Música ibérica y latina

Španělské a jihoamerické rytmy

Koncert symfonického orchestru Českého rozhlasu začal velice slibně Giménezovou mezihrou. Ta prozrazuje duševní spřízněnost se skladbami jiných mistrů lehčí múzy jako Gilbert a Sullivan či Johann Strauß. Už během ní se projevila tendence dirigenta Roberta Montenegra volit pomalejší tempa a plnit je o to intenzivnějším obsahem; tato záliba se táhla jako červená nit celým večerem.

V de Fallově Čarodějné lásce excelovala Jana Sýkorová. Její krásný hlas je ideální pro emotivnost de Fallovy hudby. Sýkorová navíc umí skvěle pracovat s oběma registry a využívala, pokud to bylo možné, spodní rejstřík, který zní až do nejspodnějších poloh naléhavě a prosazuje se bez nejmenších obtíží přes orchestr.

Začátek poněkud zkalilo zatahování střechy, kterou jsme letos viděli v akci poprvé. Nelze samozřejmě čekat, že několikatunový kolos se bude pohybovat bezzvučně. Motor šumí sice diskrétně, zato toto šumění trvá několik minut a pozvolný pohyb konstrukce na sebe strhává pozornost.

Interpretace suity Astora Piazzoly „Punta del este“ po přestávce poněkud trpěla rozdílnou představou o tempu stran sólisty a dirigenta. Již jsme se zmínili o Montenegrově zálibě v pomalých tempech. Bandoneonista Marcelo Nisinman s tím nebyl srozuměn a tak skladba místy připomínala spíš souboj. V sólovém přídavku Nisinman předvedl své umění v celé kráse.

Obřadné tempo se naopak dobře hodilo k Ravelovu Boléru. Instrumentální sóla se držela poněkud křečovitě notového záznamu a postrádala s výjimkou pozounového vstupu agogiku. Montenego dobře pracoval s dynamikou a držel orchestr dlouho v pianissimu (pouze harfa to na začátku odmítla akceptovat).

Publikum na natřískaném druhém nádvoří působilo dost vděčně. Tleskalo se v podstatě mezi všemi větami, dokonce i kustod, který po Piazzolovi odnášel sólistovy židle a stojany, nebyl ušetřen aplausu. Nadšení se ostatně vyplatilo. Orchestr zahrál jako přídavek meloancholický kus Oblivion Astora Piazzoly s krásným hobojovým sólem.

Šimon Voseček