Bach na tisíc způsobů

Že zrovna Bachovo jméno se skládá ze čtyř názvů not, patří k jedněm z velkých zázraků dějin hudby.

Jednak je Bach fenomén, s jehož hudbou se vyrovnávali snad všichni pozdější skladatelé. V současnosti sahá spetrum obdivovatelů jeho umění od jazzových hudebníků přes skladatele komponované hudby po rockery. A jednak v době, kdy Bach žil, hudba vyrůstala z melodických linií. Díky tomu bylo možné tónovou řadu b-a-c-h implantovat do samé podstaty hudebních struktur. Takto přirozeně a do hloubky mohli s liniemi pracovat zase až ve dvacátém století ti skladatelé, kteří ke zděšení publika opustili harmonicko-melodický sloh a začali pracovat nezávisle na tonalitě.

V tom také spočívá přitažlivost Bachova jména jako hudebního tématu. Lze jej interpretovat harmonicky, ale není to nutné. Samo o sobě je b-a-c-h atonální a představuje proto nadále pro skladatele výzvu.

Bachovský koncert Jaroslava Tůmy a Yoshimi Oshimy se navzdory předpovědím odehrál za žhavého sobotního odpoledne, kdy většině lidí jistě bylo příjemné uniknout pálícímu slunci do chrámu Povýšení Sv. Kříže. Chrám byl plný, a to i přes poměrně náročný a pro část běžného publika těžko stravitelný program. Bach sice figuroval jako patron koncertu, ale z jeho díla zazněly jen dvě skladby, byť z nejreprezentativnějších. Větší část koncertu byla věnována dílům, která se s Bachovým odkazem vyrovnávala, tím či oním způsobem. Bachovo jméno figurovalo jako hudební téma Lisztova „Preludia a fugy“ a Sokolovy „Passacaglii quasi toccaty“. Sólové skladby pro flétnu Sigfrida Karg-Elerta a Kazuo Fukushimy lze chápat jako referenci Bachových děl pro tento nástroj.

Koncert měl formu dialogu mezi flétnou a varhanami. Litomyšlský nástroj se mohl předvést v celém svém barevném a dynamickém bohatství. Kontrast mezi masívním zvukem Lisztovým a prostou flétnovou linií program oživoval. Jako zvláštní bonus se z tohoto dialogu vymykala Bachova sonáta h-moll pro flétnu a cembalo, kterou duo jako jedinou zahrálo z presbytáře (ostatní programm zněl z varhanní empory).

Na závěr programu rozpoutal Tůma ve své improvizaci doslova hudební ohňostroj. Ze dvou bachovských témat, zvolených publikem (Toccata a fuga d-moll a chorál „Jesu bleibet meine Freude“) vznikla ad hoc monumentální skladba, která posluchače ohromila a některé i zarazila. Tůma se nebál ostrých harmonií a hlasité dynamiky a přiměl několik lidí dokonce k odchodu. Škoda, protože umění dobře improvizovat ovládá málo lidí s takovou bravurou jako on. Do hudebního dění se místy zapojila i flétna, a tak se improvizace stala opravdovým vyvrcholením celého koncertu.

Šimon Voseček