Prodaná nevěsta s hlášeními o fotbale

Ti, kdo si nechali ujít rozhodující zápas EM o postup České republiky do čtvrtfinále, byli dnešního večera odměněni za přízeň opeře nejen kvalitním a napínavým představením „Prodané nevěsty“ a krásným teplým večerem stráveným pod širým nebem, ale také hlášeními o skóre o obou přestávkách. Příznivců opery nebylo nikterak málo – druhé nádvoří bylo zaplněné do posledního místečka.

Koneckonců, i „Prodanka“ je tak trochu zápas, snad s tím rozdílem, že se v podstatě hned zkraje ví, jak to dopadne. Anebo musí dopadnout.

Nedávno jsem slyšel názor, že inscenace naší národní opery par excellence jsou dnes v zemích koruny české buďto skandál, anebo nuda. Inscenace Michaela Taranta s operou Moravského divadla Olomouc není ani jedno, ani druhé. Vyhoví vkusu běžného diváctva, které chce vidět májky a kroje. Inscenace přesto není konvenční v negativním smyslu slova. Tarant doplnil dění hned několika němými rolemi, takže bylo pořád na co koukat. Prostor jeviště a hlediště byl do značné míry rozvolněn, do dění se herecky zapojoval dirigent i orchestr, a také diváci se mohli aktivně zúčastnit, zatancovat si na zábavě anebo vypít pivo, které přinesl hostinský. (Taková pivní opera se přece do Litomyšle báječně hodí, když Smetana byl pivovarský synek.)

Podobnou akcí celý večer také začal: Po jevišti běhali herci a hledali dirigenta, který se ztratil. Kolem projíždějící cyklista byl okamžitě zadržen, donucen si stoupnout na podest před orchestr a představení mohlo začít.

Takových cyklistů bychom si přáli víc. Gesto Petra Šumníka zcela postrádá nepraktické elegantní efekty. Má všecky aktéry i diváky pevně v rukou, diriguje srozumitelně a nebojí se velmi rychlých temp. Třeba předehra byla přímo expresní, aniž by cokoliv ztratila na přesnosti a výrazu, spíš naopak.

Olomoucký orchestr si zaslouží být vyzdvihnut zvlášť. Je plný mladých lidí a početně v něm převažují ženy, obsazené na pozicích, které v patriarchálně řízených tělesech jsou vyhrazeny mužům – první housle, lesní rohy, bicí... Svou sehraností, precizností a barevností se orchestr vysmívá všem, kteří při výběru hudebníků hledí na jejich pohlaví.

Pěvecké obsazení bylo pro Litomyšl obohaceno dvěma hosty v hlavních rolích, Alešem Briscejnem a Lindou Ballovou. Ti podali výborný výkon, jak jsme od nich ostatně zvyklí. V ničem pozadu za nimi nezůstal Jiří Přibyl v roli Kecala, která odpovídá přesně jeho hlasu a kterou si on sám zjevně užíval. Celkově byl pěvecký ansámbl dost vyrovnaný. Zvláště sextet „Rozmysli si Mařenko“ měl krásný výraz, nehledě na intonační potíže v druhé části.

Již zmíněná akčnost na jevišti i mimo něj místy vyvolávala dojem přehánění, což je asi jediné, co se představení dá vytknout. Třeba hned počáteční scéna hledání dirigenta by mohla být i kratší; zejména přemlouvání cyklisty nepůsobí věrohodně. Ani v niterných momentech nebyli zpěváci ponecháváni o samotě a herci od nich nezřídka odváděli pozornost. Zato nástup komediantů se dá těžko udělat efektněji, na scéně panoval zcela realistický zmatek, vůbec se nedalo uhlídat, kde všude je nějaká akce, nakonec se na diváky z arkád sesypaly konfety. Bývalý hostinský se proměnil v zápasníka s vysoko vyčesanou kšticí a předváděl dokonalou hru prsních svalů. Měl vůbec vděčnou roli, upozornil na sebe už v druhém jednání, když se převlékl za nevěstu-krasavici pro Vaška.

A tak večer zodpověděl otázku, zda je fotbal větší zábava než opera, dosti jednoznačně ve prospěch druhého.

Šimon Voseček