Bláznivá radost s Pavlem Šporclem

V Litomyšli panovalo vedro a dusno. Notoričtí nespokojenci trpěli, ale přesně takové počasí má být na festivalu pod širým nebem. Když dnešní koncert za soumraku začal, horko ještě dýchalo z kamenů na nádvoří a nad zámkem vanul lehounký vánek.

Přesto koncert začal bouřkou. Byla ale pouze elektroakustická a linula se z reproduktorů. Pavel Šporcl počkal s příchodem, dokud se hřmící zvukové aparatury neutišily, a koncert mohl začít.

The Czech Ensemble Baroque Orchestra i sólista byl decentně nazvučen, snad z obav, že by ansámbl složený z originálních nástrojů nezaplnil obrovský prostor nádvoří. Běžný posluchač si toho určitě nijak nevšiml, orchestr pouze zněl nezvykle nahlas. Během dvou čísel aparatura bohužel „vazbila“, což je škoda, i když to vlastně bylo v duchu tématu dnešního koncertu.

Hudební produkci provázely světelné efekty, sladěné s hudebním děním, ať už programově (temně modré odstíny během Vivaldiho „Bouře na moři“) anebo čistě hudebně.

Před začátkem francouzské části koncertu Šporcl vychválil do nebe skladatele Marina Maraise a svým záživným a vtipným stylem vyjádřil svůj obdiv ženám v publiku. Marais totiž s jedinou dokázal zplodit devatenáct dětí, a není pochyb, pro koho to byl větší výkon. O Maraisově skladbě se Šporcl vyjádřil jako díle, z něhož byl napoprvé úplně paf, a nepřeháněl. „Zvony chrámu Sv. Jenovéfy v Paříži“ opisují sice formálně hudební tvar klasické ciaconny. Zkrácením basového tématu na jediný takt ale Marais dosáhl pozoruhodného efektu, který realisticky znázornil zvonění a zárověň dokázal v monotónnosti opakování vytvořit bezpočet variant. Takové skladby převrací zažité představy o barokní hudbě.

Šporclovo moderování mezi jednotlivými čísly je s to posluchačstvu hudbu opravdu přiblížit. Nešetří detaily z rodinného života a drobnými anekdotami. To je určitě efektivnější způsob, jak získat k historickým jménům vztah, než klasická životopisná data. Tím Šporclovy koncerty plní vlastně i vzdělávací úlohu.

Oficiální program uzavřel virtuozní koncert Pietra Locatelliho se dvěma sólovými kadencemi, které Šporcl interpretoval s klidným, chvílemi až zasněným výrazem, což příjemně kontrastovalo s jejich vypjatou virtuozitou. Intonační nepřesnosti dávaly tušit, jak obtížné kadence samy o sobě jsou. Co teprve v barokním ladění, což pro Šporcla, obdařeného absolutním sluchem, znamená další překážku, jak se ostatně sám před skladbou přiznal.

Před přídavkem Šporcl poděkoval publiku za přízeň, představil sólisty orchestru (Hanu Flekovou, Monku Knoblochovou a koncerního mistra Petera Zajíčka), oznámil, že na prvním nádvoří se budou prodávat jeho CD a vysvětlil pravidla autogramiády (podpis za koupi CD); dále pozval posluchače na své webové stránky a na Facebook, kde se můžeme spřátelit, a konečně zahrál druhou větu z Vivaldiho „Zimy“, přestože ani krátce před jedenáctou večerní ještě vzduch nevychládal.

Šimon Voseček