54. ročník festivalu zahájen fulminantním koncertem

Vůbec první skladbou, která letos na Smetanově Litomyšli zazněla, byla česká hymna. Byla svého druhu předzvěstí všeho dění. Hned nato byl festival přímo z pódia oficiálně otevřen Václavem Klausem osobně. Bylo to naposledy, kdy tak učinil jako prezident republiky, a publikum v dobře zaplněném druhém nádvoří dobře vědělo, jaká je to čest.

Hned vzápětí pak už byla Smetanova Litomyšl jen a jen hudebním svátkem. První polovina koncertu patřila České Filharmonii. Citelný chlad a snad i nervozita nechaly poznat, jak nesnadného úkolu se ve Smetanově „Valdštýnově táboře“ a Debussyho „Moři“ zhostila - drobné nejistoty v žestích a houslích prozrazovaly jistou opatrnost v jinak skvělé interpretaci pod vedením suverénního Jakuba Hrůši.

Opravdová senzace následovala po pauze. Fazil Say proměnil Čajkovského klavírní koncert ve vášnivý rozhovor klavíru, orchestru, publika i klavíristy samého. Vlastně je nepochopitelné, proč má Say mezi kolegy pověst bouřliváka. Jeho interpretace je natolik přesvědčivá a přirozená, že člověku připadá jako ta jediná správná. Hned v úvodu se mu podařilo udržet napětí v momentě, kdy klavír přebírá od orchestru hlavní melodii. To je místo, kde jiní klavíristé začínají meditovat - jak svěže působí jeho úprk vpřed! Say ovládá historickou techniku „tempa rubata“, kdy jednotlivé hudební vrstvy nezaznívají současně. Tato technika se v Čajkovského době hojně užívala a zmizela teprve kolem druhé světové války. Důmyslně akcentuje chromatické melodické pasáže a dává tak místy zaznít partituře přímo jazzově. Tím vrací koncertu lesk, který musel mít v době svého vzniku: skladba revoluční, moderní, plná překvapení. Pod nánosy (malo)měšťácké lásky k průměru a hrůzy z vášně a emocí se tyto vlastnosti nezřídka ztrácejí. Snad jen sám klavír nedosahoval kvality, jakou od něj Say očekával, soudě podle zjevného kontrastu mezi energií klavíristova úhozu a objemem zvuku, který se z nástroje ozýval.

Na závěr koncertu odměnil Say nadšené publikum za jeho přízeň dvěma přídavky,  v nichž prokázal svou lásku k jazzu. Zvlášť jeho parafráze Mozartova „Tureckého pochodu“, uváděný jako "Alla Turca Jazz" s dixielandovými prvky,, nadchl i pobavil diváky na nádvoří.

Šimon Voseček