DIALOG LIDSKÉHO HLASU A STRUN

Za jeden z největších vynálezů v dějinách hudby bývá někdy označováno objevení vícehlasu. Dnes jsme na vícehlasé skladby zvyklí do té míry, že si těžko představujeme úžas, který v posluchačích vyvolávaly první harmonické souzvuky několika hlasů, a jak emotivně působilo první použití disonancí. Ale právě k těmto počátkům jsme se mohli přiblížit v programu Scholy Gregoriany Pragensis a Jiřího Bárty. Program otevřel sólový hlas violoncella, navázal jednohlas gregoriánského chorálu a v Graduale zněly oba hlasy poprvé spolu. V druhém oddíle přišly na řadu pozoruhodné několikahlasé skladby pozdního středověku. Soudobá skladba Sofie Gubajduliny pro violoncello a elektronicky modulovaný ženský hlas se pak ozvala překvapivě z jiné části chrámové lodi.

Za jeden z největších vynálezů v dějinách hudby bývá někdy označováno objevení vícehlasu. Dnes jsme na vícehlasé skladby zvyklí do té míry, že si těžko představujeme úžas, který v posluchačích vyvolávaly první harmonické souzvuky několika hlasů, a jak emotivně působilo první použití disonancí. Ale právě k těmto počátkům jsme se mohli přiblížit v programu Scholy Gregoriany Pragensis a Jiřího Bárty. Program otevřel sólový hlas violoncella, navázal jednohlas gregoriánského chorálu a v Graduale zněly oba hlasy poprvé spolu. V druhém oddíle přišly na řadu pozoruhodné několikahlasé skladby pozdního středověku. Soudobá skladba Sofie Gubajduliny pro violoncello a elektronicky modulovaný ženský hlas se pak ozvala překvapivě z jiné části chrámové lodi.
Třetí oddíl dialogů lidského hlasu a strun otevřela Suita pro sólové violoncello brněnského skladatele Petera Grahama, jako intermezzo pak raně renesanční Sanctus a jedna z mariánských antifon. Vrcholem ovšem byly Fratres Arvo Pärta, které tu vůbec poprvé zazněly v úpravě pro hlasy a cello. Petrus Wilhelmi de Grudens, teprve nedávno objevený v Praze působící autor 15. století, a jeho Promittat eterno troni tak vlastně zapůsobilo jako dovětek nebo první přídavek. Zpěváci v mnišských kutnách za zpěvu tohoto kánonu postupně odcházeli a před oltářem, podobně jako na začátku, znělo nakonec jen sólové violoncello. Oba přídavky koncertu, který charakterem i atmosférou připomínal slavnostní obřad, byly „z českých pramenů."

text: Jindřich Bálek

 


Chorály se nehledají jako Tleskačův deník

Pravidelným návštěvníkem i účinkujícím na festivalu Smetanova Litomyšl je David Eben. Letos přivezl svoji Scholu Gregorianu Pragensis, aby ve středu 21. června v kapitulním chrámu Povýšení sv. Kříře vzdali hold lidskému hlasu a vedli dialog s violoncellistou Jiřím Bártou. Pořad Dialog lidského hlasu se setkal s velkou odezvou. Zakladatele sboru Davida Ebena jsme požádali o rozhovor.

Kdy Vám začal imponovat gregoriánský chorál?
Myslím, že velmi brzo, protože pro otce to byl vždycky velmi důležitý zdroj inspirace pro jeho tvorbu. Měli jsme ještě starou vinylovou desku s gregoriánským chorálem, kterou jsem už v dětském věku poslouchal. Musím se přiznat, že v té době mě to ještě nijak neuchvátilo, tehdy jsem tak říkajíc ujížděl na rockové a jazzové hudbě. Průlom přišel během mých studií na vysoké škole, kde jsem hudební vědu studoval. Tam jsme měli výborné přednášky ze středověké hudby a díky tomu jsem celý středověký hudební svět objevil. Patří k tomu i jejich myšlenkový svět. Otevřela se přede mnou ta obrovská síla a bohatství melodického chorálu a také jeho duchovní obsah, který se dá tímto způsobem předávat dál.

Schollu gregorianu jste založil v roce 1987. Co bylo tím hlavním impulzem pro tento krok?
Převážně spolužáci a kamarádi ještě z konzervatoře. Začal jsem se zabývat gregoriánským chorálem v rámci studia hudební vědy a začal se trochu hrabat v rukopisech. Přišlo mi trochu frustrující neuvést je v život v nějaké zvukové podobě. Proto jsem si řekl, že by bylo pěkné propojit badatelskou práci nad prameny s praktickým provozováním. Sešli jsme se s několika přáteli a postupně to začalo košatět, až jsme začali fungovat jako profesionální ansámbl.

Kde si vybíráte materiál, máte někde ještě skryté poklady? Lze ještě objevit něco nezpívaného, neobjeveného?
Nezpívané určitě, nezveřejněné taky. To se týká těch z českých pramenů. Edic, které zpracovávají a zveřejňují tyto památky, není tolik jako v zahraničí. Není to však stejné, jako když na půdě najdeme Tleskačův deník. Tyto případy jsou opravdu velice řídké. Ale jinak to funguje tak, že rukopis je někde v knihovně, není nijak utajený nebo neznámý, ale je potřeba, aby si k němu někdo sedl a vynesl na světlo Boží jeho obsah a aby zazněl. A to je svým způsobem objevné, když se takováto památka uvede v život. A o to se snažíme.

Vybrali jste si ke spolupráci Jiřího Bártu nebo on vás?
Já myslím, že to vzniklo spontánně. Řekl bych, že trochu v tom má prsty i Martin Prokeš, náš zpěvák a manažer, který se s Jirkou Bártou sešel už kdysi a produkovali nějaké jeho koncerty. Já se s ním znám také ještě z doby studií na konzervatoři, takže jsme se znali. Navíc on hrál i s mým otcem trio. Známe se v podstatě hodně dlouho a tak jsem na to velice rád přistoupil. Mám dojem, že je to zvláštní fenomén - violoncello s těmi mužskými hlasy se výborně pojí a nabízí mnoho možností propojení a dialogu, který jsme se pokusili prohloubit.

text: Tereza Brázdová