tím realizovat na přání dramaturgie sedmapadesátého ročníku Smetanovy Litomyšle. Představení původně režíroval maďarský režisér Györgi Selmeczi, scénu a kostýmy navrhoval Josef Jelínek. Železné točité schody, na první pohled dosti krkolomné v použití pro aktéry děje, se ukazovaly schůdnými a posloužily moc dobře k prostorovému zvýraznění jednotlivých dominantních výstupů. Dozor nad koncepcí zjevně klasického ražení měl brněnský režisér Jaromír Brych. V Nabuccovi jde o sled uzavřených čísel, tak jako v málokteré opeře. Režijní práce to zde plně respektuje a tvoření zejména sboru, s jeho mnoha vstupy a odchody, nikterak nekomplikuje. Naopak bylo zřetelné, že prostorové aranžmá režie sbor pečlivě dodržuje i po řadě uplynuvších let od premiéry.V programu nacházím řadu zajímavých alternací jednotlivých rolí opery. Dirigent představení v Litomyšli Jakub Klecker zvolil zřejmě pro významnou festivalovou půdu optimální soudobou variantu obsazení. Všechny role byly obsazeny kvalitními sólisty, kteří tvořili vyrovnaný ansámbl interpretů. Vynikal zejména představitel titulní role Nabucca, barytonista Jakub Kettner. Vyrovnaný, v celém rozsahu jednolitě znějící, neobyčejně příjemného, mužného témbru, s jistými, pevně znějícími výškami. Kettner začal roli hned při vstupu na jeviště ve velkém pěveckém stylu. Vrcholu interpretace dosáhl v obtížné, širokodeché árii ve čtvrtém dějství, v krásném legatu s výrazovou naléhavostí. Kettnerovo až maximalistické nasazení pěvecké i výrazové bylo obdivuhodné. Byl to výkon na barytonovou cenu sezony, kdyby existovala! Imponoval rovněž basista Gustav Beláček v basové roli Zachariáše, vyrovnaným, barevným fondem, jistou vyšší polohou až po Zachariášova ošidná vysoká Fis ve scéně proroctví se sborem. Pěvec disponuje dobře v masce koncentrovanou vysokou polohou i znělými hloubkami. Jeho proroctví v symbióze s vynikajícím Sborem Janáčkovy opery bylo požitkem poslouchat.

Role Abigail je vysoce náročná. Polohově, rozsahem, dramatičností, která se musí ale zároveň snoubit s hlasovou pohyblivostí. Anda-Louise Bogza, mladodramatická sopranistka původem z Rumunska, absolventka HAMU v Praze, je typický velkoformátový typ sopránu, který velká divadla potřebují jako sůl. Abigail jí dobře „sedí“ jevištně, představitelsky. Velký rozsah role zvládá dobře, z prsně interesantně zazněvších hloubek se lehce dostává zpět do registrálního mechanismu hlavových středních poloh. Jen nejvyšší tóny neudrží vždy kulatost krásných tónů středních poloh a občas intonace nebyla zcela přesná. Ale globálně vzato působí v technicky velmi obtížné roli sympaticky jistým dojmem.Vedle třech klíčových dominantních rolí jsou v této opeře role střední – reprezentuje je Fenena v hlasově čistém, zvukově vyrovnaném podání mezzosopranistky Jany Hrochové a part Ismaela, reprezentovaný nosným spinto tenorem Rafaela Alvareze. Jen ansámblové scény sólistů, tria, kvarteta, by mohly vykazovat větší míru dynamické vyrovnanosti hlasů, zejména v nižších dynamických stupních. V roli Velekněze imponoval představitelsky i znělými tóny ve velkém prostoru auditoria Ladislav Mlejnek. Nijak nezanikl nosným projevem ani tenorista Zoltán Korda v drobnější partii Abdalla.

Jak jsem již předeslal, Nabucco je sborová opera, jako málokterá jiná. Pod secvičením sboru je podepsán Josef Pančík, sbormistr evropského formátu. Jeho zásluhou se stal Sbor Janáčkovy opery nejuznávanějším sborem v České republice. Výborná intonace, hlasová kultura, dynamické schopnosti, vyrovnanost, důsledná vnitřní harmonie hlasů. Žezlo přebírá postupně po tomto velkém sbormistrovi Pavel Koňárek, snad velký odkaz Pančíkův udrží. Na dirigentovi večera Jakubu Kleckerovi bylo znát, že vyrostl z pozic sbormistra. Sborové scény dirigoval s citem pro stavbu vyklenutých vokálních frází, dynamických odstínů, zvukových jemnůstek. Slavná sborová scéna – Va pensiero, sull’ ali dorate – zazněla poeticky, s tektonikou od jemného piana k širokému forte, postavenému na znělosti a barvitosti vnitřní harmonie velkého sboru. Scéna sklidila oprávněné ovace publika.

Po Tosce se opětovně představil ve velmi dobrém světle Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla v Brně. Pod exaktním gestem Jakuba Kleckera potěšil homogenním zvukem, dramatismem a temperamentním podáním díla již od atraktivní ouvertury. Nemohu nevyzdvihnout krásný, podmanivě sametový tón koncertního mistra skupiny violoncell, v několika působivých sólových vstupech.

Představení, na rozdíl od Toscy, bylo rozděleno jen jednou přestávkou, a to po prvním dějství. Tok dalšího děje plynul bez přerušení až do konce díla. Ale ani tento „zátah“ pro obecenstvo nezpůsobil pokles pozornosti, či ochabnutí potlesku v závěru. Temperamentní, místy až strhující výrazové podání, kontrast temp i dynamik dovedl udržet pozornost zcela vyprodaného auditoria. Standing ovation se konaly i přes pokročilou dobu půlnoční velmi spontánně a takřka okamžitě po posledních akordech partitury.

Brněnská Janáčkova opera se představila v obou svých večerech ve velmi příznivém světle. Škoda, že tato úroveň a míra koncentrace všech zúčastněných není obvyklým znakem denního života repríz našich operních divadel.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Brněnská Tosca slavila v Litomyšli úspěch

27. 6. 2015 12:50 Jiří Fuchs

Smetanova Litomyšl je fascinující typ velkého mezinárodního hudebního festivalu, který jakoby volně navazuje na Pražské jaro. Prostory zámku v Litomyšli jsou navíc ohromně inspirativním, lukrativním prostředím.

Na sedmapadesátém ročníku Smetanovy Litomyšle se představila 26. června – na druhém zámeckém nádvoří litomyšlského zámku – Janáčkova opera Národního divadla Brno. S novou inscenací Pucciniho Toscy, v hudebním nastudování Jakuba Kleckera a v režii Jiřího Heřmana. Ve svém základu se jedná o operní dílo v odstupu času bezvýhradně uznávané, které náleží do okruhu takzvaných světových „trvalek“, jichž je zhruba třicet. Jsou to díla, která se stále opakují, bez nichž by svět operních divadel ani nemohl žít a prosperovat. Právě Pucciniho Tosca patří mezi oněmi trvalkami k nejpřednějším operním hitům vůbec. Zcela oprávněně. Patrně vůbec nejreprezentativnější dílo italského verismu nás provází již sto patnáct let, od své premiéry v lednu roku 1900 v Římě. Díky obrovské dramatické údernosti zhuštěného děje, která dala Puccinimu uplatnit neobyčejnou koncíznost hudebních myšlenek a jejich důmyslné propracování. Také díky vynikající instrumentaci díla, vždyť Giacomo Puccini byl technicky velmi zdatný skladatel, což se dodnes dost málo ví. I v samotném díle Pucciniho se jeví právě Tosca prvním vrcholem jeho díla, samotným autorem již zcela nepřekonaným.Brněnská opera představila v Litomyšli svoji inscenaci Pucciniho Toscy, jejíž premiéra byla v květnu tohoto roku na domovské scéně Janáčkovy opery v Brně. Jedná se tedy o zcela novou inscenaci, která vzbudila ihned rozporuplné názory po inscenační stránce. To je ale dobrá známka! Obvykle vše, co je v umění mimo průměr, vzbudí emoce, vzbudí rozruch. Proto je umění uměním, nikoliv exaktní deskriptivní geometrií. Šedivý průměr obvykle emoce nevyvolá. Ohlasy na průměr, v umění zcela zbytečný a nikterak žádoucí, bývají často shovívavé, blahosklonné, v důsledku bezradné. Neboť co v umění s průměrem? Umělci nejsou bankovní úředníci, kde průměr s pečlivostí je hlavní devizou. Oni musí oslovit, musí strhnout, učarovat, chytit za srdce. Což ovšem s interpretačním průměrem nikdy nelze.

V prvním sledu se budu ale zabývat pěveckými výkony a hudebním provedením, které je cele v rukou dirigenta a jeho týmu. Proč jdu vlastně na Toscu minimálně po padesáté páté, což je jistě s jinými žánry stěží porovnatelné? Proč na ni jdu zas a opět, když ji znám málem pozpátku? Je to druh úchylky? Ale Beethovenovu Pastorální nebo Dvořákovu Anglickou symfonii jsem také slyšel nesčetněkrát a zase a stále mám chuť ji slyšet, je-li ovšem hrána na úrovni. Jde o díla, jež tvrdě prověřil čas, který nám dokládá spravedlivě, že mají vysokou uměleckou hodnotu.

Ale vrátím se na počátek souřadnice. V hierarchii uměleckých hodnot večera půjdu postupně. Na prvním místě musím jmenovat mladého dirigenta Jakuba Kleckera. Byl jsem moc potěšen, s jakým přehledem a citem pro dramatický styl Pucciniho dirigoval. Jeho tým hráčů orchestru brněnské opery, který má opravdu pravou symfonickou velikost (plná šestice kontrabasů!), vytváří celistvý, plný souzvuk v harmonii, ale z forte umí přejít do měkké pianové dynamiky. Forte v žestích mu zněly impozantně, smyčce se během večera rozehrály do stále plastičtějších frází. Jakub Klecker řekl odpoledne na zkoušce orchestru: „Všichni musíte kdykoliv a v jakékoliv dynamice osobně slyšet pěvce, jakmile je neslyšíte, není to dobře.“ A orchestr se tím zřejmě, jak jsem pozoroval, řídil. Na avíza změn temp, na uměřenou agogiku, reagoval pružně. Již vstupní navození nálady – v Andante molto sostenuto – citující v plném fortovém lesku Scarpiův motiv, zaznělo mohutně. Návazný ostře synkopický motiv agenta Angelottiho v briskním tempu pružně. Kleckerův výkon byl soustředěný, pěvce doslova vedl, cítil s nimi až takřka telepaticky. Jak by ne, vždyť prošel sbormistrovskou školou v řízení špičkového dětského sboru Kantiléna po znamenitém Ivanu Sedláčkovi. Tím získal porozumění pro lidský hlas, což cítím a vážím si toho. Není to dnes jevem častým.

Jakub Klecker má k dispozici velmi dobré trio sólistů hlavních rolí, hodných slavných časů Brna Hany Janků či Jiřího Olejníčka. Maida Hundeling v titulní roli je velký, nosný soprán dramatického, řekl bych, až wagnerovského charakteru. Pucciniho titulní role jí ale moc dobře hlasově i výrazově „leží“. Objemný sopránový fond je pro velké prostory divadel koncentrován dobře do rezonance a zároveň zachovává příjemnou kulatost výšek. Na tváři se jí nejvíce z protagonistů zračí vnitřní výraz oduševnění. Árie Visi d’ arte, v Andante lentu appassionatu, ji vyšla v růstu dynamiky k vrcholu přesvědčivě, čemuž zase napomohl výrazným stupněm spolucítění Jakub Klecker v tektonice a tempu árie. Dobrou volbou pro Brno je mladý, teprve jednatřicetiletý tenorista, narozený v Belgii – Mickael Spadaccini – pro roli Mária Cavaradossiho. Je absolventem Verdiho Accademie s příznačným jménem velkého tenoristy Carla Bergonziho. Hlas spinto charakteru, barevný, plný, koncentrovaný do masky typickou italskou školou. Hlas má technicky vybudován na podkladu měkkého voix mixte, který umí ukázat v pianových místech, krásně například v duetu o vlídných, laskavých ručkách Toscy ve třetím dějství. Ukazuje pravé italské voce di testa v nosných výškách. Již vstupní árie Recondita armonia zazněla v legatu plynule, s krásným, průbojným béčkem na jejím závěru. Kdyby v exponovaných místech jen trochu pomyslně, pouze ve svém pocitu, ubral silově o desetinu zvuku, byly by jeho výšky ještě krásnější, lehčí, po vzoru onoho zmíněného Carla Bergonziho.Třetím hlavním hráčem, ba z hlediska dramatu nejdůležitějším, je dramatický baryton barona Scarpii, policejního prefekta. Tady jsem zase ocenil důmyslnou práci režiséra, která je v kresbě postavy jasně rozpoznatelná. Jiří Sulženko disponuje znělým, barevně jednolitým basbarytonem, s důsledně krytými tóny v přechodové a vyšší poloze (ne tak znělý byl v poloze hlubší), opravdu nevypustí jediný otevřenější tón. Ale roli Scarpii vytváří výrazově úplně jinak, než galerie slavných českých barytonů minulosti, jako byli takový Zdeněk Otava, Přemysl Kočí či Josef Hořický. On není typický padouch na první pohled. Je vzezřením noblesní intelektuál, ohromně distinguovaný, rafinovaný. Ano, takové je časté zlo, kryté za masku ctnostného intelektuála s vyšší etiketou vybraných mravů. To je to největší zlo, jehož je historie i současnost svědkem. Zlu zcela zřejmému na pohled se dá vyhnout, ale toto zlo nás zapřede jako pavouk do svých sítí. Právě tím, jak byl Sulženkův Scarpia, veden režisérem, zcela jiný, než jsem tolikrát live viděl, tím byl postavou jedinečný. Asi mi utkví jeho kreace v bílém plášti a výrazných brýlích ctnostého prefekta v mysli na hodně dlouho. V menších rolích díla se představila legenda brněnské opery v roli Kostelníka – Richard Novák. Vytrvalostí svého basu předčil již všechny své vrstevníky. Pěvecky disponovaným Spolettou byl Petr Levíček, Angelottiho představitelsky, ale i pěvecky a v gestu, obsáhl přesvědčivě Igor Loškár.

Hierarchicky se tak dostávám k režii Jiřího Heřmana, kterou jsem již v úvodu zmínil. Také v Litomyšli začala opera projekcí Marie Callas, která patřila k velkým ikonám, s rolí Toscy se identifikovala. Němá Maria Callas v podání Terezy Merklové Kyzlinkové nás provází celou operou jako Berliozova idée fixe. Anděl smrti Ondřeje Biravského na nás zase sugestivně působí coby přízrak neblahého konce Scarpiou jen zdánlivě fingované smrti, ve stylu hraběte Palmieriho…Slíbil, leč nedal vystřelit na milence Toscy slepými patronami! Pokud pan režisér míní, že tím prospěje, či dokonce vylepší dramatismus Pucciniho, přeji mu to. Callas jako idée fixe mně osobně nevadí, kdo vidí operu poprvé, bude zřejmě myslet, že to tak napsal patrně Puccini. Včetně veršů v úvodu jednotlivých dějství. V italštině, takže kdo ji neovládá, moc mu to neřekne. „Krk si mohu ukroutit a stejně titulky nepřečtu“, zaslechl jsem z kruhu debatérů o pauze na nádvoří zámku. Ty jsou naštěstí dvě, ne pouze jedna, jako v Brně, jak líčil můj exkolega, profesor Miloš Schnierer na stránkách Opera Plus (zde). Pauza až po druhém dějství, to by v Litomyšli bylo i necitlivé vzhledem ku skladbě publika, kdy je mi často zřejmá společenská role na první pohled. Pro mne v Heřmanově režii je více, než leitmotiv Marii Callas nebo Renaty Tebaldi (tu by si jistě část skalních operních fandů přála patrně jako ikonu více! Tebaldi byla pěvecky nebesky výsostná, ale co ti, kteří se o tyto pěvecké ikony minulosti nijak nezajímají?…). Skutečnost, jak pan Heřman ale pracuje s pěvci, jak vytváří skutečné drama v pravdivé interakci postav až detektivního děje, je pro mne imponující. I přes tolikeré zhlédnutí díla. Nenechá pěvce dělat prázdná velkooperní gesta, či stát na rampě bez hnutí jako v devatenáctém století. Což jsem vnímal jinde a nerad před dvěma roky, v režii jinak quasi klasické, konzervativní, která respektovala Napoleona a jeho dobu kolem roku 1800. Jistě, kostýmy této inscenace dobu nerespektují, jsou víc časově sladěny s životem slavné divy Callas. Ale do bílého kostýmu oděný Scarpia s intelektuálským vzezřením, s výraznými brýlemi, vztah mezi Toscou a Máriem, vnitřně pravdivý, ale civilně prokreslený. Bez těch hrozných manýr pradávné minulosti. Ruku v ruce s úderností závěrů, v tom všem je mi tato režie nadmíru sympatická. Snad jen ona tři pěkná tenorová béčka na slavném – Viktóriá, Viktória – předchází až příliš hysterická scéna zápasu Cavaradossiho s policisty těsně před danou frází s výškami.Neberu v Čechách moc vážně „standing ovation“, leckdy je to jen snobárna za celkem průměrnou úroveň, kdy jeden vstane a druzí ho ze solidarity následují. Ale, pravda, nějak dlouho jsem již tak spontánní standing ovation, jako byl zde, nikde nezaznamenal. Při stoprocentní návštěvě to bylo v Litomyšli plně oprávněné, za výkony pěvců, výkon dirigenta, orchestru, vyrovnaného operního sboru, ale i komorního výběru dětského sboru Kantiléna (sbormistr Pavel Koňárek sbor připravil na úrovni, hodné Brna a legendárního sbormistra pana Pančíka). A jistě za jevištně sevřené drama, kdy po doznění druhého dějství ustalo i obvyklé pokašlávání, bylo by špendlík slyšet spadnout na zem. Takové napětí se podařilo dosáhnout. Že Tosca ve finále uteče vpravo do portálu, pronásledována snaživými policisty, je dobrý a pragmatický tah režie. Skoky z Andělského hradu jsem zažil ve variacích s korpuletními sopranistkami, tyto pokusy vesměs navodily úsměvnou scénku v závěru. Což nebylo nikdy cílem, leč působilo to tak. Toto jednoduché řešení se mi jeví jako lepší, schůdnější.

Představení Pucciniho Toscy bylo na Smetanově Litomyšli přijato zcela vyprodaným auditoriem právem s nefalšovanými a oprávněnými sympatiemi.

Hodnocení autora recenze: 90 %

http://operaplus.cz/brnenska-tosca-slavila-v-litomysli-uspech/

Barokní opera v rokokovém zámečku

Napsal Petr Veber

Zámek Nové Hrady, již druhé desetiletí držený v soukromém vlastnictví Magdou a Petrem Kučerovými, zachráněný před zkázou, ekonomicky dnes soběstačný a neustále dál a dál zvelebovaný, byl již čtvrtým rokem dějištěm jednoho z programů mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl. Letos to byla česká premiéra Rameauovy opery Pygmalion z roku 1748, která se tam hrála pětkrát v pěti dnech po sobě.

Barokní večer na rokokovém zámečku nabízí publiku víc než jen divadelní představení. Kučerovi pojímají tuto kulturní nabídku jako mimořádné večerní otevření svého domu, umožňují prohlídku zahrad, expozice i části soukromého patra, chystají občerstvení, hrají roli hostitelů a zcela autenticky jimi jsou. Samotnému programu, který tentokrát začínal teprve hodinu a půl před půlnocí, předcházejí drobné hudební a divadelní produkce a akce v zahradách i v zámku - site specific art. Sbor litomyšlské pedagogické školy, který se na nastudování opery podílel, tak například v rámci navození atmosféry shromažďujícímu se publiku několikrát zazpíval krátkou renesanční skladbu, mezi návštěvníky volně procházely a stylizovaně s nimi komunikovaly kostýmované postavy a ukázku svého vystoupení zakomponovali do vstupního ceremoniálu před zámkem pro operu angažovaní akrobaté a tanečníci.

Sobotní večer 20. června měl být sice tím nejdelším v roce, ale tmavé mraky ho zkrátily a značný chlad navíc vedl pořadatele k rozhodnutí, že se nebude hrát v zeleném divadle, tedy v plenéru v maličkém amfiteátru mezi sestřihanými keři, ale uvnitř: to znamená v historické sýpce. Z pěti večerů se letos venku uskutečnily jen dva. Základní atmosféru večera – plánovaného jako letní zážitek – přesazení jinam samozřejmě zásadně proměňuje, ale historizující hudební produkce pod nízkým starobylým krovem, v dřevěném sále zřízeném v nejvyšším podlaží objektu nad muzeem velocipédů, má také hodně do sebe. Půldruhé stovky diváků tam sleduje produkci příjemně zblízka a odnáší si vzpomínku na nevšední setkání.

Rameauovu zhruba hodinovou operu ve stylu „act de ballet“, jinými slovy jednoaktovku s tanci a zpěvy, hudebně nastudoval Jakub Kydlíček. Soubor Ensemble 18+ nebyl tou nejsilnější stránkou projektu – alespoň ve srovnání s produkcemi, které chtějí mít a mají už i u nás parametry specializované mezinárodní události. Takové úrovni by musela odpovídat ještě vyhraněnější a v emocích a afektech vyhrocenější hra. Ani tenorista Jaroslav Březina, představitel titulní úlohy, hlavní postavy příběhu, nebyl tím hlavním triumfem: není už tolik zaměřen na starou hudbu jako kdysi - ztvárňuje role v běžném repertoáru v oborech vzdalujících ho lehkému zdobnému zpívání v nejvyšší poloze; z tohoto hlediska byl jeho výkon v nelehkém partu i s přechody do falzetu sice vlastně obdivuhodný, ale plně konkurovat specialistům by nemohl. Marie Fajtová, Karolina Bubleová Berková a Petra Havránková měly menší úlohy a obstály v nich, ale pozornost na sebe nestrhly. Podstatná část úspěchu této inscenace je tak dílem režisérky Magdaleny Švecové a úplně nejvíc asi choreografky Andrey Mittnerové. Oživlé sochy v perfektním, i v těch nejsložitějších figurách vysoce elegantním podání pětice tanečníků, kteří byli mimy, herci i akrobaty, měly plnou dokonalost jak z pohybově-estetického a stylového, tak z dramatického hlediska. Komorní inscenace, rozumně historizující, získala největší hodnotu v propojení ducha hudby s poučeně stylizovaným pohybem. Rameaův Pygmalion není žádné drama, ale oduševnělý, idylický intimní příběh z Ovidiových Proměn o tom, jak se sochař zamiluje do svého díla a přeje si, aby bylo živé...

Na festivalu Smetanova Litomyšl se i barokní opera řadí do středního proudu. Zcela specializovaný projekt zde čekat nelze. A tak byl Pygmalion se svou svěží hudbou hodnotným počinem i bez zpřístupnění překladu zpívaného textu a s výkony, jimž je trochu vidět do zákulisí. Své sehrál entusiasmus, poctivá snaha i odzbrojující prostota. Kouzelný večer s Jean-Philippem Rameauem, nepřenositelný jinam.

Varhanice dvou tváří Kateřina Chroboková

Napsal Petr Veber

Kateřina Chroboková se profiluje jako hudebnice přesahující osobitým způsobem žánry. Ke klasické interpretaci varhanní literatury přidává pod uměleckým jménem Katt neortodoxní autorské projekty integrující hru na varhany s vokálním projevem, a to velmi alternativním.

Dala to okusit i publiku na festivalu Smetanova Litomyšl. Pro externí koncert ve Svitavách připravila na 22. 6. program plně ve stylu Katt, na koncertě v kapitulním chrámu Povýšení sv. Kříže v Litomyšli 20. 6. takhle ladila přídavek – píseň či skladbu koncipovanou jako fúzi keltského a moravského muzikantství. Vokál však zakomponovala i do skladby, která asi chce víc patřit do moderní vážné hudby. Z vlastních improvizací na gregoriánský chorál ji dala dohromady s aranžérem Františkem Chaloupkou a na litomyšlském festivalu měl jejich opus Veni Sancte Spiritus premiéru. Variace na svatodušní sekvenci pro vokál, varhany a orchestr obsahují rockově robustní zpěv, respektive jakési invokace, vcelku líbivě užívané bicí nástroje a zajímavé varhanní rejstříky. Kompozice má kontrastní charakter, působivě využívá varhany, ať už v éterických souzvucích se smyčcovými flažolety, nebo v nárazech ohlušujících tónových shluků a výrazných basových ostinát. Je staccatově průrazná i dunivě omračující. Katt alias Kateřina Chroboková se uchyluje k až jakoby obhroublému hlasitému a chraplavému zpěvu a přináší tak skutečně originální tvar – syrový, vemlouvavý. Je to ovšem při tradičním a konzervativním pohledu spíše pohanské zaříkávání než křesťanská prosba o příchod Ducha Svatého…

Nejdůležitější položkou odpoledního chrámového koncertu bylo uvedení Koncertantní symfonie pro varhany, harfu, tympány a smyčce od Jana Hanuše, přehledně vytvarované, vynalézavé, sdělné a poutavé dílo neobarokního typu, plné masivního zvuku varhan, ve větě pomalé pak s harfovým sólem a světlejšími rejstříky varhan i smyčců. Avšak ani tato střední věta nebyla pouhým intermezzem, ale závažnou plochou naplněnou nejen líbezností, ale i patosem. Skladba pak vrcholí třetí větou – fugou, hybně, v jasně profilovaném proudu, v závěru až hymnicky.

Všechny zmíněné položky hrála Chroboková na pódiu u orchestru na svůj moderní bílý digitální čtyřmanuálový nástroj, postavený jí na míru, nástroj plně stojící a padající se softwarem, s nasamplovanými zvuky nejrůznějších varhan, tedy nástroj se značnými zvukovými možnostmi. Hrála na něj ovšem i Bachův Koncert pro varhany a orchestr přepracovaný ze sinfonií ke dvěma duchovním kantátám. I když jsou samozřejmě jasné všechny výhody její přítomnosti přímo u orchestru pro kompaktnost a souhru, tak zejména v tomto případě přišlo přece jen líto, že interpretka nevyužila víc faktu, že se koncert konal v kostele. Tamní „opravdové“ píšťalové varhany na kůru rozezněla totiž jen v úvodu programu ve dvou Bachových sólových skladbách. Chorál Nun komm, der Heiden Heiland zněl v měkkém zvuku velmi klidně, zato Toccatu a fugu d moll hraje Chroboková rozevlátě, až romanticky, se značnými rubaty, bez stylové úzkostlivosti - osobitě až svévolně. Samozřejmě tím pádem ovšem velmi efektně. Odpovídá to logicky jejím přesahům, naznačeným vlastní skladbou a přídavkem. Kateřina Chroboková, živelná extrovertní muzikantka ovládající svůj nástroj svrchovaně, bude asi čím dál víc Katt. Snad tím způsobem bude přitahovat „své“ posluchače víc i ke klasice. Interpreti, kteří takto vybočují, to tak alespoň vždy říkávají…

Kateřina Chroboková - varhany
Kateřina Englichová – harfa
Cecile Boiffin – tympán
Komorní filharmonie Pardubice
Marko Ivanović - dirigent

Smetana, Dvořák a Martinů v úvodu Smetanovy Litomyšle

Napsal Petr Veber

Zahájení 57. ročníku festivalu Smetanova Litomyšl patřilo České filharmonii. Za příjemného téměř letního večera s Jiřím Bělohlávkem v čele zahrála (11. 6.) v auditoriu na zámeckém nádvoří více než tisícovce posluchačů českou hudbu neokázale dokonalým způsobem.

V první polovině koncertu se soustředil velký díl pozornosti k mladému pianistovi Janu Bartošovi. Dvořákova pověstně nelehkého Klavírního koncertu se zhostil se zdravým nadhledem a s jasným názorem - jako uměřené, ale veskrze romantické skladby, která nechce oslňovat ani tempy, ani jakýmikoli jinými atributy virtuozity, ale která dává najevo, že přináší pozitivní hudební invenci, mistrovsky artikulovanou, a že ji zprostředkovává adekvátně interpretačně pochopenou. Bartošovo čtení skladby obsahuje detailní proměny a nuance, ale je současně zdravě věcné. Orchestrální doprovod byl veden ve stejném duchu, byl vycizelovaný a krásně jemný. Šlo o provedení, které svými kvalitami dvojnásob silně klade otázku, proč byla tato skladba tak upozaďována a proč asi ještě pořád nemá ve světovém repertoáru tak jednoznačné místo jako Dvořákův Violoncellový koncert. Potenciál k tomu obsahuje dostatečný.

V samém úvodu večera ovšem Bartoš spoluúčinkoval ještě v jedné kompozici pro klavír a orchestr. Velmi vzácně totiž zazněla pozapomenutá, Jarmilem Burghauserem před lety aranžovaná a Radoslavem Kvapilem pak hraná Smetanova skica Macbeth a čarodějnice. Původně jen klavírní skladba, mimochodem značně moderní, ve Smetanově odkazu ukazující stylově hodně kupředu, má takto podobu zcela symfonickou; klavír je v ní integrován jako sólový nástroj, částečně vkomponovaný do orchestru, částečně zvýrazněný, a to až k rozsáhlé sólové kadenci. Dlužno ovšem konstatovat, že Burghauser napsal koncertní kus stojící trochu zvláštním způsobem na pomezí, stylově nezakotvený – pohybující se mezi romantismem Sergeje Rachmaninova a soudobou hudbou. Typického Smetany - nebo přiblížení se k němu - v této skladbě mnoho není ani motivicky, ani v rozvíjení myšlenek, ani instrumentačně. Zdůrazněna je právě ta stránka klavírní skicy, která otvírá v jeho tvorbě (asi podobně jako Pražský karneval nebo 2. smyčcový kvartet) cestu někam hodně daleko.

Skutečným vrcholem večera byla nicméně Čtvrtá symfonie Bohuslava Martinů. Její zařazení má spojitost s výročím konce války – jde o skladbu z USA z roku 1945. A byla tu i ta skutečnost, že bezprostředně před koncertem Institut Bohuslava Martinů veřejnosti poprvé představil první dva vytištěné svazky nového souborného kritického vydání kompletního díla skladatele, edičního projektu rozvrženého na příští půlstoletí. Jedním z těch dvou svazků je právě partitura této symfonie. Podstatné ovšem je, jak dílo tento večer zaznělo. Konstatování, že výjimečně zajímavě a dokonale, vystihuje výsledek a dojem jen částečně. Jiří Bělohlávek tuto symfonii dává hodně často, zná ji dokonale, řídil zpaměti. A při tomto koncertě se zřejmě spojilo několik faktorů tak, že jsme byli svědky skutečně mimořádné zvukové podoby. Genius loci, atmosféra večera, čerstvý vzduch, příjemná teplota, dobré rozpoložení, tvůrčí pohoda, interpretační jistota… to vše se spojilo do zralého, vyrovnaného, zažitého, uspořádaného, přehledného a plně citově prožitého tvaru. A to podstatné pak přidala akustika tohoto prostoru – sušší než v koncertním sále, do určité míry přes všechny závěsy plenérová, nevracející tolik odrazem - ale zároveň nic neztrácející, dávající tedy vyniknout zřetelnosti jednotlivých nástrojových skupin i krásně propojeného celku orchestru. Akustika, která neohlušuje masou zvuku a v níž je hudba krásně čitelná. Tím spíše vynikla řada znaků a detailů, které patří k hudbě Martinů a které jí dělají tak přitažlivou – oscilace mezi neoklasicismem a impresemi, mezi lidovým tónem (vyjádřeným třeba sólovým hobojem) a moderními fantaziemi, přelévání mezi těmito póly, lyrická vzepětí, synkopovaná pozitivnost bez odstínu lacinosti, proměny temp, výrazová intenzita pomalé věty… Byli jsme svědky vzácně inspirovaných chvil, z nichž vzešel ideální tvar symfonie, který nenechává na pochybách, že jde o dílo patřící už do klasického fondu.

Vůbec nevadí, že na operním festivalu v tomto případě nezazněla vokální hudba. Smetanova Litomyšl takto vymezený rámec přesahovat chce a může. Měla by nabízet a už roky svému publiku nabízí o dost víc než jen operu – její programy tvoří klasická hudba v širším spektru, vedle oper, operních koncertů, oratorií a různých vokálních projektů je to i hudba symfonická a komorní, hudba starší i současnější i hudba na hranicích žánrů, mimo jiné filmová. A v neposlední řadě festival musí mít svou prestiž. Česká filharmonie mu ji dát může a také mu ji tímto večerem - svou přítomností a tím, jak hrála - plně dala.

Dvořákovo Rekviem: Básnivé vyjádření úvah o životě a lidské smrtelnosti na Smetanově Litomyšli

Napsal Petr Veber

Rekviem Antonína Dvořáka je skvostná koncertní skladba, uváděná méně často než jeho kantáta Stabat mater. Teprve třetí provedení v bezmála šedesátileté historii mezinárodního festivalu Smetanova Litomyšl měl v rukou (12. 6.) Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a čtveřicí mladých sólistů.

Akustika nádvoří litomyšlského zámku nebyla pro potřebný velký zvuk orchestru a sboru, zejména v důrazné části Dies irae, tak vstřícná, jako byla o den dřív v ryze orchestrálním repertoáru, kdy se stala pomocnicí v nadstandardní zřetelnosti hraných skladeb. Možná něco ovlivnila i střecha zatažená tento druhý večer nad auditoriem kvůli možnému dalšímu dešti, který naštěstí už nepřišel. Síly tedy jakoby mohlo být ve výsledku ještě o něco víc, ale nedostavila se. V běžném sále by dílo v těchto pasážích i při stejném výkonu určitě získalo větší monumentalitu. Je to však vlastně jen detail, doplňkový postřeh. Podstatnější je, že více než devadesátiminutová kompozice díky Jiřímu Bělohlávkovi vyzněla celkově se zvýrazněnou krásou, velmi ušlechtile, niterně a pozitivně. Latinský text svázaný v původním církevním užití s určitou situací totiž v tomto případě, stejně jako ani u Stabat mater, není na překážku vnímání skladby coby obecně duchovní, existující a fungující i mimo liturgické určení: jako závažné, ne však primárně se smutečním či tragickým akcentem.

Zralé a vyrovnané dirigentovo prožití naladění a obsahu díla propojené s dostatečně velkorysou vznosností i s pozorností detailům, k tomu kvality filharmonické hry a široké vokální možnosti a zázemí sboru, to vše dalo dohromady špičkový potenciál. V žádném případě nešlo proto o cosi, co by se podobalo pouhému splnění úkolu, ale o jedinečný, podrobně kontrolovaný výkon, s nímž publikum s velkou pozorností souznělo. Kateřina Kněžíková, Kateřina Jalovcová, Richard Samek a Martin Gurbaľ k již zmíněnému přidali neopotřebované a nepřepínané hlasy. Sopranistka bezelstnou čistotu, altistka znělost, tenorista kouzlo belcanta; jen basista přinesl ne zcela ideální barevný odstín.

Ve Dvořákově Rekviem, plynoucím v převažující atmosféře přemítání, je nepřeberně krásných míst, ať už jde o melodické bohatství, o návraty a proměny charakteristického čtyřtónového motivu, o výrazové pozastavení v á cappellových pasážích, o zvýrazněná unisona nebo o vroucnost některých zvolání, o ansámbly, instrumentační nápady a postupy či o dopad sborového tutti. Při poslechu si lze uvědomit, co mohlo při premiéře v Británii nejlépe odpovídat tamnímu tradičnímu potěšení z oratorního repertoáru (zcela určitě část Domine Jesu Christe, ale určitě i některé další) a co mohlo naopak do jeho obvyklých a očekávaných postupů vnést moment ozvláštnění, patřící k oceňované jedinečnosti Dvořákovy invence a jeho slovanského kulturního zázemí (zajisté například Tuba mirum). Jiří Bělohlávek nepřehnal dramatičnost, nespěchal v tempech, předestřel klidné, vyrovnané a básnivé hudební vyjádření úvah o životě a lidské smrtelnosti. Festivalu věnoval sváteční večer, který vytvořil cudný oduševnělý protipól programům dalších dní zaměřeným třeba zase víc na výraznější emoce, efekt a pohodovost.