Giacomo Puccini: MANON LESCAUT

 Námět, který mají posluchači v povědomí hlavně díky básni Vítězslava Nezvala, dostal u Pucciniho podobu velké romantické opery „plné zoufalé vášně". Ale nejen to - příběh je rozehrán s mnoha postavami a řadou menších zápletek. Hudba působí melodickými linkami, ale často mění náladu, je kontrastní a velmi „akční".

 Námět, který mají posluchači v povědomí hlavně díky básni Vítězslava Nezvala, dostal u Pucciniho podobu velké romantické opery „plné zoufalé vášně". Ale nejen to - příběh je rozehrán s mnoha postavami a řadou menších zápletek. Hudba působí melodickými linkami, ale často mění náladu, je kontrastní a velmi „akční".

Operní soubor z Ostravy přijel s italským dirigentem Alessandrem Sangiorgim a několika hostujícími sólisty. Při prvním provedení zpívala Manon Tatiana Teslia a beznadějně zamilovaného rytíře des Grieux Luciano Mastro. Boháče Geronta, kterému na konci prvého dějství v této reřii dokonce nasadí zlaté parohy, zpíval Slovák Martin Grubaľ. Důležitou roli v opeře má sbor, který je v této inscenaci rozehrán do desítek různých postav a malých hereckých epizod. To je třeba jak v prvním, tak v druhém dějství. Jak řekl režisér Michael Tarant, nechtěl pracovat se sborem jako s masou zpěváků, ale jako se skupinou individualit.
Slavné lyrické intermezzo, které uvádí třetí dějství má částečně jevištní podobu, kde se hlavní hrdinové pohybují mezi vojáky a strážníky. Závěrečné dějství opery se v originále odehrává uprostřed pouště, ale někdy se inscenuje jako lidmi opuštěná periferie. A tak je tomu i zde. Pro představitele hlavních rolí je obtížné už tím, že celé čtvrté dějství tvoří jeden jediný duet. Během něj se na scéně objevují i další postavy předchozího děje, ale už jen jakoby ve vzpomínkách či halucinacích.

text: Jindřich Bálek