Čtvero ročních dob, hlavně léto

Za horoucího vedra se uskutečnil dnešní odpolední koncert ansámblu Barocco sempre giovane a Ivana Ženatého v Lanškrouně. Děkanský kostel Sv. Václava disponuje nejen vynikající akustikou, ale potěšil početné publikum také příjemným chládkem. Koncert byl vyprodaný, jistě díky šťastné kombinaci vynikajích hudebníků a jednoho z megahitů hudebních dějin, „Čtvera ročních dob“ Antonia Vivaldiho.

Koncert zahájil soubor „věčně mladé baroko“, jak v překladu zní jeho název, krásným concertem grossem v c-moll Arcangela Corelliho. A skutečně zní více než tři sta roků stará hudba v jeho podání vitálně, srozumitelně, bez patosu, má ostré hrany. Chrámová akustika dodala zvuku prostorovost, aniž by se jakkoliv ztrácely detaily. Interpretace hýřila emocemi.

Po Corelliho chrámovém koncertě se v presbytáři ansámbl přeskupil, Ivan Ženatý zaujal místo uprostřed a na kazatelnu vystoupil Otakar Brousek, který přednesl programový sonet k „Jaru“. Jeho rozvážná, dobře frázovaná recitace provázela celý koncert. Sonety se zabývají venkovskou idylou a přírodou a vyhýbají se mezilidským sporům. Konfliktní potenciál v sobě nesou rozmary počasí, anebo, v případě „Podzimu“, lov a s ním spojené zabíjení. Díky tomu také mohly být vlastní koncerty zkomponovány v železně pevné formě, a přesto se držet svého mimohudebního programu. To je jistě jejich hlavní přednost, kromě dokonalých melodií, které stačí slyšet jedenkrát a už se nikdy nedají zapomenout.

Hudebníci přednesli čtveřici koncertů s neuvěřitelnou niterností a dokázali přenést svou soustředěnost na posluchače, kteří ani nedutali. Nebylo jediného místečka, které by působilo rozpačitě či náhodně, a přitom hudba neztratila nic ze své přirozenosti a spontánnosti. „Jaro“ bylo slavnostní a okázalé. „Léto“ nejdřív znělo stísněně a nehybně, jako dusné napětí před bouřkou. Ta byla potom divoká a živelná. „Podzim“ měl energii a divokost lovecké družiny. Při střední pomalé větě, nádherně klenutém, zoufalém lamentu, publikum snad ani nedýchalo. „Zima“ byla plná doslova třeskutého mrazu. V sonetu Vivaldi jen tak mimodem poukazuje na své zkušenosti s klimatem střední Evropy (zemřel ve Vídni, na jeho pohřbu ve Svatoštěpánském chrámu zpíval mladý Haydn).

Jako první přídavek ansámbl zopakoval rychlou větu z „Léta“, což sedělo k nemilosrdnému žáru venku, které posluchače při východu z chrámu omračovalo. I druhý přídavek, střední věta ze „Zimy“ (letos ji zahrál už Pavel Šporcl, a také jako přídavek), se zabývá sálajícím žárem – byť v tomto případě se jedná o hřejivé posezení u krbu.

Šimon Voseček