Má vlast festivalová!

Asi těžko si možno představit ideálnější dramaturgickou volbu pro zahájení jubilejního 55. ročníku festivalu než Smetanovu Mou vlast - a to nejen z hlediska významu díla samotného, ale vzhledem k jeho interpretům - České filharmonii a jejímu šéfu Jiřímu Bělohlávkovi. Ve svém textu k zahajovacímu koncertu připomněla Vlasta Reittererová frekvenci dosavadního uvádění tohoto základního díla české národní hudby na Smetanově Litomyšli (4). Vezmeme-li v úvahu předcházejících 54 ročníků, je poměrně skromná. Vysvětlení není až tak složité. V minulosti byl festival záležitostí především operní a ostatní koncerty byly spíše doplňky. Teprve od 90. let získaly své rovnocenné postavení.

Česká filharmonie hrála nyní v Litomyšli Mou vlast potřetí - ale nyní poprvé se svým šéfem. Navíc Jiří Bělohlávek toto dílo dirigoval vůbec poprvé ve své staronové funkci! Právem byla k těmto dvěma provedením na letošním festivalu upřena mimořádná pozornost, samozřejmě zdaleka ne jen regionální (první ze dvou koncertů přenášel Český rozhlas Vltava)! Zamýšlet se nad výkonem našeho prvního orchestru právě v této skladbě může působit poněkud samoúčelně. Filharmonikové toto dílo prostě ovládají dokonale a jsou s ním spjati už od počátku své existence. Navíc oni sami stáli u základů jeho interpretační tradice. Pravda, v jejich čele působila řada vynikajících šéfů, ale i skvělých hostí z domova i ze světa. Nicméně ona tradice vždy dává o sobě více či méně vědět. Radujeme se z nových nápadů a invencí různých dirigentů, avšak na druhé straně se už hůře vyrovnáváme s odklony od ní. Pojetí Jiřího Bělohlávka není až tak neznámé (dirigoval Vlast už v dřívějších dobách, ba zahajoval jí v minulosti i několikrát Pražské jaro, má výtečnou nahrávku na CD z roku 1990). Přesto nás znovu zaujal, v mnohých okamžicích okouzlil. Pódium litomyšlského nádvoří je zcela odlišné od Rudolfina či Smetanovy síně, odkud známe Filharmonii především a takřka důvěrně. Menší dozvuk, ovšem akustika nikoliv suchá, upozornily na četné detaily partitury, o nichž víme, a přesto nás dokázaly mile zaskočit. „Vlnění" doprovodu písně Vltavy (zvláště v dynamicky excelentním a hutném podání viol a violoncell), perfektní sóla výborných instrumentalistů (připomeňme zvláště hoboj Jany Brožkové v Blaníku či klarinet Františka Bláhy v Šárce), jindy zanikající, zde nádherně znějící harfy ve vrcholové pasáži Vyšehradu - těch detailů a zajímavostí by byla ještě dlouhá řada! Ale především: nejeden posluchač byl překvapen, že Vlast nemusí působit pouze jako slavnostní a statické tablo, jež v minulosti přispělo k její určité profanaci, ale i jako řada šesti úchvatných poetických partitur s bohatým vnitřním a vzájemně kontrastním členěním. A pokud někdo měl dojem, že toho zvuku by ve vrcholových partiích mohlo být více, pak byl bohatě obdařen vlastním závěrem, kde korespondence varhanně kompaktních žesťů, hrajících husitský chorál, s neslýchanou hutností smyčců, vracejících téma Vyšehradu, vyšla jak málokdy!

Litomyšlská Má vlast byla něčím mnohem více než pouhým zahajovacím koncertem. Připomněla všem (a při zahajovacím koncertu bylo v publiku značné procento posluchačů, kteří na koncerty běžně nechodí), že navzdory nehezkým společenským věcem, jež se nás dotýkají už takřka každodenně, má naše země obrovské bohatství v podobě velkých tvůrců, ale i těch, kteří nám je dokážou na světové úrovni zprostředkovat!

Bohuslav Vítek