Jakoby čtvrteční představení bylo jen generálkou a teprve v pátečním se soubor Státní opery Praha předvedl v plné síle. A že to bylo něco! Snad to bylo kouzlem večera a jeho atmosférou, celý ansámbl řízený Ondrejem Lenárdem, složený z orchestru, sboru, sólistů i hostujících sólistů se semkl v jedno kompaktní těleso a těžko by se hledala slabší složka. Orchestr hrál s neobyčejným nasazením, chutí, bez chyb a zaváhání, s obrovskou dynamikou, kdy v dramatických částech hřměl zámeckým nádvořím a v lyrických nechal absolutní prostor sólistům. Vynikající Tosca Maida Hunderling zářila celý večer, jistý byl Michal Lehotský a snad jen Jiří Sulženko v roli Scarpia orchestr v některých pasážích nepřezpíval. Skvěle zpíval sbor, finále prvního dějství bylo opravdickým zážitkem, dobře zněl i sbor za scénou - v tomto skýtá zámecké nádvoří litomyšlského zámku neobyčejné prostorové efekty (zvony se také nesly nad hledištěm jako ze vzdálené věže). Zcela zaplněné hlediště bylo poněkud chladné, jediný potlesk na otevřené scéně se ozval jen po opravdu vroucně zazpívané Tosčině výčitce  Bohu. Závěrečný potlesk však byl nekonečný a zakončen byl ve stoje. 

Fotografie