Písničkář na druhém nádvoří

Byl to doposud nejkomorněji obsazený koncert: na obrovském pódiu byli dva lidé. Zato hlediště litomyšlského zámku praskalo ve švech. Který jiný písničkář dokáže něco takového nežli Jarek Nohavica.

Jeho písně jsou vzácnou syntézou poetických textů plných krásných obrazů a kvalitní hudby. Písničkáři se tím v podstatě vrací na samé počátky umění. Poezie má větší sílu, pokud je deklamována. Ale ještě větší sílu má, je-li spojena s hudbou. O Homérových eposech se ví, že na samém počátku se předávaly ústně, zpěvem, z generace na generaci.

Na svém koncertě v Litomyšli Nohavica zpíval písně z posledních více než třiceti let, od nejstarších po úplně nové. Jeho partnerem na jevišti byl Robert Kuśmierski, který se představil i v sólových číslech. Díky němu získaly i staré písně novou svěžest, již publikum umělo náležitě ocenit. Nohavica večer sám moderoval, čímž vznikl jakýsi most ke koncertům Pavla Šporcla. Najednou bylo poznat, že mezi vážnou hudbou a písničkou nevězí hluboká propast.

Ostatně Nohavica zazpíval i árii z Così fan tutte. Je to opera, kterou bezpochyby zná jak své boty – jeho úspěšného přebásnění libreta se užívá při provedeních opery v češtině.

Publikum bylo nadšené. S Nohavicou i zpívalo, když to dovoloval text (Becherovka). Krásnou intimní atmosféru dotvářel decentní světelný design.

Šimon Voseček