ENSEMBLE PHILIDOR

Mozartova Serenáda B-dur K 361 a Ensemble Philidor - dva hoboje, dva klarinety, dva basetové rohy, dva fagoty, v závěru čtyři lesní rohy a doprovodný kontrabas. Marek Eben - recitace. Mozarta máme většinou spojeného s typickým zvukem smyčců - tato serenáda je úplně jiná a to nejen svým obsazením. Byl to ztišený svátek hudby - a dík Jaroslavu Seifertovi i poezie.

Mozartova Serenáda B-dur K 361 a Ensemble Philidor - dva hoboje, dva klarinety, dva basetové rohy, dva fagoty, v závěru čtyři lesní rohy a doprovodný kontrabas. Marek Eben - recitace. Mozarta máme většinou spojeného s typickým zvukem smyčců - tato serenáda je úplně jiná a to nejen svým obsazením. Byl to ztišený svátek hudby - a dík Jaroslavu Seifertovi i poezie.

Mozart svěřoval dechovým nástrojům, zejména pak dřevěným, svoje nejniternější pocity, které bývaly někdy dost protikladné hravosti a lehkosti řady jiných skladeb. A je to znát i v tomto velmi raném období. Adagio třetí věty Serenády jako by v sobě už mělo něco z jeho předposlední bolestné Symfonie g-moll.

Mozart miloval zejména klarinet - nebo přesněji basetový roh, který je jedním z předchůdců moderního klarinetu a není náhoda, že pro něj v závěru života zkomponoval slavný Klarinetový koncert A-dur. Tuto Serenádu B-dur ovšem dokončil v šestadvaceti letech, inspirován velkým uměním mannheimské kapely. V ní působilo také mnoho vynikajících českých hudebníků. Když psal Seifert mezi věty této Serenády své verše, jakoby se uzavřel kruh.

Dobové neboli autentické nástroje mají měkčí, tajemnější a svým způsobem barevnější zvuk. I když hra nepůsobí navenek virtuózně, provést na nich Mozartovu Serenádu tak jako Ensemble Philidor, je obdivuhodná záležitost. A každému, kdo něco tuší o technice hry na tyto nástroje, musela čistota intonace, jemné frázování a přesnost souhry připadat jako přírodní úkaz.

Dirigent Václav Talich dostal pěkný nápad, když poprosil právě Jaroslava Seiferta o „nějaké mozartovské verše" právě mezi věty Serenády B-dur. Seifert do nich nejenom mistrně zakomponoval neuvěřitelné množství reálií ze skladatelova života - jeho poezie jakoby v sobě měla něco mozartovského: zejména spojení zdánlivé jednoduchosti (opravdu jen zdánlivé) a svrchovaného kompozičního mistrovství. Vypadá to nakonec úplně přirozeně, a přitom může člověk žasnout nad přesností volených slov.

„Kdybych na flétnu uměl hrát, tak jako umím verše s rýmy!" povzdechl si na začátku své básně Seifert. A co máme říkat my, kteří neumíme nic z toho, mohl si povzdechnout snad každý posluchač... Někdy ale stačí tiše naslouchat.