Slavné dílo Francise Poulence premiérované roku 1957 v Milánské Scale bylo v Litomyšli provedeno v nastudování Moravského divadla Olomouc. První dějství opery Dialogy karmelitek může připomínat spíše duchovní kantátu. S tím ostře kontrastuje druhé dějství, kde události dostanou dramatický spád a ústí do tragicky výstražného závěru. Hudba za použití velmi uměřených prostředků přesně vykresluje dění na scéně - a závěrečný chorál přerušovaný ranami gilotiny patří k nejmrazivějším scénám světové opery.

Slavné dílo Francise Poulence premiérované roku 1957 v Milánské Scale bylo v Litomyšli provedeno v nastudování Moravského divadla Olomouc. První dějství opery Dialogy karmelitek může připomínat spíše duchovní kantátu. S tím ostře kontrastuje druhé dějství, kde události dostanou dramatický spád a ústí do tragicky výstražného závěru. Hudba za použití velmi uměřených prostředků přesně vykresluje dění na scéně - a závěrečný chorál přerušovaný ranami gilotiny patří k nejmrazivějším scénám světové opery.

Jak připomíná text v katalogu Smetanovy Litomyšle, děj opery Dialogy karmelitek stojí na skutečné historické události z období Francouzské revoluce, z Paříže 17. července 1794. Šestnáct řádových sester bylo tehdy obviněno z kontrarevoluce a popraveno a o celé události je dochováno řada otřesných historických dokumentů. V roce 1906 byly všechny řádové sestry blahořečeny papežem Piem X. a příběh se dočkal nejprve literárního zpracování v podobě románu Poslední na popravišti z roku 1931 od spisovatelky Gertrudy von le Fort. V roce 1949 mělo premiéru divadelní zpracování Georgese Bernanose a v roce 1960 se námět dočkal také filmového zpracování. Nejživotnějším a nejčastěji uváděným zpracováním je ovšem právě tato Poulencova opera, kterou si u skladatele objednalo milánské hudební nakladatelství roku 1951. Odvážné dílo o revolučním teroru i síle zachovat si duchovní svobodu není zdaleka jen výpovědí o „odvrácených stránkách" Francouzské revoluce. V novějších dějinách totalitních režimů najdeme desítky podobných událostí.

Ještě nedávno jsme se mohli z různých textů o světových operách dozvědět, že Poulencova opera Dialogy karmelitek u nás doposud nebyla provedena. Ve světě tomu ovšem bylo jinak. Po úspěšné premiéře v milánské Scale v roce 1957 se Karmelitky naopak staly jednou z nejhranějších novodobých oper. My jsme museli čekat až do 21. století! Byl to dirigent Petr Šumník, který Poulencovo dílo úspěšně nastudoval v roce 2001 v Opavě a na počátku letošního roku se podepsal i pod inscenaci opery Moravského divadla z Olomouce. A díky pohotovosti festivalové dramaturgie její inscenace vstoupila i na pódium a tím i do historie Smetanovy Litomyšle!
Jde o dílo, jež svým námětem málokoho nechá chladným - a to nejen nás, pamětníky! Vytváří totiž velkou trhlinu v názoru (bytostném nejen filozofii, jež u nás před lety vládla), že revoluce - a to i ta Velká francouzská - je symbolem pokroku. Zbožné sestry karmelitky nacházejí za pevnost ve své víře, považované představiteli moci za element pro novou dobu škodlivý, smrt na smutně proslulé gilotině. Poulencovo dílo to v závěru prezentuje zcela naturalisticky a bez jakýchkoliv skurpulí. Partitura klade velké nároky na interprety - a to nejen na sólisty, ale i na sbor a především na orchestr. Milovníci tzv. Pařížské šestky a jejího dnes asi nejpopulárnějšího člena - Francise Poulenca - velmi dobře vědí, že zvláště v oblasti instrumentace se skrývá řada úskalí, jejíž zdolání vyžaduje dokonalé studium a oproštění se od tradic, jaké stanovila a dodnes ovlivňuje starší tvorba.
Nastudování olomouckým souborem je úctyhodné! Šumníkův orchestr se partitury, vyžadující velké obsazení, zhostil se zdarem a s pozoruhodným citem k barevnosti nástrojových skupin a ke křehké dynamice. Dobře se vypořádal s problémy, jež přináší každý, ne zcela uzavřený prostor - i přes dobrou akustiku samozřejmě musel velmi hlídat ladění zvláště dechových nástrojů. Režie Karly Štaubertové volila záměrně skromné výrazové prostředky - tím více byla přesvědčivá. S podobnou úsporností pracoval i scénograf Ján Zavarský. Ze sólového ansámblu nejpřesvědčivěji zaujaly - pěveckými dispozicemi i jevištním ztvárněním - Magda Málková v roli nové sestry představené a Barbara Oczková jako mladičká sestra Konstance. Rovněž Lea Vítková (v hlavní roli Blanky), Šárka Maršálková (Matka Marie) a Erika Šporerová (stará matka představená) podaly výkony nadprůměrné. Pochvalu zaslouží i sbor (Lubomíra Hellová) - zvláště dámský, jehož part je velmi závažný a náročnější, než v běžných repertoárových operách.
Krátce řečeno: výborné netradiční představení, jež nádhernou hudbou a jejím ztvárněním přineslo silný zážitek všem přítomným v zaplněném hledišti 2. zámeckého nádvoří!

Program
Fotogalerie