GALAKONCERT EVY URBANOVÉ

Úvodnímu večeru Eva Urbanová opravdu doslova kralovala - a v doprovázejícím orchestru, sboru i dirigentovi Ondreji Lenárdovi nacházela skvělou oporu. Hned první číslo ovšem zcela patřilo Symfonickému orchestru Českého rozhlasu, který předvedl brilantní předehru ke Smetanově Prodané nevěstě. Ta je skvělým otevíracím číslem nejen celé opery, ale jakéhokoliv koncertu. Pokračoval Pražský filharmonický sbor s Proč bychom se netěšili, podobně jako je tomu v Prodané nevěstě. A slavnou árií Mařenky ze 3. dějství opery zahájila svůj program Eva Urbanová. Je zajímavé, že v úloze Mařenky v Národním divadle dosud nevystoupila a zpívá jí častěji v zahraničí. Ne tak v úloze Milady ze Smetanova Dalibora. Toho se souborem opery Národního divadla dokonce nahrála ještě s vynikajícím dirigentem Zdeňkem Košlerem a Miladu zpívala i na svém prvním vystoupení v Litomyšli r. 1995. A v „Jak je mi?" - jedné z nejdramatičtějších árií české opery z 2. dějství Dalibora - zní hlas Evy Urbanové opravdu velkolepě. Árie Prince z Rusalky, která byl prvním číslem tenoristy Olega Kulka, pak otevřela zcela jiný poetický svět, ve kterém mohli posluchači zůstat až do konce první poloviny. I když je Eva Urbanová typem hlasu především dramatický soprán, ráda se pouští i do jiných a jemnějších poloh. A tak zatímco v Daliborovi se dají obdivovat kontrasty a náhlé zvraty, árie „Měsíčku na nebi hlubokém" potřebuje měkké přechody a žádný ostrý tón nesmí narušit lyrickou kantilénu. Závěrečný citově vypjatý duet z Rusalky, která musí nejprve Prince potrestat a záhy mu odpouští slovy „Bůh tě pomiluj", byl prvním velkým vrcholem večera.

Úvodnímu večeru Eva Urbanová opravdu doslova kralovala - a v doprovázejícím orchestru, sboru i dirigentovi Ondreji Lenárdovi nacházela skvělou oporu. Hned první číslo ovšem zcela patřilo Symfonickému orchestru Českého rozhlasu, který předvedl brilantní předehru ke Smetanově Prodané nevěstě. Ta je skvělým otevíracím číslem nejen celé opery, ale jakéhokoliv koncertu. Pokračoval Pražský filharmonický sbor s Proč bychom se netěšili, podobně jako je tomu v Prodané nevěstě. A slavnou árií Mařenky ze 3. dějství opery zahájila svůj program Eva Urbanová. Je zajímavé, že v úloze Mařenky v Národním divadle dosud nevystoupila a zpívá jí častěji v zahraničí. Ne tak v úloze Milady ze Smetanova Dalibora. Toho se souborem opery Národního divadla dokonce nahrála ještě s vynikajícím dirigentem Zdeňkem Košlerem a Miladu zpívala i na svém prvním vystoupení v Litomyšli r. 1995. A v „Jak je mi?" - jedné z nejdramatičtějších árií české opery z 2. dějství Dalibora - zní hlas Evy Urbanové opravdu velkolepě. Árie Prince z Rusalky, která byl prvním číslem tenoristy Olega Kulka, pak otevřela zcela jiný poetický svět, ve kterém mohli posluchači zůstat až do konce první poloviny. I když je Eva Urbanová typem hlasu především dramatický soprán, ráda se pouští i do jiných a jemnějších poloh. A tak zatímco v Daliborovi se dají obdivovat kontrasty a náhlé zvraty, árie „Měsíčku na nebi hlubokém" potřebuje měkké přechody a žádný ostrý tón nesmí narušit lyrickou kantilénu. Závěrečný citově vypjatý duet z Rusalky, která musí nejprve Prince potrestat a záhy mu odpouští slovy „Bůh tě pomiluj", byl prvním velkým vrcholem večera.

Zatímco první polovina patřila české opeře, druhá polovina byla italská. Hned úvodní číslo, scéna z Mascagniho Sedláka kavalíra, ve které stojí v kontrastu sborová modlitba a vzrušený zpěv Santuzzy, je mimořádně podmanivý. Na koncertech zní vzácně, protože velký sbor je na operních galakoncertech vzácným hostem Podobně zjitřená hudba charakterizuje i árii Turiddua z této opery a následný duet, osudovou hádku s předzvěstí tragického konce. Jakousi zklidňující mezihrou pak byl veleslavný Sbor Židů z opery Nabucco, který Verdimu okamžitě získal slávu a dodnes je možná nejznámějším operním sborem vůbec. Nádherná melodie i závažný obsah tu jdou ruku v ruce. A přišel závěr programu a s ním závěr Pucciniho Turandot. Tady je v duetu s Calafem, kromě krásného zpívání, přítomná i silná psychologická proměna princezny Turandot z kruté a nelítostné ženy v milující bytost - a následuje efektní sborová tečka.

Trojici přídavků otevřela árie žárlivé princezny Eboli „O don fatale" z Verdiho Dona Carlose, jedna z geniálních Verdiho árií pro dramatický soprán nebo mezzosoprán. Poté přednesl Oleg Kulko jednu z nejslavnějších a nejpopulárnějších tenorových árií vůbec - „Nesun dorma" z Pucciniho Turandot. Nechybí na koncertech všech předních tenoristů, kde ale krátké vstupy sboru obvykle nahrazuje orchestr, což tentokrát nebylo třeba. A na úplný závěr číslo nejslavnostnější - Libušino Proroctví, závěr Smetanovy Libuše, další z velkých rolí Evy Urbanové.
Když tato pěvkyně slaví 20. výročí své pěvecké dráhy, je to zároveň slavnost pro všechny. Květiny předala pěvcům nejprve dvojice dětí. Po květinách od prezidenta republiky přišel na pódium ředitel společnosti Skanska s dvaceti růžemi. Každá měla symbolizovat jeden rok z její dosavadní bohaté umělecké dráhy

Se ztrátou soukromí se asi nikdy nesmířím.

Rozhovor s operní pěvkyní Evou Urbanovou
Operní pěvkyně Eva Urbanová oslavila v dubnu dvacet let své umělecké činnosti. V předvečer jejího Galakoncertu v úvodu 49. ročníku Smetanovy Litomyšle jsme sólistku Opery Národního divadla v Praze a hosta prestižních zahraničních operních domů pozvali k našemu redakčnímu mikrofonu.

Není přece jen brzo po dvaceti letech umělecké činnosti na operní scéně bilancovat?
"Když jsem začínala, tak mně ani nenapadlo, že budu zpívat dvacet let. Myslím, že deset, dvacet, třeba i třicet let jsou příležitostí k bilancování - ohlédnout se za tím, co se podařilo, co člověk ještě nedokázal, jakou cestu si dál vybere, jaké má plány. Možná to vydržím ještě dalších pár let, ráda bych měla příležitost k dalšímu bilancování ještě za dalších deset let. I čtyřicítka by se mi líbila, ale to nevím, zda dokážu."

Na konci května jste se v sále Rudolfina v rámci festivalu Pražské jaro 2007 sešly dvě sopranistky světového jména - paní Gabriela Beňačková si pro svůj slavnostní koncert vybrala jako svého hosta Vás. Jak jste pozvání přijala?
"Velmi mě potěšilo, že si paní Beňačková k sobě nevybrala nějakého tenora nebo barytona. Myslím si, že když se na jevišti mohli sejít tři tenoři, tak spolu mohou zpívat i dvě sopranistky. Byla to velice příjemná spolupráce, je to skvělá žena a na operním nebi velká dáma."

Na operním poli neexistuje něco jako řevnivost?
"Já myslím, že i když jsme obě sopranistky, můžeme stát v opeře klidně spolu na jevišti a každá si můžeme zpívat to svoje. Já tíhnu ke Kostelničce, ona je výborná Jenůfa. Nemám ráda, když někdo nepřeje kolegovi. Zastávám názor, že všechny negace, které vyšlete, taková ta zlostná přání, aby se někomu nedařilo - to všechno se vám časem vrátí. Já bych přirovnala operní jeviště ke sportu - ke krásnému souboji. Všichni jsme svým způsobem sólisté, chceme být první jako ti sportovci. Vzájemně se hecujeme, dopujeme se tím svým výsledkem na jevišti. Předháníme se, doháníme se a je to taková krásná pozitivní hra o to, kdo pomyslně doběhne první a kdo bude mít ten největší potlesk, který je pro zpěváka opravdu tou největší odměnou. Honorář je až na druhém místě. Proto mám ráda takové to, jak se lidově říká, hecování k lepšímu výkonu."

27. září Vás čeká premiéra Janáčkovy opery Její pastorkyňa v kalifornském Los Angeles. Jak se na roli Kostelničky těšíte?
"Její pastorkyňa mně zasáhla právě touto rolí. Z Jenůfy bych si ráda zazpívala snad jen ten závěr po odchodu Kostelničky - to je překrásná hudba. Charakterově mi ale vyhovuje a splňuje všechny požadavky na plnost role právě Kostelnička. Po Jenůfě jsem nikdy netoužila, i když jsem samozřejmě zpívala modlitbu z druhého jednání, ale jenom koncertně. Kostelnička je moje srdeční záležitost a to je právě ten důvod, proč se s paní Beňačkovou můžeme na jevišti ve vzájemném souladu setkat. Ona říká, že jsem dramatický soprán, ona je lyrickodramatický, takže já jsem ta babice, která se v Kostelničce cítí dobře a ona má tu správnou barvu pro ztvárnění Jenůfy.
Do Los Angeles letím 27. srpna, poté se začíná zkoušet. Nikdy se nechci moc těšit, protože když se hodně těšíte, před premiérou chytíte nějaký virus, chřipku a je to právě z toho těšení. Na Kostelničku se těším vždycky. Musím si s sebou hlavně vzít správný klavírní výtah, protože těch verzí už jsem zpívala několik a musím se dopídit toho, která verze se vlastně bude hrát. Těším se také na spolupráci s panem dirigentem Jamesem Conlonem, se kterým jsem jako Cizí kněžna spolupracovala na Rusalce v opeře v Paříži."

Nevadí Vám, když nastupujete do rozezkoušeného kusu?
"Ne, tak to není. V Čechách máme jiný styl, že se například celoročně hraje představení na repertoáru. Ale venku se provozují tzv. stagionové produkce. Tam se vlastně sejde takové to - jak říkám - sportovní pěvecké družstvo a začne zkoušet. Dojde to do premiéry, odehraje se několik představení, která jsou nasmlouvaná a tím to skončí. Vrátíme se k tomu třeba až za dva roky. Přijedou třeba úplně jiní lidé nebo z části obměněné obsazení. Takže všichni stojíme na začátku."

Jak Vám přirostla k srdci role Minnie v kovbojské opeře La Fanciulla del West (Děvče ze Západu), která měla premiéru v ND letos na jaře? Připomeňme, že Giaccomo Puccini psal tento kovbojský příběh pro Američany a hlavní roli Minnie svěřil při premiéře v Metropolitní opeře v New Yorku v roce 1910 české divě Emě Destinnové.
"To byla role, kterou jsem si vždycky chtěla zazpívat, protože ve všech knihách o ní Ema Destinnová psala jako o něčem pekelně těžkém. A musím říci, že je opravdu pekelně těžká. V některých kritikách bylo, že jsem zvládala kovboje spíš svojí odměřeností a přísností. Možná je to moje chyba, ale já v tom svém vnitřním založení cítím trochu takovou tu Kostelničku. Aby si muže držela dál od těla, musí mít určitou autoritu a ta se získá jen když je někdo alespoň trošičku přísnější. Ve zlatokopeckém táboře je Minnie navíc samotná žena. Ona ani Kostelnička nejsou zlé, jsou jen přísné - a to je veliký rozdíl. Všichni ji měli rádi i když věděli, že si nenechá nic líbit, to je účinek té maličkaté přísnosti. Pro mě je možná Minnie velice mladá Kostelnička na Divokém Západě."

Jak jste zvládala pohyb na šikmině?
"Jsem na ně zvyklá, ve Vídni v Turandot jsem zpívala na šikmině ještě se schody a na nejvyšším bodě vyjížděla šikmá točna se mnou ještě o další tři metry výš, jezdilo to jako kolotoč - bez zábradlí. Samozřejmě, že se na tom špatně chodí, bolí kyčle i kolena, otékají nohy. To cítí každý, ať je jakéhokoli věku. Prostojíte v takovémto nepohodlí hodiny, musíte dávat pozor, abyste neuklouzli. Zpívá se v tom velmi špatně."
Víme, že nejraději zpíváte v Metropolitní opeře v New Yorku. Co Vás na této scéně tolik přitahuje?
"Myslím si, že je to operní dům číslo jedna a každý můj kolega kdyby řekl, že tam zpívá nerad, tak si asi jen něco namlouvá. Je to veliká pocta a sen každého operního pěvce a každý tam musí být šťastný, že se mu to podařilo."

Vaším operním domovem je však Národní divadlo v Praze. Jste hrdá na to, že jste Češka?
"Někdy až moc a dělá mi to problémy. Například když mě označí v zahraničí za ruskou pěvkyni a já je opravím, nevědí, kde Čechy jsou. Snažím se jim to vysvětlovat a když už mě dost naštvou, tak jim dokážu říci, že v době, kdy už byla Karlova univerzita, tak například v Americe se tak maximálně proháněli na koních."

Neurazí se?
"Nakonec to vezmou a jezdit tam můžu dál. Když potom navštíví Prahu, zjistí, co jsem měla na mysli a co jsem jim tím chtěla říci. Nedivím se, že v Americe nevědí, co je Česká republika. Zkouším říkat - Václav Havel, Miloš Forman, Jágr a další, když už to opravdu nikam nevede. Většinou se někdo alespoň na něco chytne. Já se pohybuji v takových kruzích, že tam je to dnes už v pohodě. Spíš si lidé pletou Czech Republic, v určitých kruzích je lepší říkat Czechoslovakia. To existovalo déle."

Kus svého srdce jste nechala také v Českém Krumlově, kde jste v zámeckém parku zpívala roli Rusalky. Jak na toto prostředí vzpomínáte?
"Na to se nedá zapomenout. Kus srdce mi tam zůstalo, tak si za ním musím vždycky dojít. Letos tam budu zpívat Rusalku znovu."

Vnímáte nějaký podstatný rozdíl, když zpíváte v interiéru nebo venku, v technice zpěvu?
"Zpívám všude stejně, ale když stojíte v divadle, spoléháte na klimatizaci, jistě vás tam nezastihne bouřka. Vloni v Rusalce se strhly tři průtrže mračen a stejně jsme to dohráli. Lehala jsem si tam do louží, bylo to opravdu hodně náročné stát k půlnoci po kotníky ve vodě. Mušky, komáři, v parku klíšťata, má to spoustu úskalí, také když se zvedne před bouřkou vítr a ten vám fouká při zpěvu do pusy. Na druhou stranu to mám velice ráda, protože takovou kulisu jako v Krumlově na Rusalce málokde seženu. V divadle se taková atmosféra nedá navodit."

Můžeme si neskromně myslet, že radostná část Vašeho uměleckého života patří ve vzpomínkách Litomyšli a zdejšímu festivalu?
"Když jsem se podívala do festivalového katalogu, tak jsem tady byla opravdu mnohokrát. Taky jsem tu několikrát hodně zmokla. Doufám, že mi vedení festivalu nebude lát, ale tady jsem zažila takovou Toscu, jako nikde jinde v celém světě. Když byla průtrž mračen a ještě tu nebylo zastřešení, tak jsme se stěhovali do aukční haly, kde se prodává dobytek. Byla to překrásná Tosca a neopakovatelný zážitek - to se mi ještě nikde nestalo, na takovém místě jsem jinde ještě nikdy nezpívala - jen v Litomyšli. Vzpomínám ale i na krásnou Libuši a všechny ty hezké koncerty a musím říci, že programové plány festivalu vždycky přinesou něco, co mě zaujme. Ať už to byl Tannhäuser, který se tu dělal koncertně, moje první Turandot v Česku..."

Slyšeli jsme, že se připravuje nějaká rocková opera o Antigoně...
"Ano. Mám zpívat v jedné písni. Je to velice hezká hudba, povedlo se jim to a držím tomu palce, aby se našlo nějaké divadlo, na jehož scéně se to bude moci provést i jevištně. Zatím jsme to zpívali koncertně."

Není příliš velký rozdíl mezi rockem a operou?
"Já v tomto díle nezpívám jako rockerka, ale jako operní pěvkyně, takže mi to nedělá problémy. Navíc rocková hudba je pro mě stále koníčkem. Poslouchám ji hlavně v autě, když jedu, jsou slyšet bicí, mám kvalitní aparaturu pro dobrý poslech, protože rocková hudba musí hrát hodně nahlas.
Letos bych měla mít předvánoční turné, kde jsem si po dvaceti letech dovolila malý návrat k rocku. Přizvala jsem Davida Spilku, protože se mi jeho výkon v Superstar velmi líbil. Těším se, že si spolu zazpíváme nějaký duet, třeba i z Antigony, pokud se to Davidovi bude líbit. Existuje řada spojení rockerského hlasu s operním. Doufám že se mi podaří hlas připravit - nelze jeden den zpívat Libuši a druhý den jako rockerka. Také bych si určitě ráda zazpívala něco od skupiny Queen."

Máte ráda hlas Freddieho Mercuryho?
"Důvod, proč mě Queen tak nadchli a oslovili, byl právě jeho fenomenální hlas. Pro mě je jejich hudba vážnou v rockové muzice, je tak náročná, hudebně komplikovaná, obsahuje spoustu nápadů. V obtížnosti a nápadech ji můžu jistě k vážné hudbě přirovnat. Poslouchám je často a stále tam nacházím něco nového, není to jen taková písnička na několika akordech. I svoji rockovou kapelu jsem sháněla tak, aby bylo možné ji postavit na repertoáru legendární skupiny Queen."

Váš tatínek býval, na rozdíl od Vás, milovníkem dechové hudby. Našel si později cestu k rocku a Vy naopak k dechovce? Stala se nakonec pro oba srdeční záležitostí opera?
"Oba jsme se skutečně sešli v té opeře. Kdyby žil dodnes, utekla bych z domova, pustil-li by si dechovku a on by odešel, kdybych já poslouchala rockovou hudbu."

Obětovala jste (jistě ráda a dobrovolně) opernímu zpěvu mnoho. Jsou oběti, které Vás přece jen trochu mrzí?
"Na nic si nestěžuji, myslím si, že mám to, co jsme chtěla. Každý si, jak se říká v Libuši, nese následky svých činů. Mrzí mě však velice ztráta soukromí, s tím se asi nikdy nesmířím."