Mladý soubor zatančil idealizované mezilidské rozepře

Představení souboru Bohemia Balet na druhém zámeckém nádvoří bylo plné klasického baletu, což jednoznačně padlo do noty publiku v plném hledišti. Taneční styl občas vybočoval směrem k výrazovému tanci, ale nikdy neopouštěl mantinely krásného pohybu. Ostré hrany představení v podstatě chyběly, což diváci očividně oceňovali. Úroveň souboru je vysoká, technicky i výrazově, a dostalo se mu právem vysokého uznání.

První choreografie, „Les Sylphides“ na hudbu Chopinovu, čišela ostentativní nevinností. Na scéně bylo přítomno přes dvacet dívek s věnečky ve vlasech a květinami na prsou. Až na malé, ale důležité výjimky plnily pouze statickou, dekorační funkci (to se samozřejmě netýkalo sólistek). Krásné rozkvétání poupat během čtvrtého sóla bylo jedním z takových vybočení. Bezelstnost „sylfid“ podtrhovala přítomnost jediného muže na scéně (Kryštof Šimek), který se však zajímal pouze o sólistky a nepředstavoval pro bezúhonnost celku žádné ohrožení.

Druhé číslo, „Vějíř“, pracovalo hudebně se Smetanovými polkami. Nevinnost zde ustoupila flirtování. Na pódiu neustále byl jeden muž či jedna žena přespočet, z čehož choreografie čerpala konfliktní zápletky. S trochou nadsázky by se dalo říct, že „Les Sylphides“ předvedly idealizovaný svět umění bez sexu, zatímco „Vějíř“ vyjádřil názor, že sex nečiní život jednodušším, zato o to napínavějším. Role, uvedené v  programu, (Jan Neruda či Bedřich Smetana) bohužel nebylo lze od sebe rozlišit, pouze kostýmy a biedermeierovské židle poukazovaly na dobovou spojitost s historickými postavami.

Nejlepší část večera rozhodně byla choreografie Bérangère Andreo s názvem „Lunedda“. Z virtuozních, akrobatických čísel mužů (Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar, Alexandr Sadirov) čišela tělesnost. Není pochyb, že i dívky by byly s to tančit s podobně strhující vášní. Byla jim však přisouzena role výhradně lyrická, a to ve všech částech, což také bylo slabé místo představení.

Neměnný genderový stereotyp vynikl nejsilněji v „České suitě“ Antonína Dvořáka. Koncepce rolí tanečníků a tanečnic v této choreografii opisuje rozvržení v „Luneddě“, čímž značně trpělo závěrečné číslo. I zde čísla mužů a jejich vzájemná komunikace poukazovala na přebytky testosteronu, zatímco dívky i mezi sebou jednaly graciózně a bez agresivity. Ze začátku suita dosti postrádala konfliktní potenciál. Zato v druhé části nechyběla ani rvačka pánů o slečny. Škoda, že při té příležitosti nezkusily také ony vyškrábat si oči. Závěrečný aplaus jasně ukázal, že sympatie publika byly na straně virtuozního rabiátství mužů.

Šimon Voseček