BLÍZKÁ SETKÁNÍ

Elena Kubičková vystudovala klasické housle u profesorky Pražské konzervatoře Gity Morenové. Severoindická klasická hudba ji zajímala vždy, na housle je ale těžké ji hrát, protože evropská technika se od indické hodně liší.

Elena Kubičková vystudovala klasické housle u profesorky Pražské konzervatoře Gity Morenové. Severoindická klasická hudba ji zajímala vždy, na housle je ale těžké ji hrát, protože evropská technika se od indické hodně liší.
 

„Můj první esrádž, smyčcový indický nástroj, jsem dostala od kamaráda Anila Ratwatteho ze Srí Lanky," popisuje svoji další cestu za touto hudbou Elena Kubičková a dodává: „Studoval v Praze FAMU, hrál na tabla a měl určité znalosti indického klasického systému." V severoindické klasické hudbě se vzdělávala pod vedením houslisty a muzikologa prof. Dr. Smarajita Chakravortyho, v Indii studovala ve Váránasí u Dr. V. Balajiho - zpěváka a houslisty, profesora Banaras Hindu University, a u sitáristy Dr. Jibendry Narayana Goswamího. Na esrádž hraje od roku 1990. „Studovat rágy jsem se odhodlala díky profesoru Smarajitu Čakravortymu, protože nejde jen o nástroj, ale také o teoretické znalosti," svěřila se nám Elena Kubičková. Spolu s dalšími hudebníky vydala několik CD, z nichž některá byla využita jako filmová hudba, například k třídílnému filmu Igora Chauna „Cesta do Indie". Slyšet jste ji mohli na festivalech v Boskovicích, Frýdku - Místku, Lipnici, v divadle Archa, na Hudebním festivalu Vysočina, Febiofestu a při dalších příležitostech. Vystupovala také v Polsku a v roce 2004 (se skupinou Damaru) na mezinárodním festivalu v italské Ferraře. Od roku 2002 se podílí na tanečně - hudebním projektu DAMARU, založeném na klasickém indickém tanci khatak a indických rágách. Na stanici Vltava v Českém rozhlase připravuje už několik let pravidelné noční pořady s indickou klasickou hudbou. Publikuje v hudebních časopisech.
Esrádž je tradiční indický smyčcový nástroj. Má devatenáct strun, z toho čtyři hlavní a dvě oktávy strun rezonančních, které se ladí do dané stupnice. -eh-

Sitár ocení hráč až po šedesáti letech

SITÁR (persky „tři struny" z původní podoby strunného nástroje), je nejvýznamnějším nástrojem hindustánské hudební tradice. Jeho vynález je připisován dvornímu hudebníkovi sultána Aláudína Chaldžího Amíru Chusróovi (14. století). Nástroj má tykvový rezonátor, často bohatě zdobený, téměř 80 cm dlouhý dutý masivní krk z týkového dřeva, nad nímž procházejí čtyři kovové melodické struny (nejčastěji laděné F c c1 g1), vlevo od hmatníku vedou tři bordunové struny (čikary). Na hmatníku jsou posuvné kovové pražce: pro každou oktávu devět, celkem asi dvacet. Jsou vyklenuté, připevněné ke krku tenkým motouzem, nebo silonem za zářezy na jejich koncích, což umožňuje s nimi pohybovat po krku směrem nahoru i dolů. Tento konstrukční prvek je ve světovém instrumentáři ojedinělý, umožňuje uspořádat pražce tak, aby byly eliminovány nepříslušné tóny. Je možné také vytahování strun směrem dolů (proto jsou struny umístěny jen na jedné polovině krku), ve struně se zvyšuje napětí a tón tudíž stoupá plynule v jedné pozici až o kvintu.
Při hře na sitár lze dosáhnout poměrně rychle jisté virtuozity, což vysvětluje velkou oblibu tohoto nástroje. Koncertní sitáry jsou opatřeny ještě asi třinácti rezonančními strunami, vedoucími pod pražci a přelaďovanými na každou rágu, a dalším rezonátorem připevněným zespodu na horní konec krku. Na sitár se hraje drátěným plektrem - mizrabem - ve tvaru prstence s hrotem, který má hráč navlečený na konec ukazováčku, někdy i malíčku, častěji si hráči na malíčku nechávají narůst delší nehet. Někdy se používá i poněkud větší varianta sitáru s hlubším laděním, zvaná Surburhar či Surbahar - „basový sitár".
Tradiční výuka probíhá v gurukulech - v místech, kde sídlí guru - učitel - a žáci zde žijí pohromadě s ním během svého studia. Staré rágy, klasické kompozice, nebyly zapisovány, předávaly se z generace na generaci. Jedno rčení říká, že člověk musí strávit dvacet let studiem, dvacet let vystupováním a dvacet let učit tomuto nástroji ostatní, aby ho dokázal doopravdy ocenit. Spolu s rozvojem moderních technologií legendární indický hráč Ravi Shankar vytvořil pro západní zájemce o hraní na sitár řadu instruktážních knih a videonahrávek, podle kterých je možné stát se samoukem i přesto, že se indický hudební systém může zdát západním studentům trochu komplikovaný. Je založený na rágách, které jsou jako určitá témata, melodické obraty a stupnice, které souzní s určitou náladou, či naladěním a mají ho v posluchači evokovat. Pro každou rágu je daný i čas ve dni, nebo v roce, pro který je určena. Použitým rytmům se říká Tala. Mají velkou rozmanitost a mnoho variací. Hudební notace je lehce přizpůsobená západní, ačkoliv Indové rozeznávají i mikrointervaly ležící mezi půltóny. Jedna oktáva se dělí na 32 tónů.
-eh-