Wagnerův Prsten Nibelungův, cyklus čtyř oper, který by bez přestávky vydal dohromady na šestnáct hodin hudby, slyšeli diváci v Litomyšli v působivé dvouhodinové zkratce. Barvitý orchestrální zvuk a desítky obrazných hudebních motivů se člověku snadno zapisoval do paměti. V mytologické epopeji propojil Wagner desítky různých postav a příběhů, z nichž každá má svůj charakteristický motiv. Jsou tu ale také působivé přírodní obrazy - voda, oheň, bouře, vítr, les - a v monumentálním závěru konec „starého světa" a počátek nového.

Předehra ke Zlatu Rýna symbolizuje mýtický počátek světa, začíná jedním hlubokým tónem Es v kontrabasech, ke kterému se postupně přidávají další hlasy, slyšíme vodu a motiv Rýna. A v závěrečné scéně vstupují bohové do svého nového nebeského sídla, což byl také efektní závěr Fioreho suity. A mezitím motiv prokletého Prstenu, zmíněného sídla bohů Walhaly, motiv podzemních skřetů Nibelungů zahraný kovářskými kladívky.
Hudba Valkýry je daleko dramatičtější, předehra k prvnímu dějství je obrazem bouře, pak ale přijde ztišení a hudba, která líčí rodící se lásku mezi Siegmundem a Sieglindou: krásné violoncellové sólo, lyrické pasáže s klarinetem, hobojem, houslemi... Také druhé dějství začíná bouří a končí soubojem. Třetí dějství pak otevírá vůbec nejznámější wagnerovská scéna - Jízda valkýr, která v této suitě přejde do vznešeného motivu Brünhildy a do scény loučení vládce bohů Wotana s Brünhildou, svou prvorozenou dcerou. V Kouzlu ohně, další pozoruhodné orchestrální scéně z úplného závěru opery, jí uspí na skále, kterou nechá obklopit plameny. Orchestrální suita samozřejmě nemůže kopírovat dějové zápletky, připomíná ale řadu zlomových okamžiků opery a hlavně nádhernou instrumentaci. Operní orchestr tu má veliké obsazení i s některými méně obvyklými nástroji jako jsou „wagnerovské tuby" trochu podobné lesním rohům.
Hudba k Siegfriedovi je opět úplně jiná, začíná trochu strašidelně a v této suitě předehra pokračovala Siegfriedovou kovářskou písní. Hudbě druhého dějství vévodí další slavná orchestrální pasáž, Šumění lesa s písní ptáčete ve flétně a hoboji. Hudba třetího dějství začíná téměř démonicky, ale končí milostnou scénou.
Soumrak bohů je ze všech čtyř oper nejdelší, trvá kolem pěti hodin, a hudba je tu jakoby nejsymfoničtější. I suita z něj byla nejdelší, ale John Fiore jí provedl s takovým vnitřním tahem, že to nikomu nepřišlo dlouhé. Začíná se mystickým Prologem, který přejde do Siegfriedovy cesty po Rýnu. Hudbu ozvláštnilo i to, že motiv Siegfrieda v lesním rohu se několikrát ozval ze zákulisí. Suita a celý večer vyvrcholil Smutečním pochodem zbrojnošů s mrtvým Siegfriedem a úpravou závěrečného zpěvu Brünhildy, která svou obětí zlomí kletbu Nibelungova Prstenu. V efektní orchestrální koncovce se všechno propadá do vod Rýna a nový nezkažený svět může přijít.
Charismatický a komunikativní John Fiore si podmanil hráče i publikum, tleskalo se vstoje a i ti, kteří původní operu neznají, odcházeli s pocitem, že „ten Ring asi bude pozoruhodné dílo."