Tenorista Giordani umí do zpěvu vložit své srdce, méně už fantazii

19.6.2012 Mladá fronta DNES str. 10 Kultura 


 

Východočeskou Litomyšlí projela v minulosti už řada operních hvězd. Organizátorům zdejšího festivalu se párkrát podařil skutečný úlovek. Letos se čekalo na italskou hvězdu Marcella Giordaniho a ještě se čeká na amerického barytonistu Thomase Hampsona. Devětačtyřicetiletého Giordaniho, který vystoupil na druhém zámeckém nádvoří, české publikum dobře zná z přímých přenosů z Metropolitní opery, v nichž se představil už několikrát. Živý dojem přirozeně nic nenahradí, nicméně když se naskytne, často se ukáže, že se příliš neliší od pocitů ze zprostředkovaných projekcí. V dobrém i špatném smyslu.

Zvedl je ze sedadel

Mezi současnou sestavou světových tenoristů se vytrvalec Giordani drží železnou kondicí. A také skutečnou vášní. Poslední, co by se jeho zpěvu dalo vytknout, je to, že se do něj nesnaží vložit srdce.
V takovém duchu začal hned první árii, „Quando le sere al placido" z Verdiho Luisy Millerové. Takříkajíc z plných plic, hodně nahlas a s vervou. Stejně pokračoval slavným nářkem Federika z Cileovy Arlézanky, Turiddem z Mascagniho Sedláka kavalíra a árií Dona Josého z Bizetovy Carmen.
Giordaniho problémem je, že v jeho podání zní všechno v podstatě stejně, že má pro vše jakási univerzální rozmáchlá gesta, že to není „fajnový" tenor s bohatou fantazií, který by nejen zpíval s citem, ale také rozlišoval a hrál si s výrazem. Konkurenti jako Jonas Kaufmann, Marcelo Álvarez i někteří další jsou v tomto směru tvořivější. Navíc i když si Giordani drží relativní kondici, zvuk už dnes postrádá vláčnost a pružnost, takže jakkoli mocně a efektně vypaluje výšky, tak tóny pod nimi jsou často slabé a vyšeptalé. Také se ani nepokusil o jemné piano v závěru Josého árie.
V druhé polovině koncertu přišly na řadu italské písně, v nichž se Giordani ukázal také jako přirozený komunikátor s publikem, ovšem hlas zněl dost matně a suše. Večer zakončil hymnou všech tenorů, árií Nessun dorma z Turandot. Efektní vrchol zvedl - jak jinak - publikum ze sedadel.

Dirigent bavič

Spolu s Giordanim se jako host představila ukrajinská mezzosopranistka Marianna Kulikova, ale už v kostelní scéně ze Sedláka kavalíra jí hlas příliš nezněl a také v ukázkách z Carmen spíš mluvila, než zpívala.
Kdo se ten večer rozezpíval nejvíc, byl Pražský filharmonický sbor. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK hrál bez problémů tradiční předehry a mezihry, dirigent Steven Mercurio do programu vsunul i vlastní skladbu Mercurial Overture. Publikum navíc mezi čísly bavil pantomimickým znázorněním tenora, jak v zákulisí pije vodu a otírá si pot. K letním koncertům pod širákem zkrátka patří i legrace.

Recenze: koncert 65 %

Foto popis| Věra Drápelová recenzentka MF DNES