Nová hudba a Mozart

Koncert Pražské komorní filharmonie ve Smetanově domě přinesl dvě nová díla, jednu skladbu 20. století a jednu Mozartovu symfonii.

Melodram „Bouře a klid“ Otomara Kvěcha, uvedený ve světové premiéře, koncert zahájil. Kvěchův hudební jazyk je barevný a jeho vkus je neomylný. Nikdy nesklouzne ani do banality ani do šedi. Zvláště působivý byl pesimistický konec skladby, kde kráčející ostináto basových nástrojů umocňovala virtuozní instrumentace. Soňa Červená vystoupila v rudé operní róbě, která odpovídala roli Emy Destinnové, jejíž texty v melodramu zazněly. Recitovala zpaměti. Její hluboký hlas a dokonalá výslovnost na sebe strhával veškerou pozornost. Její přednes v sobě nemá ani náznak prázdného patosu, jímž česká recitační kultura často trpí. Jako by z každého slova zněla celá životní zkušenost. Její prožitek působí opravdově a hluboce. Sólové housle (Jan Fišer) snad i kvůli její jevištní přítomnosti poněkud zapadly do pozadí.

Druhá skladba první části koncertu, „Labutí píseň“ Jiřího Pauera, působila, jako by byla napsána Ivanu Kusnjerovi přímo na tělo. Jedině snad okolnost, že Kusnjer zpíval z not, poukazovala na už delší existenci díla. Přesto sólista dokázal skladbu provést jako pravé monodrama. Na scénu přišel v pruhovaném županu teprve po začátku skladby, jako by se opozdil. Kolem krku mu visel ručník jako boxerovi a pod županem se jasně rýsoval bílý nátělník. Hlavně se ale předvedl jako úplný hlasový mág. Během skladby vytáhl z kapsy županu poloprázdnou lahev od vodky a upíjel z ní, chrchlal, nechával hlas ujet, když to odpovídalo výrazu. Deklamoval natolik srozumitelně a suverénně, že se ztratilo i Pauerovo místy neobratné zacházení s rytmem češtiny.

Po pauze pódium opět patřilo Soně Červené. „Kafkovy sny“ Sylvie Bodorové nejsou dílem divadelním, a sólistka tedy vystoupila v civilní, elegantní černé. Recitovala česky a německy a bylo vidět, že se v obou jazycích cítí doma. V efektním začátku skladby sólový akordeon komunikoval s textem (strach – Angst) a vytvořil opravdu stísněnou atmosféru. Pro publikum dílo představovalo jednoznačně vrchol večera, o čemž svědčil dlouhý a intenzívní potlesk.

Mozart může na koncertech s novou hudbou působit jako pěst na oko. Dnes plnil roli jakéhosi epilogu. Symfonie byla parádním číslem pro orchestr, který se sám změnil v sólistu. Pražská komorní filharmonie se zde předvedla v nejlepší formě. Skladby, jež každý zná, jsou dobrým měřítkem pro srovnávání, a lze tedy bez přehánění říct, že orchestr nejen patří mezi nejlepší v České republice, ale má opravdu evropskou úroveň.

Zdálo se, že jinak program bohužel mnoho lidí odradil, protože sál nebyl beze zbytku naplněn. Tahákem večera beztak byli spíš sólisté než skladatelé... Možná bylo na vině spíš počasí. Krásný den a neustále stoupající teploty vybízely spíš k návštěvě bazénu než koncertu.

Šimon Voseček