Carmina Burana jsou vděčné a populární dílo a ví to publikum stejně jako pořadatelé, kteří ho v novodobé historii festivalu zařadili už potřetí. Úvodní sbor O Fortuna by mohl soupeřit i s některými hity populární hudby. Další části jsou hudebně šťavnaté a středověké texty stále aktuální. Líčení příchodu jara, lidových tanců, hospodské pitky a milostných rozkoší i zklamání si po celých sedmdesát let od vzniku získává nové a nové posluchače.

Carmina Burana jsou vděčné a populární dílo a ví to publikum stejně jako pořadatelé, kteří ho v novodobé historii festivalu zařadili už potřetí. Úvodní sbor O Fortuna by mohl soupeřit i s některými hity populární hudby. Další části jsou hudebně šťavnaté a středověké texty stále aktuální. Líčení příchodu jara, lidových tanců, hospodské pitky a milostných rozkoší i zklamání si po celých sedmdesát let od vzniku získává nové a nové posluchače.

Dirigent Jiří Kout nepojímá tuto skladbu možná tolik živočišně a efektně, ale přístup který není tak buranský a který nespoléhá na efektní fortissima skladbě možná sluší mnohem víc. Tempa byla živá, ale ne přehnaně rychlá a sólisté i sbor měli prostor si pohrát s obsahem slov. A dokázali toho prostoru využít: pro Ivana Kusnjera je barytový part kantáty jedním z parádních čísel často ve strhujícím tempu a s exponovanými výškami. Sopránový part zpívala Marie Fajtová - tato role je lyrická a koloraturní s lehce komediálním nádechem. Je to trochu parodie na středověkou milostnou poezii - a i na tu byl prostor. A zcela komediální part má tenor, je to zpěv opékané labutě, který s patřičným nadhledem a humorem vystihl tenorista Jan Mikušek. Orchestr hrál živě a rytmicky přesně a dařilo se i Pražskému filharmonickému sboru, který v několika číslech doplnili Bambini di Praga.
V první časti provedl Eugene Indjic Třetí klavírní koncert d-moll Sergeje Rachmaninova, možná technicky nejobtížnější klavírní koncert vůbec. Ten mnozí klavíristé pojímají jako technickou exhibici, Indjic se naopak spíš soustředil na výraz a na uvolněný přednes širokých ruských kantilén. Bez zaváhání, s velkou precizností a s krásným úhozem se dostal i přes všechny technické obtížnosti. Provedení mělo atmosféru, dirigent dokázal orchestr ztišit a podepřít sólistu, takže jímavá ruská nálada se udržela po celých čtyřicet minut. Publikum si před přestávkou vytleskalo ještě brilantní chopinovský přídavek.