Nestárnoucí Ježek, nehynoucí hity

Pergolesi, Mozart, Schubert nebo Alban Berg jsou skladatelé, jejichž tvorbu násilně přervala předčasná smrt. Přesto dokázali vtisknout svou pečeť době, v níž žili, a ovlivnit své následovníky. V tomto smyslu je Jaroslav Ježek v nejlepší společnosti. V meziválečném Československu sice působilo více skladatelů šlágrů na Ježkově úrovni. Ti ale kvůli své orientaci na německý hudební trh zmizeli u nás z povědomí. Krom toho Ježkovo spojení s V+W dodalo jeho hudbě hlubších rozměrů, jak ve smyslu politickém, tak poetickém.

Proto zaujímá v dějinách české hudby zcela zvláštní postavení. Jeho písně jsou zapsány v kolektivní paměti národa a staly se doslova rodinným stříbrem, zlidověly.

Dnešní koncert byl toho nevyvratitelným důkazem. Zaplněné druhé nádvoří litomyšlského zámku. Jednotlivci v publiku tiše si notující melodie písní, hraných na pódiu. Jsou přece neodolatelné a všichni je znají. Nadšené a vděčné potlesky mezi čísly i závěrečné ovace. Takové mají koncerty na přání být. Jejich smyslem je vyjít publiku co nejvíc vstříc a potěšit tím, co už známe a co si vždy rádi poslechneme znovu.

Oproti jiným koncertům na přání měl tento poetičtější ráz, což bylo dáno jistě především charakterem Ježkovy hudby a textů písní. Není to bujné, veselé umění, často voní melancholií či smutkem, někdy z něj čiší hořkost či zoufalství.

Přesto mohl mít koncert větší říz. Komorní filharmonie Pardubice je opravdu dobrý orchestr a pod vedením Marka Ivanoviće podala skvělý výkon. Symfonickým tělesům však obvykle chybí jiskra šlágrúm vlastní. Swingový orchestr Zatrestband Třešť s filharmoniky v podstatě splynul. Ježkovi by to jistě nevadilo. Psal kromě písní náročná symfonická i komorní díla a ve vážné hudbě byl stejně doma jako v „popu“. A publikum ocenilo poetický nádech, který večer provázel.

Ansámbl sólistů byl vyrovnaný, všichni zpívali písně s nasazením a s chutí. Zvláště vynikl Petr Macháček, který se na pódiu cítí očividně jako doma. Zvláštní pochvalu si zaslouží vokální soubor ReBelcanto Pardubice, který opět dokázal, že stylové hranice jsou mu naprosto cizím pojmem. A to je také jedno z velkých poselství, které Ježkova hudba světu dala.

Šimon Voseček