JANÁČEK DŮVĚRNÝ II.

Komorní, ale velmi dramatickou kantátu Leoše Janáčka Zápisník zmizelého pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír provedl tenorista Leo Marian Vodička a mezzosopranistka Eva Garajová s Františkem Preislerem u klavíru strhujícím způsobem. Hlasem znělým ve všech polohách, včetně závěrečných vysokých c, i v mimořádném hereckém podání. Janáček požadoval, aby se skladba hrála „na jevišti v přítmí" - a věděl proč. V prvé polovině koncertu provedla Eva Garajová také výběr z Janáčkových cyklů lidových písní.

Komorní, ale velmi dramatickou kantátu Leoše Janáčka Zápisník zmizelého pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír provedl tenorista Leo Marian Vodička a mezzosopranistka Eva Garajová s Františkem Preislerem u klavíru strhujícím způsobem. Hlasem znělým ve všech polohách, včetně závěrečných vysokých c, i v mimořádném hereckém podání. Janáček požadoval, aby se skladba hrála „na jevišti v přítmí" - a věděl proč. V prvé polovině koncertu provedla Eva Garajová také výběr z Janáčkových cyklů lidových písní.

Zápisník zmizelého

Sbírka básní ve valašském nářečí, ze které Zápisník zmizelého vychází, byla původně publikována r. 1916 v brněnských Lidových novinách jako anonym „mladíka, který za záhadných okolností odešel z domova" - pak se ukázalo, že to je pouze legenda, kterou chtěl autor dodat básnické sbírce na atraktivnosti. Janáček ovšem žádnou podobnou legendu nepotřeboval, příběh i verše ho okamžitě nadchly.

Začal komponovat toto dílo v roce 1917, kdy vzplanul láskou ke Kamile Stösslové, a dokončil jej 6. června 1919. Poprvé bylo provedeno 18. dubna 1921 s tenoristou K. Zavřelem a Břetislavem Bakalou u klavíru. Hudební řeč Zápisníku zmizelého je naprosto dokonalá, hudba vychází z textu a násobí jeho účinek. Z pozoruhodné kombinace písňového a operního stylu vzniklo jakési koncertní, komorně intimní hudební drama.

Je pochopitelné, že pro dílo tak ojedinělého druhu si Janáček přál přímo scénicky sugestivní způsob interpretace. Předepisuje proto „zpívá se v přítmí", dle možnosti má načervenalé světlo zvyšovat erotičnost ovzduší, pěvkyně (cikánka Zefka) má teprve během č. 7 nenápadně vystoupit na pódium a během č. 11 stejně nenápadně odejít a 3 ženské hlasy, dokreslující děj v jeho nejosudovější chvíli, mají zpívat za scénou sotva slyšitelně. Z toho se obvykle dodržuje jen první a poslední předpis - v Litomyšli byly tentokrát zachovány všechny, včetně barevného nasvícení.

Provedení, při kterém bylo dobře rozumět každému slovu a každý tón zazněl s plností a přesvědčivostí, zanechalo silný dojem. Znát bylo i společné naladění s doprovázejícím klavíristou. Od začátku do konce to byla vášnivá a emotivní interpretace.