Velké finále

Při pohledu na orchestrem zaplněné pódium druhého nádvoří Českou filharmonií při zahajovacím koncertě, při Koncertě plném překvapení, ale i v jiných festivalových večerech si možná leckdo položil otázku, jakým způsobem se na tuto, byť relativně velkou plochu umístí v závěrečném festivalovém večeru dva orchestry a sedmdesátičlenný smíšený sbor. Pořadatelé v Litomyšli jsou však ostřílení matadoři a dokážou nemožné. Asi málokterý z návštěvníků závěrečného koncertu se kdy setkal s tak velkým aparátem účinkujících. Samozřejmě propojení dvou špičkových orchestrálních těles není snadné, a to z mnoha důvodů. Vše ale bylo vyřešeno diplomaticky a k všeobecné spokojenosti. První polovině dominovala Pražská komorní filharmonie a Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK byl tělesem spoluúčinkujícím, v druhé polovině si obě tělesa tyto pozice vyměnila. Pro návštěvníka koncertu to bylo snadno identifikovatelné už pohledem na koncertní mistry a první hráče ve skupinách. V první polovině seděli u prvního pultu oba koncertní mistři PKF bratři Jan a Jakub Fišerové, po přestávce koncertní mistr FOKu Rita Čepurčenko a její zástupce Antonín Pergler. Vzniklo těleso obdivuhodné jak svou kvantitou, tak v prvé řadě kvalitou. S výjimkou úvodní skladby večera (Symfonické tance z West Side Story Leonarda Bernsteina) s ním účinkoval na adekvátní úrovni Český filharmonický sbor z Brna se sbormistrem Petrem Fialou. Hlavním mužem večera byl dirigent Rastislav Štúr, který zkušenou rukou dokázal všechna tělesa stmelit k pozoruhodnému výkonu.

Mimořádnost závěrečného Velkého finále spočívala v neposlední řadě ve zvoleném repertoáru. Tvořila jej hudba dvacátého století, a to v pozoruhodném žánrovém rozsahu. První polovina večera patřila Bernsteinovi - kromě zmíněných Symfonických tanců zazněly ve světě i u nás velmi oblíbené Chichesterské žalmy. U nich se zpravidla očekává sólo ve 2. části (Hospodin jest můj pastýř), skladatelem určené chlapeckému hlasu. Ten part není snadný. Ovšem talentovaný David Cizner je dítě nadané a podaří-li se citlivě zdolat jeho budoucí mutaci, vyroste z něho jistě pozoruhodný umělec. Jeho výborný a příjemný výkon donutil vyprodané hlediště k bouřlivému potlesku uvnitř skladby. Opravdu monumentální finále zajistila dvě díla v druhé polovině večera. Z hlediska dramaturgického zvítězil (a nejen v této druhé polovině) sborově-orchestrální Exodus Wojciecha Kilara - kompozice vystavěná na minimalistickém principu ve spojení s koncepcí postupné gradace, jakou dodnes posluchače oslňuje Ravelovo Bolero. Obraz slavného židovského exodu zde dostává další specifickou podobu, avšak fascinuje i ty, kteří k poslechu přistupují jako ke zcela absolutní hudbě, tedy bez této programní vize. Celý večer a tím i celou Smetanovu Litomyšl uzavřela suita z původní hudby k filmu Ben Hur Miklóse Rózsy. Na plátně strhující děj pouze umocňuje. Při takto koncertním provedení se stává působivou hudební básní i pro nenáročného posluchače. A tak celý večer měl působivou koncovku a uzavřel tak jubilejní 55. ročník festivalu, z mnoha hledisek jeden z nejúspěšnějších v celé jeho historii!

Bohuslav Vítek