Bedřich Smetana: TAJEMSTVÍ

Poprvé v historii se premiéra nové inscenace opery Národního divadla připravovala jinde než na domovské scéně - a poprvé v Litomyšli. V samotném Národním divadle se tato opera dvanáct let nehrála a dosud poslední inscenace měla premiéru roku 1980. Pro nové nastudování je charakteristická jednak oproštěná scéna s neónovou siluetou Bezdězu, a také to, že až na dvě výjimky všichni pěvci vystoupili ve svých rolích poprvé.

Poprvé v historii se premiéra nové inscenace opery Národního divadla připravovala jinde než na domovské scéně - a poprvé v Litomyšli. V samotném Národním divadle se tato opera dvanáct let nehrála a dosud poslední inscenace měla premiéru roku 1980. Pro nové nastudování je charakteristická jednak oproštěná scéna s neónovou siluetou Bezdězu, a také to, že až na dvě výjimky všichni pěvci vystoupili ve svých rolích poprvé.

Barytonista Roman Janál považuje part Kaliny za jeden ze svých splněných snů a dirigent Zbyněk Müller opakovaně říká, že tato hudba pro něj byla velkým objevem. Tajemství je už od dob svého vzniku (premiéra 18. září 1878 v Novém českém divadle) považováno za nejdokonalejší a nejzralejší Smetanovu operu. A už předehra je pozoruhodně prokomponovaným a skvěle vystavěným mistrovským dílem.

Soudobé divadlo je týmová práce

Ředitel a scénograf Národního divadla v Praze Daniel Dvořák má za sebou neobvyklou premiéru. Tajemství je první z trojice Smetanových oper, které vzniknou v koprodukci divadla a Smetanovy Litomyšle.

Jak jste přijal výzvu Smetanovy Litomyšle zahájit triptych inscenací šitých na míru festivalu?
Jakkoliv to vypadá jako zahájení triptychu, není tomu tak. Již v loňském roce jsme tady s režisérem Jiřím Nekvasilem připravovali koncept a scénář Prodané nevěsty. Takže jsme představili již druhou litomyšlskou inscenaci a doufám, že v tom budeme úspěšně pokračovat.

Čím se tento festival vyznačuje, čím je jedinečný?
Můj dojem je takový, že je specifický oproti všem akcím v Praze nebo na okraji tím, že se neopírá o návštěvu zahraničních diváků, ale staví výhradně na domácím publiku. To je něco, co považuji za mimořádné, velmi hezké a potěšující. I u nás může existovat festival, který dosahuje evropské, ne-li světové úrovně a přitom není závislý na zahraničním nebo turistickém publiku, který ho dokáže „vyživit".

Do jaké míry jste sledoval přípravy inscenace Tajemství? Mluvil jste do práce režisérovi?
S Jiřím Nekvasilem spolupracujeme již dvacet let a do práce si mluvíme vehementně, stejně jako všem ostatním spolupracovníkům. Soudobé divadlo je týmová práce a myslím si, že je to dobře. Čím víc hlav se sejde a čím víc hlav o té inscenaci přemýšlí, tím větší z toho má pak divák užitek. Většinou.

Musel jste z nějakých pozic například ustoupit?
Samozřejmě. Divadlo je hledání kompromisu mezi inscenátory, ale také mezi naším přáním a technickými, finančními možnostmi. To, co divák vidí, je vždycky kompromis. Pokud kompromis dopadne dobře, je všechno v pořádku. Horší je to v opačném případě.

Celý týden jste zkoušeli přímo v Litomyšli. Jak se souboru pracovalo venku?
Pro nás ty zkoušky nebyly zase tak výjimečné. Průběh byl, dá se říci, obvyklý až na jediný drobný detail. Protože se představení odehrává přímo na nádvoří, osvětlovací a hlavní zkoušky se musely odehrávat až po setmění. V normálním divadle ale takový problém nemáme, protože tam je tma od rána do večera. Rytmus zkoušek by byl v Národním divadle přibližně stejný.

Do jaké míry se budou lišit představení v Litomyšli a v Národním divadle v Praze?
Neměla by se lišit příliš. Rozměry jeviště Národního divadla jsou trochu jiné. Budeme upravovat trochu půdorysné rozměry. Jinak by všechno ostatní mělo zůstat stejné. Takový byl ostatně záměr, vytvořit inscenaci, která se bez zásadních změn přenese z Litomyšle do Národního divadla.

Jak jste přijal nabídku České Televize vytvořit záznam premiéry?
Já jsem příznivcem televizních záznamů, přestože existují názory, že vyznění inscenace poškozují. Domnívám se ale, že se jedná o televizní obraz inscenace a diváci to také tak vnímají.

Najdete si cestu do Litomyšle také jako turista?
Přiznám se, že jsem si vzal s sebou kolo a najezdil jsem v okolí Litomyšle sto padesát kilometrů. Je tu opravdu nádherná krajina, překrásné vesnice s ukázkami staré lidové architektury. Kdo sem ještě nezavítal, měl by okamžitě přijet.

Jiří Nekvasil o kostýmech - Atmosféra starých fotografií

Dojem náznaku lidových krojů se současnými prvky vytváří zřejmě rukopis autorky kostýmů, kterou je, stejně jako u Prodané nevěsty, Zuzana Krejsková. Prodaná nevěsta je trochu jiný svět, je to komická opera, divadelní dílo. Svět Tajemství je prokomponovanější, poetičtější a svým způsobem i realističtější. My se ale v těchto operách snažíme vyrovnat se s tradicí. Když se vrátím k Prodané nevěstě, kde se na konci objeví lidé v krojích. Tak jako je Smetana obecně český, tak všechny ty prvky kostýmů jsou z českých krojů (středočeských, východočeských) a vytvářejí jakýsi obecně český kroj. V případě Tajemství, které se odehrává na konci 19. století, víceméně v pracovní den, se kroj objevuje jen v náznaku v procesí. Chtěli jsme ty lidi vidět tak, jako když se díváte do alba na staré fotografie. Z těch zašlých obrázků můžete číst příběhy lidí a toho, co prožívali někdy před 150 lety. Chtěli jsme ty lidi vidět tak, aby nám byli něčím blízcí, ale zároveň aby byli spojeni s tou dobou. Myslím, že konkrétně Tajemství se z toho maloměsta 19. století vytrhnout nedá. Je to prostor, který postavy v jejich konání omezuje, všechno, co se děje, je na očích ostatním.

Jiří Nekvasil o scéně

Autorem scénografie představení je ředitel Národního divadla Daniel Dvořák, se kterým Jiří Nekvasil spolupracoval už při inscenaci Prodané nevěsty.
S Danielem Dvořákem spolupracujeme již 18 let a toto je víc než čtyřicátá společná práce. Pracujeme ve vzájemném dialogu, i když někdy velmi vášnivém a konfrontačním, protože hledáme to, abychom s inscenací byli spokojeni jak z hlediska scénografického, tak režijního. Scénografie je vždycky součástí režijní koncepce, tyto věci nikdy nevznikají odděleně. Řekli jsme si, že u Tajemství najdeme prostor, který by evokoval prostředí - to jsou ty linky dané neonovou trubicí, což je trochu akvarelová kresba, ale zároveň to má současný pohled. Hlavní postavy jsme vysunuli před oči ostatních na jevišti. Proto jsme se domluvili na tom puristickém řešení, abychom zachovali atmosféru té doby ale zároveň ji nezatížili realisticko popisným někdy až balastem, který odvádí od kořene příběhu. Je to o lásce a o tom, že když se někdo v mládí zapře a trvá na tom, může si tím i zkazit život. Příběh Kaliny je příběhem čtyřicátníka, který má víc než polovinu života za sebou a jde o to, jak prožije tu část, kterou má před sebou. Tím je ta opera aktuální i pro nás.